Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ja mam taky 3 deti......u 1vniho prcka jsem byla spici panna.......unavena,vycerpana a plouzici se prizrak
a to trvalo pul roku a v tomhle obdobi mel muj ex pocit ,ze jsem doma a v pohode a sexovat muzu prakticky neustale
no bylo obdobi,kdy jsem ho vylozene nesnasela
trpelivost Pavle ...az rok od porodu pry trva nez hormony u zeny se vrati k normalu u me to platilo
z vlastni zkusenosti vim ,ze komunikace je dulezita,zkuste s ni mluvit a probrat sve pocity a to jak se citite...nevycitat,nevynucovat si nic jen v klidu mluvit...
treba to pomuze......
a pokud to nepomuze tak navstivte nejakeho odbornika,ktery vam a vasi pani pomuze

Kdyz si vzpomenu jak se mnou zamávalo první díte. Nastestí k nám nikdo nelez, nikoho jsme tam jeste neznali a rodina daleko, asi bych prípadnou návstevu umlátila pánví. I jenom tchán jednou dvakrát do mesíce vzbuzoval ve me agresivní stavy. Nic jsme nezvládala, vsude bordel, byla jsem ráda kdyz jsem si dosla na záchod a nebo namazala kus chleba, spala jsem za pochodu. Prijít manzel s dobrou radou a nebo nedej boze s otázkou cos tu celý den delala, tak v lepsím prípade jsem rozvedená, v horsím vdova.

Kozoroh18: hodně mladých dnes nic nestíhá, vím je hektická doba...ale za nás jak říkáš ty nebyly pap.plíny, nebyla výživa ve skleničkách a když tak jen jablečná, nebyla automatická pračka,mikrovlnka abůhví co ještě, dělalo se i v sobotu , lidi měli vícero dětí a nebyly "depky", stihlo se všechno , i zábava, plesy, MDŽ večírky a podobně.........a psychologové byli tehdy bez práce....

Pavle jsi chudák. Zkus si vzpomenout, jaká byla tvoje partnerka předtím, než jste měli dítě, pokud to byla lemra líná, která vydrýžela celý den se povalovat doma u televize ( a mezi tím tak trochu něco doma udělat), tak je jasný, že tohle je její přirozený vývoj a nic s tím nenaděláš, pokud byla aktivní, pořád by někam chodila a měla spoustu zájmů, tak nastal nějaký patologický zlom, který je třeba řešit. Píšeš, že se jí snažíš hodně pomáhat, možná je to chyba, zkus být drsnější, ať si uvědomí, že by se sebou něco měla dělat

Hlavně po příchod domů spolkni tu oblíbenou větu ." Co jsi tu proboha celý den dělala."

Vím to z vlastní zkušenosti, ač jsme předtím byla 4 roky na mateřské, tak když jsme si to s manželem prohodili a kolikrát jsem to měla na jazyku taky, ale pak jsem si uvědomila, že on to nikdy neuděla, i když k tomu měl kolikrát taky důvod

Já nevím co ji je, ale musí chtít také sama,nějakou motivaci. Když si vzpomenu co jsem musela stihnou, u první se vyvářelo v hrnci, nebo ve sklepě v kotli. To se nechci zastávat mužskýho, protože nevím nic. Také jsem kojila sice jen šest měsíců, nákupy se tahaly na kočárku a chodila jsem do školy ( dálkově ). U třetí jsem už měla pračku a začaly pemprdy. Bylo to jiné měli jsme auto tak jsem vše vyřídila rychleji. Mám pocit, že tejď podléhám únavě spíše jak tenkrát a možná bych vydržela v noční košily celý den. Jak jednou říkala v jedné scénce Kluková stejně si ji musím večer zase obléct. Je tolik maminek co mají doma řvouna a žijou v ,,pohodě´´. Musí, to ale chtít hlavně ony. Pavel vypadá, že by rád pomohl.

Boubel - na malého jsme se načekali hodně dlouho a velice ráda jsem ho na hodinku, dvě šoupla manželovi a šla dělat něco mimo revír "čurat kakat papat" - takže tuším, že v tom to nebude.

