Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Zdravím šťastné ženy, potřebovala bych poradit a znát názory více lidí. Svého přítele jsem poznala před dvěma lety v Praze, když jsem hledala spolucestující na cestu do Španělska. V Praze jsem zůstala po vysoké škole, ale do několika let jsem plánovala ji opustit. Ještě před cestou jsme se dali dohromady a do Španělska již jeli jako pár.
Už na začátku vztahu jsem mu na rovinu řekla, že v Praze nechci žít (přítel pochází z Prahy) a on mi říkal, že s tím nemá problém a že můžeme žít jinde. Po roce chození jsme spolu začali bydlet. Ještě v Praze, protože nám to přišlo rozumné, abychom nejdřív zjistili, že nám to spolu klape a pak teprve dali výpověď v práci a přestěhovali se do menšího města. Ustoupila jsem tedy ze svého požadavku ještě o rok s tím, že když nám bydlení ten rok půjde, ten další se přestěhujeme. Bydlelo se nám spolu až idylicky, jediné, co jsme řešili, bylo, kam pojedeme na dovolenou.
Když jsme se vrátili z naší poslední dovolené v zahraničí, uplynul rok od začátku našeho společného bydlení. Začala jsem mluvit o stěhování a hledání nové práce. Přítel byl v tomto ohledu příliš laxní a bylo vidět, že se mu do toho moc nechce. Nakonec mi řekl, že to celé dva roky našeho vztahu nebral vážně. Že prý hodně lidí říká, že chce odejít z Prahy a stejně tam zůstane. Že prý jeho expřítelkyně také povídala, že chce odejít z Prahy a ještě tam je. Musím říct, že to mě opravdu dostalo. Mám mu odpustit, že mě celé dva roky nebral vážně?
Krom tohoto řešíme i druhý problém. Já jsem se nikdy nechtěla vdávat. Až když jsem poznala současného přítele, měla jsem pocit, že je to ten pravý člověk, kterého bych si ráda vzala. Na podzim (ještě před plánovaným stěhováním, když vše bylo ideální) jsem ho požádala o ruku. Měla jsem nějakou slabou chvilku, ale v ten moment mi to přišlo správné. Odpověděl, že si mě vezme. Tak jsem čekala, že třeba za týden přijde se zásnubním prstýnkem, aby to potvrdil oficiálně. Měsíce se nic nedělo.
Po půl roce jsme se k tomu nějak dostali při slovní výměně a on mi řekl, že si vůbec nepamatuje, co mi odpověděl. Nevěděla jsem, co na to říct, protože mi ta situace přišla hrozně absurdní. Člověk, u kterého jsem změnila názor ohledně svatby, si ani nepamatuje, že mi řekl „ano“ na tak zásadní otázku.
Potřebovala bych poradit, jak mám teď reagovat. Přítele moc miluji, ale nechci se vdávat za každou cenu a nechci po sobě nechat šlapat. Jeho chování mi přijde jako neúcta ke mně a nevážení si vztahu. Co s tím? Mám tu to odpustit, nebo se s ním rozejít?
31.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 168 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Verera: Jsem rak
Takže zpět ke Kamile- zapomeň na chvíli na to, že sis naplánovala stěhování a poslechni intuici. Pokud cítíš, že tenhle není ten pravý, tak je možná nejlepší doba na to s e i odstěhovat z Prahy. Pokud máš opačný dojem, ono to třeba časem vyplyne ze situace a nebo mu to v té hlevě někde uvízne, jen s tím bude chtít přijít sám, jestli je té myšlence trochu nakloněný. Přesné plánování je v tuhl e chvíli spíš na škodu.
Nejsi náhodou kozoroh?
.jpg)
a možná při tom přijdeme i o trochu úcty ostatních, kteří našemu boji přihlíželi nebo se jich týkal
mashanka: Tak nějak. Problémy nastávají, když naše přání zaměnujeme za tu intuici. A kolikrát se samy přesvědčíme a to je pak špatně.
A nejlepší je, když se po nějaké době rvaní se s překážkami a bojem abychom dosáhly to, co chceme, dostaneme stejně tam, kam bychom došly , kdybychom nechaly věcem volný průběh, jen nás to stojí mnohem větší úsilí a zklamání z toho, že není po našem 
mashanka: no jde mozna o takovou vec jakoze "ja chci"... takze zase zpet - lamat veci za kazdou cenu pres koleno se vetsinou nevyplaci... 
Ale holky, máme přece intuici - poznáme všechno. Problém ale je, že s ní chceme bojovat. Moc dobře cítíme, jak to je, jen se nám to nelíbí, tak to rveme někam jinam a divíme se, že to nejde
Nejtěžší je asi poznat kdy něco dělat a kdy tomu dát volný průběh.
pod to se podepisuju :)
Souhlasím - partner musí být hlavně parťák a kámoš - to ostatní je podružné
PEGG: jj, dost věcí samovolně spěje k tomu nejlepšímu řešení, pokud jim v tom svojí přehnanou aktivitou nebráníme.
Neznamená to ale, že je nejlepší sedět doma a čekat, že se to udělá samo. Je potřeba udělat pro věc maximum v tom přirozeném směru,ale ne ji cpát někam, kam sama nechce. Pak to funguje.
Nejtěžší je asi poznat kdy něco dělat a kdy tomu dát volný průběh.
Verera: prave... nejak je ten vztah pak lepsi, klidnejsi, odpocinkovejsi, pratelskej, vstricnejsi a proste je to hezci...
No právě.Já taky nepotřebuji někomu dokazovat, že mám pravdu - vím to já a to mi stačí
No, trošku jsem to přehnala, můj muž je sice trochu plaška, ale jinak správný chlap - nějakého ňoumu bych vedle sebe nesnesla - a o ruku mě žádal půl roku po tříleté známosti - vlastně mě uhnal a tak to má být - co si sám neuloví, to pro něj nemá žádnou cenu.
Vzácná trofej má mezi ostatními vždycky čelní místo a vidí nebo leží v jeho oblíbené místnosti. Ty ostatní visí na chodbě v hale v řadě.
A to, co neulovil sám, to nemá potřebu někam věšet
.jpg)
PEGG: u nás to bylo také docela zábavné, tchán dělal cavyky mrmlal cosi o ženině kariéře, počkejte chvíli a tak ... Tchyně ho naopak peskovala ve smyslu buď rád, že je holka normální a né po tobě
Viv :o): No samozřejmě by to musel říkat s kapkou zájmu, to by zase už snad věděl.
Ono takové základní poznání těchto odlišností jako faktu, se kterým nic neuděláme, má blahodárný vliv na domácí vztahy. Od té doby, co na manžela nevychrlím několik věcí najednou a nebo po něm nechci nic, když dělá něco jiného, u čeho by mohl podle mě klidně přemýšlet o problému, co mu chci nadnést, se taky snadněji dobereme nějakých výsledků 
.jpeg)
mashanka - 31.3.2010 11:24 - přesně.
My ženy kolikrát řešíme věci, které není potřeba řešit,tak nějak se vyřeší sami. A navíc, já kdykoliv jsem něco řešila a takzvaně lámala přes koleno,aby bylo po mém,tak se mi to vždycky vymstilo. Nakonec jsem zjistila,že jsem vynaložila spoustu úsilí na něco, co mi nepřineslo kýžené potěšení.
Ale už jsem se to naučila,řeším jen věci, které se řešit musí a raduji se z drobností. Nikdy nebude všechno na 100% A když nejde o život,tak jde o .....
A člověk toho moc nepotřebuje ke spokojenému životu.
mashanka: střevní neuroza ..... to má zhruba 20 procent lidí... 
