Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Zdravím šťastné ženy, potřebovala bych poradit a znát názory více lidí. Svého přítele jsem poznala před dvěma lety v Praze, když jsem hledala spolucestující na cestu do Španělska. V Praze jsem zůstala po vysoké škole, ale do několika let jsem plánovala ji opustit. Ještě před cestou jsme se dali dohromady a do Španělska již jeli jako pár.
Už na začátku vztahu jsem mu na rovinu řekla, že v Praze nechci žít (přítel pochází z Prahy) a on mi říkal, že s tím nemá problém a že můžeme žít jinde. Po roce chození jsme spolu začali bydlet. Ještě v Praze, protože nám to přišlo rozumné, abychom nejdřív zjistili, že nám to spolu klape a pak teprve dali výpověď v práci a přestěhovali se do menšího města. Ustoupila jsem tedy ze svého požadavku ještě o rok s tím, že když nám bydlení ten rok půjde, ten další se přestěhujeme. Bydlelo se nám spolu až idylicky, jediné, co jsme řešili, bylo, kam pojedeme na dovolenou.
Když jsme se vrátili z naší poslední dovolené v zahraničí, uplynul rok od začátku našeho společného bydlení. Začala jsem mluvit o stěhování a hledání nové práce. Přítel byl v tomto ohledu příliš laxní a bylo vidět, že se mu do toho moc nechce. Nakonec mi řekl, že to celé dva roky našeho vztahu nebral vážně. Že prý hodně lidí říká, že chce odejít z Prahy a stejně tam zůstane. Že prý jeho expřítelkyně také povídala, že chce odejít z Prahy a ještě tam je. Musím říct, že to mě opravdu dostalo. Mám mu odpustit, že mě celé dva roky nebral vážně?
Krom tohoto řešíme i druhý problém. Já jsem se nikdy nechtěla vdávat. Až když jsem poznala současného přítele, měla jsem pocit, že je to ten pravý člověk, kterého bych si ráda vzala. Na podzim (ještě před plánovaným stěhováním, když vše bylo ideální) jsem ho požádala o ruku. Měla jsem nějakou slabou chvilku, ale v ten moment mi to přišlo správné. Odpověděl, že si mě vezme. Tak jsem čekala, že třeba za týden přijde se zásnubním prstýnkem, aby to potvrdil oficiálně. Měsíce se nic nedělo.
Po půl roce jsme se k tomu nějak dostali při slovní výměně a on mi řekl, že si vůbec nepamatuje, co mi odpověděl. Nevěděla jsem, co na to říct, protože mi ta situace přišla hrozně absurdní. Člověk, u kterého jsem změnila názor ohledně svatby, si ani nepamatuje, že mi řekl „ano“ na tak zásadní otázku.
Potřebovala bych poradit, jak mám teď reagovat. Přítele moc miluji, ale nechci se vdávat za každou cenu a nechci po sobě nechat šlapat. Jeho chování mi přijde jako neúcta ke mně a nevážení si vztahu. Co s tím? Mám tu to odpustit, nebo se s ním rozejít?
31.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 168 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Verera: tohle vsechno vim, proto jsem prave psala, ze se to snazim na nej nechrlit, kocirovat atd. Mne i jemu se tim ulevilo... Proste se umyslne do sve mysli snazim vmanevrovat trochu flegmatismu... 
I ja sama jsem klidnejsi, kdyz se ve vecech tolik nevrtam jako driv... 
Uprimne, kdyby reagoval Hm, mas pravdu, to jo no... a videla bych, ze to rika, protoze to cekam, moc velkej ucinek by to na me nejspis nemelo 
Kamilo, úplně vidím nás na začátku. Taky jsme říkala, že v Praze být nechci, on mi to víceméně odsouhlasil. Vdávat jsem se taky nechtěla.
Jenže s e to tak nějak vyvinulo nejdřív s prací, pak bydlením, dětma, že jsme tu zůstali. Pořád si říkám, že se časem odstěhujeme, ale jestli k tomu dojde, těžko říct. Je fakt, že pro nás to ani jednoho není nic až tak zásadního. A svatba přišla tak nějak najednou, když jsme čekali druhé dítě a nechtělo se mi pořád vysvětlovat, že se jmenuju jinak a jak to vlastně je
Toho tvého docela chápu- asi mu stěhování počátku připadalo jako jedna z možností, proč ne. Teď jsi s tím přišla vážně a on vidí ty problémy, které to přináší a ztrátu dosavadního pohodlí. A svatba- asi není zásadně proti,ale přikládá tomu mnohem menší důležitost než ty, na tom není zas tak nic špatného.
Zkus si sepsat , co je pro tebe naprosto zásadní, kde je hranice, za kterou bys opravdu nerada šla a kde jsi naopak schopna se co nejvíc přiblížit vašemu dosavadnímu životu, případně jeho představám.
Pak si sedněte spolu a zjistěte, jestli jsou rozpory nepřekonatelné nebo je v tom jen nechuť jít do nejistoty.
