Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Zdravím šťastné ženy, potřebovala bych poradit a znát názory více lidí. Svého přítele jsem poznala před dvěma lety v Praze, když jsem hledala spolucestující na cestu do Španělska. V Praze jsem zůstala po vysoké škole, ale do několika let jsem plánovala ji opustit. Ještě před cestou jsme se dali dohromady a do Španělska již jeli jako pár.
Už na začátku vztahu jsem mu na rovinu řekla, že v Praze nechci žít (přítel pochází z Prahy) a on mi říkal, že s tím nemá problém a že můžeme žít jinde. Po roce chození jsme spolu začali bydlet. Ještě v Praze, protože nám to přišlo rozumné, abychom nejdřív zjistili, že nám to spolu klape a pak teprve dali výpověď v práci a přestěhovali se do menšího města. Ustoupila jsem tedy ze svého požadavku ještě o rok s tím, že když nám bydlení ten rok půjde, ten další se přestěhujeme. Bydlelo se nám spolu až idylicky, jediné, co jsme řešili, bylo, kam pojedeme na dovolenou.
Když jsme se vrátili z naší poslední dovolené v zahraničí, uplynul rok od začátku našeho společného bydlení. Začala jsem mluvit o stěhování a hledání nové práce. Přítel byl v tomto ohledu příliš laxní a bylo vidět, že se mu do toho moc nechce. Nakonec mi řekl, že to celé dva roky našeho vztahu nebral vážně. Že prý hodně lidí říká, že chce odejít z Prahy a stejně tam zůstane. Že prý jeho expřítelkyně také povídala, že chce odejít z Prahy a ještě tam je. Musím říct, že to mě opravdu dostalo. Mám mu odpustit, že mě celé dva roky nebral vážně?
Krom tohoto řešíme i druhý problém. Já jsem se nikdy nechtěla vdávat. Až když jsem poznala současného přítele, měla jsem pocit, že je to ten pravý člověk, kterého bych si ráda vzala. Na podzim (ještě před plánovaným stěhováním, když vše bylo ideální) jsem ho požádala o ruku. Měla jsem nějakou slabou chvilku, ale v ten moment mi to přišlo správné. Odpověděl, že si mě vezme. Tak jsem čekala, že třeba za týden přijde se zásnubním prstýnkem, aby to potvrdil oficiálně. Měsíce se nic nedělo.
Po půl roce jsme se k tomu nějak dostali při slovní výměně a on mi řekl, že si vůbec nepamatuje, co mi odpověděl. Nevěděla jsem, co na to říct, protože mi ta situace přišla hrozně absurdní. Člověk, u kterého jsem změnila názor ohledně svatby, si ani nepamatuje, že mi řekl „ano“ na tak zásadní otázku.
Potřebovala bych poradit, jak mám teď reagovat. Přítele moc miluji, ale nechci se vdávat za každou cenu a nechci po sobě nechat šlapat. Jeho chování mi přijde jako neúcta ke mně a nevážení si vztahu. Co s tím? Mám tu to odpustit, nebo se s ním rozejít?
31.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 168 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
PEGG: 11:24 já celý život žiju stylem - všechno nějak dopadne - a vyhovuje mi to. mému partnerovi taky a jsme celkem spokojený. když je nějakej důležitej problém k řešení, jako kam se pojede na dovču a tak, tak to prostě vyřešíme během půl hoďky a je to. ještěže se tak shodnem 
Kamila už tady psala, že tomu dá volnější průběh a to si myslim, že pomůže. a jestli ne, tak pujdou od sebe a najde si někoho vhodnějšího ke svým životním požadavkům 
KamilaK: no ja si myslim, ze to nelze... nelze proste nekoho presvedcit, ze neco chce, kdyz nechce... to smrdi manipulaci a ta vztahu neprospiva nikdy... takze otazka spis zni, jestli on opravdu nechce nikdy, nebo jestli jen vyckava a neresi...
Ja myslim, ze kdyby on nekde chytal moudra "jak to mam udelat, aby ona chtela zustat v praze? ", tak bys byla nastvana... nelibilo by se tito... snazil by se tebou manipulovat... jde vzdy o to, ze vse by melo byt dobrovolne, jinak se to v budoucnu muze otocit proti tobe, rekne, zes ho donutila... a vlastne by mel pravdu...
