Život bez peněz v začarovaném kruhu
Ráda bych věděla, jestli je na tom někdo podobně jako my. Možná, že bych pak naši situaci snášela přece jen o něco lépe. Když se totiž podívám na lidi ve svém okolí, mám pocit, že všem ostatním se daří více.
Jsme normální rodina, máme dvě děti na prvním stupni základní školy. Já pracuji jako úřednice ve státní správě, manžel je řemeslník. Žijeme celkem klidně, takovým normálním rodinným životem.
Jen mě trápí, že musím neustále počítat, abychom vyšli s penězi. Můj ani manželův plat není nijak vysoký, a tak musíme zvažovat každou jen malinko větší položku. A mně už to nějak začíná lézt na mozek. Už si ani nepamatuji, kdy jsem si koupila něco nového na sebe, o novém zimním kabátě si můžu i letos nechat leda zdát. Pokaždé nás zruinuje výbava pro děti, které rostou.
Neříkám, že žijeme někde na hranici chudoby, to rozhodně ne, ale strašně moc toužím po tom, cítit se zabezpečená. Tak, abych nemusela neustále počítat a přesouvat nákup potřeb podle toho, co je momentálně nejdůležitější. Chtěla bych zažít, jaké to je, když člověk prostě jde a to, co potřebuje, si koupí. Nejde mi o dosažení nějakého luxusu, to ani náhodou. Chci mít prostě normální životní standard, v kterém by se mi volně dýchalo.
Manžel teď dostal nabídku práce ve svém oboru v cizině. Za rok by si vydělal tolik, kolik tady tak za roky tři. Já v tom vidím příležitost trochu se odrazit ode dna, ale on o tom nechce ani slyšet. Je kategoricky proti, prý se nemíní na rok odstěhovat někam do tramtárie, když navíc ani pořádně nezná jazyk. Je pro něj nepředstavitelné, že by skoro neviděl děti. Já si zase myslím, že rok není tak dlouhá doba, a kdoví, třeba by nás to někam posunulo.
Poměrně dost se kvůli tomu hádáme. Byla bych ráda, kdyby se překonal a jel, určitě by to nebylo tak hrozné, jak si představuje. Nemůžu mu vysvětlit, že z peněz, které dáme dohromady tady, budeme pořád jen živořit a nic pořádného si nikdy nedopřejeme.
Co byste dělali na našem místě? Myslíte si, že jsem přehnaně náročná, jak tvrdí můj muž? Nebo se najde někdo, kdo mě pochopí? Jste na tom někdo finančně podobně jako my? Také musíte neustále počítat, a než si koupíte něco nového na sebe, tak si pěkně dlouho počkat?
30.10.2007 Rubrika: | Komentářů 185 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Život bez peněz v začarovaném kruhu
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Bellana: no co dodat ...
nám hodně pomohlo ukradení mobilu nejstaršímu.... pak náhle zjistil, že otřískaný bazarák je taky "foun" a dokonce to prý dává k lepšímu, že nepodporuje zloděje .......
A taky máme pravidlo "nadstandartu" tedy když hoši chtějí něco navíc tak se holt z kapesného přiměřeně zainteresují a doplatí adekvátní část.
U počítačových her například jedou čistě na sebe.....
Sheeni: to jo, dneska mobil, já jsem ale psala o svým dětství 
jinak to co píše bellana, na tom něco je. na druhou stranu - je takovej přirozenej lidskej reflex bejt lepší než ostatní, nebejt ten poslední v řadě atd. děti jsou holt blbý, a tak tyhle věci přepočítávaj na majetek. pepa má playstation, honza má mobil s ušima, béé béé, mami, já chci taky. 
Stanik: My měli spolužačku, která měla starší oblečení, navíc měla strašnou vyrážku a tak a byla centrem dosti drsné šikany...pár lidí se nás jí zastalo a tak, ale stejně jsem byla rozhozená z toho, jak skončila (na ulici, na drogách..)
Sheeni: presne...
od te doby se micokoliv kolektivniho ...sportem pocinaje a temabuildingem konce leze neskutecne nan nervy...
Bellana: jo
.JPG){kind=avatar}
Třída má asi tak 30 dětí. Tři z nich jsou z dobře situovaných rodin, zbytek z průměrných a slabých. Proč ty děti vychováváme tak, že musejí mít to, co mají ty tři? Proč téměř každá matka slyší na: „Všichni už mají samrfouna s fialovýma puntíkama.“ a honem ho běží koupit, aby její sluníčko nestrádalo? (I když se nakonec ukáže, že samprfouna v tu chvíli mají jen čtyři, ale ten náš mezi nimi přece nesmí chybět.) Prostě tu snobárnu v dětech podporujeme, a pak o to víc musíme obracet každou korunu, když jde o náš kabát.
chytrájakrádio: A hlavně mobil!!!!!!
kareta: to jo, ale děti jsou takový pitomoučký kolikrát. chtěj taky džíny, taky bundu s kožíškem, taky zelenej penál.
Stanik: chytrájakrádio: vždyť říkám, oblečení mi bylo jedno a v podtatě mi i je. Sice se oficiálně oblékám za dámu, ale do pole, na stavbu, k psovi a na sport jsem se otužila. A rodiče něměli za zálibu kulturu, nýbrž jsme chodili po horách...možná je to výchovou. A když jsem něc chtěla, tak jsem si to i ušila, nabatikovala,,...
Stanik: (12:48) a jo
kareta: taky se mi nikdo vysloveně neposmíval, ale šlo o ten pocit. přesně jak píše stanik. a to dovede rozhodit.
Sheeni: Aha, tak v tom případě jo, to souhlasím ... já jsem pochopila, že to myslíš jinak.
kareta: me se nikdo nevysmival, ale stacil vnitrni pocit....bezmoc to zmenit...
treba kdyz vsecky holky mely cinskej penal jen ja hruzu po bratrankovi...
kareta: Dětský kolektiv dokáže být někdy hodně krutý, když se někdo čímkoli liší...
Stanik: mně se někdo na ZŠ vysmívat za oblečení, dostal by na kokos, nechápu, jak to může někoho rozhodit
chytrájakrádio: Tady je zas někdo na jiným zápase...