Sevenofline - ten článek jsem si taky hned vybavila...

Uvidíme, co se z toho vyvrbí, už se těším na článek " Já jsem ta neschopná z článku XXX"

Je zajímavé, že u druhého dítěte se tohle nekonalo, jednak tu byla ta zkušenost, že dítě opravdu vydrží ledacos bez újmy na zdraví, jednak se syn hlásil o svá práva a pak dcera byla pohodové miminko, které si vystačilo samo, spala celé noci a celý den se usmívala.

Me se libi, ze Pavel o tom premysli, ze se snazi (mozna blbe, treba by jeho partnerka uvitala snahu v jinem smeru, v necem jinem, ale to mu muze rict jen ona sama = on se musi zeptat ji...) a ze mu to vsechno neni jedno. A Pavle, si myslim, ze je ok a v poradku, ze uklizis a obstaravas nakupy ty. V tom bych nevidela nic hrozneho
No a co s psychickym stavem partnerky - moznosti co se deje uz tady bylo popsano mnoho, moznosti reseni taky, jen asi holt budes muset vydrzet o neco vic nez si predpokladal

Nepise se tady, jak maly spi v noci, kolik spi pres den, jestli je to klidas nebo porad vyzaduje pozornost apod. Pokud doma s nicim moc nepomahas, tak muze mit zena pocit, ze se nezvladnes postarat ani o mimco. Ze nema hut na sex mne neprekvapuje, protoze jsem tou dobou sotva dychala a sex bylo to posledni, co mne zajimalo...
Je divne, ze je cely den v kosili, protoze by se s malym mela dostat ven na prochazku na vyvetrani a otuzovani.
Muze mit po porodu problemy se stitnou zlazou...

Ještě píšu..Synek třetí v pořadí se probudil, tak jsem nestačila napsat následující.
Je hrozný, že píšeš, že se netěšíš domů z práce...a že partnerka vyzařuje dusno a smutno...Myslím, že i to vyjadřuje její pocity. Je to začarovaný kruh...A příliš dlouhá doba, po kterou Váš vztah funguje takhle smutně...Život žijete jen jednou...
Já kdybych neměla každý den trochu svého času jen pro sebe, tak bych se asi zbláznila...
Jsme s manželem 18 let, máme 3 kluky, nejmladšímu je 16 měsíců. Stále kojím, takže vím, co dokážou hormony... Taky jsme si občas rozuměli míň...Nevím, jak jste spolu dlouho, jak moc byl Váš syn "vymodlený", jaký byl porod..Zdá se mi, že ta doba dusna u Vás je moc dlouhá...
Dělej s tím něco, nenech to být, svatou trpělivost má málokdo...Je třeba spolu mluvit o všem i o sexu...Samo se to nevyřeší, ani tím, že synek povyroste.

Hodně štěstí!

Tohle si radši ani nepředstavuju. Peklo. Já měla tu kliku, že když se narodil první potomek, byl manžel na vojně, a domů se dostavil až na vánoce, kdy bylo roběti 7 měsíců, čili tu kritickou dobu prvních měsíců nezažil, a potom už to bylo dobrý. Při druhém potomkovi už bylo dobrý všechno od začátku, a nic z výše popsaného se u nás nedělo. Teda doufám, že manžel by měl týž názor, kdyby se měl k tomu vyslovit. Takže podle mě to normální není, a paní zřejmě potřebuje pomoc. Velmi podobně se projevovala jedna příbuzná po třetím dítku, a u ní to bylo posléze diagnostikováno jako nemoc, přičemž léčba trvala ještě když jejímu dítku byly dva roky. Čili to bude chtít pevné nervy a trpělivost...

Chybí mi tu informace, jak malý v noci spí, jak často je potřeba k němu vstávat. A taky, jestli třeba neměla těžký porod nebo nějaké komplikace, takže jí může sex bolet nebo být nepříjemný.

Jinak tedy musím říct, že jsme to měla nějakk podobně a to nejsem žádný úzkostlivý typ, ani mě dřív nijak nebralo obdivování cizích mimin.

