Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Zdravím šťastné ženy, potřebovala bych poradit a znát názory více lidí. Svého přítele jsem poznala před dvěma lety v Praze, když jsem hledala spolucestující na cestu do Španělska. V Praze jsem zůstala po vysoké škole, ale do několika let jsem plánovala ji opustit. Ještě před cestou jsme se dali dohromady a do Španělska již jeli jako pár.
Už na začátku vztahu jsem mu na rovinu řekla, že v Praze nechci žít (přítel pochází z Prahy) a on mi říkal, že s tím nemá problém a že můžeme žít jinde. Po roce chození jsme spolu začali bydlet. Ještě v Praze, protože nám to přišlo rozumné, abychom nejdřív zjistili, že nám to spolu klape a pak teprve dali výpověď v práci a přestěhovali se do menšího města. Ustoupila jsem tedy ze svého požadavku ještě o rok s tím, že když nám bydlení ten rok půjde, ten další se přestěhujeme. Bydlelo se nám spolu až idylicky, jediné, co jsme řešili, bylo, kam pojedeme na dovolenou.
Když jsme se vrátili z naší poslední dovolené v zahraničí, uplynul rok od začátku našeho společného bydlení. Začala jsem mluvit o stěhování a hledání nové práce. Přítel byl v tomto ohledu příliš laxní a bylo vidět, že se mu do toho moc nechce. Nakonec mi řekl, že to celé dva roky našeho vztahu nebral vážně. Že prý hodně lidí říká, že chce odejít z Prahy a stejně tam zůstane. Že prý jeho expřítelkyně také povídala, že chce odejít z Prahy a ještě tam je. Musím říct, že to mě opravdu dostalo. Mám mu odpustit, že mě celé dva roky nebral vážně?
Krom tohoto řešíme i druhý problém. Já jsem se nikdy nechtěla vdávat. Až když jsem poznala současného přítele, měla jsem pocit, že je to ten pravý člověk, kterého bych si ráda vzala. Na podzim (ještě před plánovaným stěhováním, když vše bylo ideální) jsem ho požádala o ruku. Měla jsem nějakou slabou chvilku, ale v ten moment mi to přišlo správné. Odpověděl, že si mě vezme. Tak jsem čekala, že třeba za týden přijde se zásnubním prstýnkem, aby to potvrdil oficiálně. Měsíce se nic nedělo.
Po půl roce jsme se k tomu nějak dostali při slovní výměně a on mi řekl, že si vůbec nepamatuje, co mi odpověděl. Nevěděla jsem, co na to říct, protože mi ta situace přišla hrozně absurdní. Člověk, u kterého jsem změnila názor ohledně svatby, si ani nepamatuje, že mi řekl „ano“ na tak zásadní otázku.
Potřebovala bych poradit, jak mám teď reagovat. Přítele moc miluji, ale nechci se vdávat za každou cenu a nechci po sobě nechat šlapat. Jeho chování mi přijde jako neúcta ke mně a nevážení si vztahu. Co s tím? Mám tu to odpustit, nebo se s ním rozejít?
31.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 168 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
lonkue - můj taky - máme to prostě otočené - u nás je plaška on - ale to nevadí, hlavně, že máme od každého něco, jako v každém dobrém vztahu.
Viv, já také myslím dopředu, ale jen zvažuji varianty - z žádné z nich nemám předem trauma. Jsem v tomto trochu chlapská a jak mě někdo - možná, že tady, už nevím, označil, jsem hnusně věcná.
Já v tomhle chlapům rozumím.
pavluška: pro me ano... ale ne tak pro meho draheho... 
To já se teda vychyluju na obě strany - i k té radosti, i když je fakt, že o těch negativnívh věcech mluvim víc - poněvadž ty se musí řešit. To, co je v pořádku, se řešit nemusí, to je už vyřešené. Není to tak přirozené?
pavluška: ano, doufam, ze to bude ok, ale davam spis najevo ten strach, stres, proste tu negaci ... coz uznavam, ze muze pak pusobit dost blbe...
vseobecne, mam v povaze, kdyz je neco ok, tak o tom nemluvit, dkezto kdyz je neco spatne, mam v povaze porad o tom mluvit... coz pak ten druhy muze chapat jako ze je vsechno spatne... a to deprimuje, ocima toho druheho - opravdu to musi byt neprijemne... snazim se uz na to davat bacha a ty pozitivni veci taky rikat... ale ne vzdy to jde lehce... 
mashanka: v 11:24...