Pokud by stěhování pro něj přece jen přicházelo v úvahu, mělo by se pečlivě zvážit kam- to může zahrnovat třeba rok výletů po Česku a prohlížení městeček, kde by s e vám mohlo líbit a kde se taky dá nějak uživit a současně nezávazné prověřování pracovních příležitostí (tedy pokud třeba jeho zaměstnavatel nemá někde pobočku, kam by ho mohl převelet.)
Třeba nakonec zjistíš, že to až tak lákavé není a nebo se to jemu zalíbí. ¨
A tedy na rozdíl od asi většiny tady si nemyslím, že chlapů je spousta když není tenhle bude za chvíli jiný a lepší. S každým půjde o kompromisy, kdy se mu bude líbit na venkově, bude zase něco jiného.
Bez oboustranné snahy hledat to nejlepší řešení PRO OBA nemůže být žádný vztah dlouhodobě spokojený.
Ještě mě tak napadlo (jestli to tu už zaznělo, tak pardon), že se mi nezdá tenhleten Kamily vztah jako TEN PRAVÝ, když se jí zdá těžká volba mezi "Praha+přítel" versus "Jinde+rozchod". Když jsem se před ...nácti lety vdávala, bylo mi přehledně jasné, že s tímhle chlapem půjdu klidně až do Čierné pri Čope i bosa po štěrku (naštěstí to ale nebylo zapotřebí). Pro mě by ta volba byla i dnes přehledně jasná... 
Viv :o): To je ale rozdílným přístupem žen a mužů. Ženy, když mají problém, potřebují o něm mluvit, utřídí si tak myšlenky a postupně dospějí k nějakému rozumnému názoru na věc, stačí i pocit, že ta věc je výhledově zvladatelná.
Muž má ale pocit, že když žena nadnese problém, je potřeba najít řešení a to co nejdřív. Samotné mluvení pro ně nemá výnam, předpokládají, že s eod nich čeká nějaká akce. Pokud takové řešení není nebo třeba je to něco, co se musí řešit až časem, nechápou, proč se o tom mluví teď a jsou z toho zmatení.
Možná by stačilo je na začátku upozornit, že od nich řešení nechceme, že potřebujeme jen nějaký objekt, na který budeme mluvit a který občas zareaguje slovy:" Hm". "Máš pravdu." "To jo, no. " apod.
.jpeg)
Stanik - 31.3.2010 10:20 - můj manžel,když žádal o ruku,tak si neodpustil poznámku,že o ruku mu zas tolik nejde
KamilaK - 31.3.2010 10:4 - jé v Liberci pořád prší,to je snad nejuplakanější město a je tam zima.
mashanka: pekne... mate to obracene
.jpg)
Takže malá ukázka - teď jsem se pobavila - zrovna tady probíráme komunikaci .
Manžel přišel z nákupu a řekl, ať se pořádně obléknu, až půjdu do práce, protože je tam zima a prší.
Čtvrt hodiny si žijeme a on najednou řekne : tedy, ta voda za krk, nic moc.
Já : Jaká voda ?
On: Vždyť jsem ti říkal, že tam prší, ty mě vůbec nevnímáš 
Viv: jo, v tom to je: sdílený problém je poloviční, sdílená radost dvojnásobná. Někomu se při problému uleví, někomu přitíží...
mashanka: no... jenomze blby je to, ze me se sice tim mluvevnim ulevi, ale jemu se pritizi No proste se to snazim korigovat a kocirovat... protoze kdyz to spustim, pak je mi ho lito 
viv, chápu. Netvrdím, že se mi to nikdy nestalo. Když jde o něco opravdu závažného, to je jasné, že se to člověku motá v hlavě
mashanka: 11:57 myslim, ze to je presne ono... tohle muj chlap taky rika... pry - ty bys furt mluvila, ale ted to proste vyresit nejde... az to pujde vyresime to, ale nemluv o tom porad... a vypada u toho opravdu vycerpane... je pravda, ze jen mluvenim se veci nevyresi... ale nekdy je to pro me fakt tezke... v ty hlave mi to porad koluje a srotuje a uz to mam na jazyku, me se totiz tim mluvenim ulevi, v tom je ten for...
Já si někdy říkám, že možná pak víc vystresnu to okolí než jsem sama 
Průjem před cestou jsem nikdy neměla. Jo, ale je fakt, že třeba před zkouškama na VŠ se mi chtělo zvracet.
ano, pavluško, TY SE MUSÍ ŘEŠIT, ale to přece neznamená, pořád o nich mluvit - to je právě ono....
mashanka: me se ta vlastnost "byt vecna" libi... rozhodne to zjednodusuje a zprijemnuje zivot... me osobne se moje vysilovanost na me nelibi... sama se dokazu obcas tak stresnout, ze zpetne sama ziram, co jsem si dokazala v hlave vytvorit... 
On má třeba průjem, když ho čeká cesta někam, kde jsme ještě nebyli