Ale jakmile se narodil syn, byl on středem všeho, od manžela jsem očekávala, že tu bude, bude nám oporou a bude chápat, že nemůže chtít žádnou pozornost, protože on je prostě v tu chvíli vedlejší.
Tohle není rozumové rozhodnutí, docela mě to samotnou překvapilo.

Jedině mi tedy nevadilo, že manžel kluka koupal a důvěryhodným osobám, což byl manžel a moje maminka, jsem ho ochotně dávala na vycházky. To byla taková oáza klidu, čas, ve kterém jsem zvládala udělat i něco jiného než kmitat kolem dítěte, které nevydrželo chvíli samo, nespalo , dožadovalo se mé přítomnosti.

Pokud by mi manžel v tu chvíli ale navrhoval, že se mám jít někam bavit, cvičit nebo cokoli podobného, tak by neuspěl, připadalo mi to sobecké a zbytečné, však na to bude dost času později a vůbec mě to v tu chvíli nelákalo.

Nesnaž se ji od malého oddělit, ale zkus něco společného. Co třeba celodenní výlet kamkoli, kde se dá jet s kočárkem. Už bude lepší počasí, jídlo pro dítě se dá vzít s sebou, pokud je něco potřeba vařit, tak třeba malý plynový vařič. My jsme třeba podnikali hodně věcí společně- výlety na hrady, do skal- občas to bylo docela dobrodružné a rádi na to vzpomínáme.
Ono to chce postupně, postupně musí přijít na to, že existuje i něco jiného než dítě a že to může být stejně zajímavé. Tomu by právě mohlo pomoct to, že zjistí, co všechno se dá dělat s dítětem. K tomu nějaká nenadálá návštěva kamarádky, kvůli které se přece jen na hodinku utrhne a uvidí, že dítě přežilo ve zdraví- postupně by jimohla opustit i ta úzkost, i když myšlenku na něj bude mít někde v hlavě pořád, jen se nebude tak drát na první místo.

Ta návštěva tchýně a její dlouhé výjezdy s kočárkem taky nemusí být špatné, pokud se tedy snesete.

Je zajímavé, že u druhého dítěte se tohle nekonalo, jednak tu byla ta zkušenost, že dítě opravdu vydrží ledacos bez ú

Řekla bych, že to v pořádku není. Pokud byla před tím partnerka normální a veselá, tak tohle je obrat o 180 stupňů. Narození miminka je obrovská změna a samozřejmě ty začátky jsou krušné, ale půlroční dítě už má vytvořený nějaký spánkový režim a situace by se mohla pomalu zklidňovat. Asi maminka prožívá velkou úzkost a strach o dítě, do toho únava a vyčerpání z nevyspání a nezvládá to. Zřejmě potřebuje odbornou pomoc, ale je otázka, jestli na to bude chtít přistoupit. Je fajn, že se může vypovídat mamince, ale řekla bych, že to nepomůže řešit situaci. Na manželovi se mi líbí, že jí nabídl pomoc s dítětem a aby si někam vyšla, jsou i chlapi, kteří berou péči o dítě a domácnost jako ženskou starost a přes to nejede vlak. Jinak se vůbec nedivím, že se mu zajídají víkendové návštěvy u prarodičů, když si tam nemá ani s kým popovídat, to by se každý cítil odstrčený. Na jeho místě bych tam jezdila jen pokud by byl tchán doma, jinak by mohla partnerka za maminkou jezdit sama.
V první řadě vidím problém v komunikaci, měli by si oni dva v klidu promluvit a řešit, jak dál.

No a k te manipulaci s miminkem..... ty to mozna vidis tak, ze to delas dobre a nebo ze na tom nezalezi. ale manzelka cetla knizky, chodila na kurzy a tak, ucila se o miminku, o vyzive o vsem moznym a pak ty vezmes dite do ruky, ona ti rekne, ze to delas blbe a ty ji na to reknes ze zbytecne vysiluje, no tak se celekm logicky nastve... Zeptej se ji, nech si to vysvetlit, ukazat, skutencen trpelive poslouchej, nech ji at te to "nauci"