. Tak proc to muj chlap neumi...? Ten dela typicky z komara velblouda. To je hruza! Porad dopredu premysli, co by mohlo byt za problemy v budoucnosti. Mysli jako zenska...
. Nekdy je to s nim tezke...
Viv: a taky, ač mluvíš o té nejhorší variantě, vlastně ve skrytu duše nejvíc věříš tomu, že to dopadne dobře?
pavluška: v tom si budem trochu podobne...
mashanka : Nevím, zda je ve schopnostech žen, házet zatím jen potenciální problémy za hlavu. Ženy svým způsobem předvídají a jsou rády připraveny na všechny možnosti - já se nejvíc připravuji na tu nejhorší 
, a jelikož o problémech, které cítím, hodně mluvím, tak o mne muž říká, že jsem hrozný pesimista.
mashanka: jasne, tenhle exemplar neni chlap, ale debil...
Zaffira: kdyz na me cuci a posloucha a pak pronese nakou "uzasnou vetu", tak pak zalezi na mem rozpolozeni... nejlepsi varianta je, kdyz jsem v klidu, neunavena a mimo PMS, zkusim vysvetlit znovu nebo necham to bejt na pozdejc... nekdy me popadne smich, na to on "co sem rek?"a ja popadam dech a rikam, ale nic, dobry.... no a kdyz mam blbej den, unavena, vystresla a mam PMS ,tak snad ani nemusim popisovat co se ve me deje a pote co se deje navenek Proste kdyz nekdo neposloucha nebo NECHCE poslouchat, tak ho proste nedonutim... je to desny a na zabiti, ale uz na to dlabu... pokud je to moc dulezite, zkusim to pozdejc... ono to ted vypada, ze mam doma dementa, ale fakt ne, je fakt zlatej, jen obcas je to proste chlap 
Já si, Kamilo, myslím, že už to moc řešit nemusíš. Tipuju, že si tvůj partner už hledá někde jiný bydlení a možná i jinou ženu, a to obojí rozhodně v Praze Neznám moc mužských, který by si nechali takhle dirigovat život. Opravdu si myslím, že v hlavě má teď už především úprk 
A jinak to, že "slíbil" bydlení mimo Prahu - ježišmarjá, lidi si toho v začátcích vztahu napovídaj. My si s mužem slíbili koupit vilu u moře a hádej, kde bydlíme? U moře opravdu ne. Ale zato v paneláku.
Co se týče tý žádosti o ruku, to je trochu moc. Tohle ustojí málokterej chlap. Děláš z něj docela dobrýho bezkouláka. Má u vás vůbec nějaký rozhodovací práva? A jakej je to pocit, požádat chlapa o ruku? Skutečně se necítíš ani trochu jako vtěrka? 
Viv, ale takový tvor, to není žádný CHLAP - my mluvíme o chlapech 
Kamilo, fakt je jeden - zatím lpíš na myšlence a řešíš teorii. Pokud opravdu chceš, proč se neodstěhovat ? Není se čeho bát, jste mladí, schopný člověk se uplatní všude.
Jsou lidi, kteří se stěhují za život několikrát, vždyť nic nemusí být na doživotí.
Prostě bych se poohlédla po práci jinde, klidně se odstěhovala, s přítelem se navštěvovala a časem by se vidělo, kde je to lepší. Třeba se mu v místě, které sis vybrala, nakonec zalíbí, třeba ty zjistíš, že to není to, co sis představovala........... prostě uvidíte. Vždyť to není nic definitivně konečného, odstěhovat se 100 km
no a to je dalsi vlastnost, myslim, ze vetsinou chlapska... proste dokud problem (nebezpeci nemoci atd.) neni potvrzen, tak pro nej to znamena, ze problem neni... az je to potvrzeny, zacina fungovat... furt lepsi varianta, nez kdyz treba moje kamaradka lezela nemocna doma a potrebovala vyzvednout prasky a on rek, ze ne, protoze je unavenej (a to je prosim pekne nezamestnanej ), to je teprve darecek... 
