Nevěra je prý normální. To jsem asi blázen.
Před třemi týdny jsem přišla na to, že mi manžel zahýbá s jakousi mladinkou slepičkou od nich z práce. Nějak se z toho nemůžu vzpamatovat a řeším, jak se zachovat. O tom, že „vím“, jsem manželovi dosud neřekla, i když mne teda jazyk svrbí opravdu hodně.
Jsme spolu už skoro třicet let, brali jsme se, když nám oběma bylo sotva dvacet. Samozřejmě, že hlavním motivem ke svatbě bylo mé těhotenství, muž krátce poté narukoval na dva roky na vojnu. Tehdy jsme nebyli žádná výjimka, takhle to chodilo u více párů.
První dva roky jsem tedy bydlela stále u rodičů i s miminem, po manželově návratu z vojny se mu podařilo terno – získal podnikový byt, do kterého jsme se nastěhovali a v dalších pěti letech se nám narodily ještě dvě děti. Všechny už jsou v současné době dospělé a osamostatněné, nejstarší dcera z nás už dokonce udělala babičku s dědou.
Manželství jsem měli vcelku pěkné. Takové normální, řekla bych. Práce, děti, občas nějaký výlet, dovolená. Peněz na rozhazování jsme moc neměli, ale taky jsme si nežili vyloženě špatně.
Když nám začaly děti postupně vylétat z hnízda, ubývalo povinností a starostí, což se mi začalo velice líbit. Těšila jsem se, že budeme mít s mužem konečně víc času na sebe a vyloženě jsem si pochvalovala, že bylo nakonec dobře, když jsme měli děti tak brzy, protože jsme pořád ještě dostatečně mladí, abychom si mohli společně užívat znovunabyté volnosti.
Bohužel, manžel si to asi vyložil po svém a ve svých padesáti letech ho patrně postihlo to, čemu se říká druhá míza. Když jsem byla před třemi týdny zcela náhodným a neviděným svědkem jeho intimního chování s tou mladou kočičkou, která se po něm vinula jako liána a nebylo pochyb, že je to oboustranné, krve by se ve mně nedořezal. Měla jsem pocit, jako by se mi celý dosavadní život sesypal jako domeček z karet.
Není mi lehko, mám na něj vztek, cítím se podvedená. A to vlastně taky jsem. Přesto vidím, jak je těžké udělat nějaký zásadní a razantní krok. Bojím se, že by ode mne odešel. A to nechci, přes všechny nedostatky je to fajn chlap. A tak jsem mu zatím nic neřekla, dusím to v sobě a doma každý den sehrávám vynikající herecké etudy, aby nic nepoznal.
Svěřila jsem se jen svým kamarádkám, s nimiž se už drahně let pravidelně setkáváme u vínečka a víme o sobě úplně všechno. Dvě mi radí manželovi všechno vysypat a dát mu nůž na krk, druhé dvě zastávají opačný názor. Tvrdí, že jedna nevěra nic neznamená, že dneska se na to už tak tragicky nehledí jako dřív. Prý mám být trpělivá a nechat muže vyblbnout, určitě to nebude mít dlouhého trvání.
A já nevím. Co je správně? Dělat a tvářit se jakoby nic, vařit mu, prát a žehlit košile, aby v nich pak oslňoval nějakou sotva vylízlou slečinku, nebo ho postavit před hotovou věc a nemilosrdně mu všechno napálit přímo do obličeje zároveň s nožem na krk, ať si tedy vybere?
Co byste dělaly na mém místě? Nebo si taky myslíte, že z nějaké hloupé nevěry se nestřílí a mám to nechat plavat? Jenže copak to jde, tvářit se v tak zásadní věci jakože se vlastně nic neděje?
21.9.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 194 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nevěra je prý normální. To jsem asi blázen.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky." Láska jedněch je jiným nepochopitelná, jejich věrnost ještě méně. "
Ernest Hemingway
" Jsme dva. Dva na všechno - na lásku, na život, na boj i bolest a na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život i na smrt - dva. "
Karel Čapek
kamarádky mojí dcery
evropka: vůbec nejsi mrcha.....každej chlap by mohl olíznout všech deset....
Renee: nj, jenze kdyz se brali, bylo te dame taky kolem 20... ona se poprve dvavala v 16
" Jestliže někdo v životě poznal i sto žen, vůbec nemusel poznat lásku. "
Karel Čapek
Renee: žila jsem jen s matkou,můj sen byla úplná rodina a hlavně harntíci...vše se vyplnilo,mám milujícího,krásnýho chlapa,po ktrým toužej dcery kamarádky...žije jen pro rodinu,já vůbec nevím kde jsem ho našla a čím jsem si to zasloužila....jsem taky pěkná mrcha
Sofffie: no pomsta muwsi byt napadita....
Sofffie: no rozhodne s emi ulevi.. ja jsem vzdycky pro to vypustit paru.
Nesnasim, kdyz neudelam vubec nic... jestli chce tahnout, stejne potahne... tak proc jim to nezprijemnit ... me to nic neudela a ulevi se mi
Stanik: a pomůžeš si tím osolením? Nenechte prchlivost cloumat svým majestátem... Když mi někdo ublíží, doma si vylížu rány, ale jemu se snažím nedat najevo, jak mě to zasáhlo, a myslím, že pomsta mě prostě není hodna.
sharon: Jo jo, oni se ne vždy rozvedou, to je pravda, to nepopírám
Renee: jelikož bydlím v paneláku 30let a známe se tu tak vím že několik našich známých je spolu od mládí dodnes....a jsou to moji vrstevníci.....
Stanik 16:26: No vida, druhej takovej případ.
evropka: Znám jeden pár, co je spolu už 35 let, ale poznali se ve čtyřiceti..... Oba byli už rozvedení (on dokonce 2x) a měli několik dětí z těch předchozích manželství. Seznámili se, když děti byly už prakticky dospělý, začínaly svoje vlastní životy, takže oni byli de facto volní..... Společný děti už samozřejmě neměli a kupodivu jim to klape dodnes, kdy jsou stařečkové. Říkají, že je to tím, že ve 40 už měli jasno, co chtějí a co nechtějí, měli toho hodně za sebou, neměli potřebu si cokoliv dokazovat, cokoliv dohánět, spíš už toužili jen po klidu a pohodě.....a proto jim to funguje
Takže ano, ono to asi může jít, ale když to začne v devatenácti, tak to zas tolik nadějí na úspěch nemá
Sofffie: presne tak... a proto je dobre miti v zaloze priparvenou nejakou tu pomsticku kdyz uz.. tak to dotycnym poradne osolit