Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám šestnáctiletou dceru, je v prvním ročníku na střední škole. Od jejích osmi let se o ni starám sama, s manželem jsme se rozvedli. On si založil novou rodinu a o dceru prakticky ztratil zájem. Já jsem pak dva delší vztahy sice měla, ale nikdy to nedopadlo, takže jsem sama. Ani mně to nevadí, zvykla jsem si.

Abych dceru zabezpečila, musela jsem se hodně ohánět. Ale šlo to. Na nějaké vyskakování jsme sice nikdy neměly, ale ani jsme kdovíjak nestrádaly. Dcera mi dělala radost, dobře se učila, a tak bylo celkem přirozené, že šla na gymnázium. V plánu má i vysokou školu.

A teď se stalo něco, co jí, ale nejen jí, pořádně zamotalo plány. Celá zoufalá za mnou přišla, že je těhotná. Byl to šok, absolutní. Ona je zoufalá, já na tom nejsem o nic lépe. V první chvíli jsem vybuchla, ale brzy mi došlo, že když budu řvát a hysterčit, ničemu tím nepomůžu. Už se stalo. Holka je na dně, kudy chodí, tudy bulí, protože samozřejmě otěhotněla se stejně starým spolužákem. Takže dvě děti, které si svou nezkušeností upletly dítě.

Jenže co teď? Dcera na mě kouká jako na spasitele a doufá, že to nějak vyřeším, sama si vůbec neví rady. Otec dítěte je ještě kluk, který je z toho vyjukaný snad ještě víc, než ona. Sešli jsme se i s jeho rodiči, to jsem si dala. Rodiče se od celé situace rázně distancovali a rezolutně prohlásili, že s tím nechtějí mít nic společného, dokonce měli tendenci to hodit na mou dceru, že ona jejich chudáčka svedla a ušila to na něj. Chápete to? Samozřejmě vztah těch dvou mláďat velmi utrpěl, takže se rozešli.

A tak jsme na to s dcerou zůstaly samy. A já jsem v koncích. Dcera hodila veškerou rozhodovací pravomoc na mne. Ona prostě neví. Neví, jestli chce jít na potrat, neví, jestli si to chce nechat. Když se jí zeptám, co by chtěla, řekne, já nevím, co myslíš ty? Jenže co já? Je to její život, její dítě, já za ni přece nemůžu udělat tak závažné rozhodnutí. Ať by bylo jakékoli, vždycky může být špatné.

Osobně nejsem příznivcem potratů, takže bych se přikláněla spíš k tomu, aby si miminko nechala, ale vůbec netuším, jak bych to zvládala. Holka musí studovat, všechno táhnu sama, zajistit k tomu ještě malé dítě včetně všech potřeb a zajištění péče, vůbec nevím, jak bych to mohla zvládnout. Stáhnout kvůli tomu holku ze školy a dát jí direktem, že máš dítě, tak se starej, bych sice mohla, ale to se mi taky nechce, je ještě tak mladičká, sotva vylízlá, připadá mi šílené na ni tohle všechno hned navalit a zamezit jí tak možnosti studovat.

Jako nejvhodnější se mi proto jeví varianta potrat, ale tady mám velké zábrany a bojím se, že by to mohlo mít následky. Jak na těle, tak na duši mé dcery.

Zlobím se na ni, za to, co se stalo, že ač byla poučená o antikoncepci a na téma sex jsme vedly hromady rozhovorů, přesto se tohle stalo. A zlobím se na ni i za to, jak se k celé situaci staví, že nechává odpovědnost čistě na mně. Nejradši bych jí řekla, ať si to rozhodne a zajistí sama, ale copak to jde? Kdyby jí bylo dvacet, neřeknu, ale v šestnácti?

Nemáte někdo nějaký nápad, jak tuhle šílenou situaci vyřešit? Jen prosím nepište adopce, o tom bych nebyla schopná uvažovat už vůbec. Pokud se rozhodneme, že se dítě narodí, tak s vědomím, že se o něj postaráme. Jen momentálně nevím, jak, vzhledem k naší situaci.