Spis si jeste jednou zkusit sednout ke kafi a rict, ze i kdyz si tu dlouho, nechces v Praze zustavat... a jestli by se chtel taky stehovat nebo ne... popr. mu rict, ze mu davas cas na promyslenou, ze se jeste zeptas... takhle nejak bych to zkusila, kdybych videla, ze se mu nechce ani do te debaty mas moznost "nechat to vyhnit a cekat" (s tim, ze nevis, jestli vubec nekdy bude chtit se odstehovat) nebo se stehovat sama... 
KamilaK: Navštěvujte společně známé, co v takových podmínkách bydlí. Sejděte se s kamarády u někoho na zahradě při grilování, táboráku, kytaře...a netlač ho nikam.
Třeba sám přijde na to, že je fajn mít dům se zahradou, kam je možné pozvat a posedět s přáteli, a odstěhovat se tam, třeba i za cenu dojíždění za prací.
Ukaž mu to, co je Ti milé, ale nedoprovázej to slovy "Vidíš ?" 
Buď se mu to zalíbí, nebo je zapřísáhlý "bytový typ", S tím nic nenaděláš.
Nebo si kupte chalupu, a budete mít obojí. Práci a bydlení v Praze, a víkendy na venkově.
mam-ča: A prakticky? Jak to mám udělat, aby se chtěl přestěhovat sám od sebe?
.jpg)
vztah je kompromis a vyhranění to mají vždycky těžké (viz NIKDY nebudu bydlet v Praze, NIKDY se nevdám, BUDU mít 4 děti a basta...)
ti, kteří tak přesné plány nemají, se snáze přizpůsobí a nejsou zničení z toho, že v životě holt není vše tak, jak si nalajnuješ.
Já taky plánuju, potřebuju to pro svůj řád života, ale když je to nakonec jinak a to je téměř vždy, tak mi to zas až tak nevadí a umím na to reagovat.
KamilaK : V dlouholetém manželském soužití se chytré ženy naučí umění, že svoji myšlenku dokážou vnuknout manželovi, takže ten je přesvědčen, že na to přišel sám, a žena ho za ten úžasný nápad ještě pochválí.
Emancipované to sice není, ale velmi, velmi účelné. 
Žádat muže "o ruku" je pro chlapa potupné a demotivující. Nedivím se, že neběžel hned pro zásnubní prsten, zvlášť, když jsi se do té doby tvářila, že po manželství nijak netoužíš. I on se může cítit podvedený.
Přesto, že jsi vzdělaná a asi i chytrá holka, bez ohledu na svou vystudovanou profesi, toužíš po tom svém domečku se zahrádkou na venkově, nebo aspoň malém městě.
Rozhodni se, jestli hnízdo nebo kariéru. Obojí zvládne málokdo.
pavluška: určitě jsou i výjimky, ale mělo by to ta obecně být. A mám kolegyni kozoroha, která si píše přesný plán na čtvrt roku dopředu, Stejně je vždycky všechno jinak,a le ona to stejně pořád dělá, říká, že by nemohla jinak, i když ji pak ty odchylky vždycky rozčílí.
Kamilo, myslím, že pro tebe nejlepší je teda ted zjistit, jestli je pro tebe prioritou tento chlap i s Prahou, nebo jiné město bez chlapa. Nebo začít hledáním zajímavé práce pro vás oba v jiném městě.. Polde mne, kdyby partner viděl, že se stěhuje za něčím perspektivním a ne jen za tvým "rozmarem", byl by třeba svolnější..
KamilaK: Moje maminka je taky rak a musí mít na všechno přesný rozpis, všechno naplánované dopředu, když jí v lednu nejsem schopna říct přesný rozvrh na prázdniny, tak je nesvá . To já nejsem ani v dubnu, protože jsem chaotický blíženec, mě zase přivádí k šílenství přesné plánování a bez improvizace jsem nešťastná.
Možná jste s přítelem jen tak takhle nějak odlišní, nicméně i s tím se dá žít, jen je potřeba si to uvědomit a nebrat přirozenost druhého jako nějaký naschvál.
.jpg)
První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě......... tady mě jmenují vedoucím oddělení....... 
ano, mamčo, to je krásná věta.
kozorozi maji v přirozenosti plánování? Já jen, že na mne by to sedlo..
Verera: Někde jsem četla hezkou větu : "Netlač řeku, teče sama."
Kdybych se tím dokázala řídit, mohla jsem si v životě ušetřit spoustu problémů.
mashanka: A možná budeme muset vydržet pár vědoucích pohledů a komentář : " Já jsem ti to říkal." Když budeme mít štěstí, tak doplněný láskyplným objetím 
Moje intuice mi říká, že za chvíli půjdu do práce. Chtěla bych s ní bojovat, ale poslechnu ji. Tak se tiu mějte hezky 
