Nevěra je prý normální. To jsem asi blázen.
Před třemi týdny jsem přišla na to, že mi manžel zahýbá s jakousi mladinkou slepičkou od nich z práce. Nějak se z toho nemůžu vzpamatovat a řeším, jak se zachovat. O tom, že „vím“, jsem manželovi dosud neřekla, i když mne teda jazyk svrbí opravdu hodně.
Jsme spolu už skoro třicet let, brali jsme se, když nám oběma bylo sotva dvacet. Samozřejmě, že hlavním motivem ke svatbě bylo mé těhotenství, muž krátce poté narukoval na dva roky na vojnu. Tehdy jsme nebyli žádná výjimka, takhle to chodilo u více párů.
První dva roky jsem tedy bydlela stále u rodičů i s miminem, po manželově návratu z vojny se mu podařilo terno – získal podnikový byt, do kterého jsme se nastěhovali a v dalších pěti letech se nám narodily ještě dvě děti. Všechny už jsou v současné době dospělé a osamostatněné, nejstarší dcera z nás už dokonce udělala babičku s dědou.
Manželství jsem měli vcelku pěkné. Takové normální, řekla bych. Práce, děti, občas nějaký výlet, dovolená. Peněz na rozhazování jsme moc neměli, ale taky jsme si nežili vyloženě špatně.
Když nám začaly děti postupně vylétat z hnízda, ubývalo povinností a starostí, což se mi začalo velice líbit. Těšila jsem se, že budeme mít s mužem konečně víc času na sebe a vyloženě jsem si pochvalovala, že bylo nakonec dobře, když jsme měli děti tak brzy, protože jsme pořád ještě dostatečně mladí, abychom si mohli společně užívat znovunabyté volnosti.
Bohužel, manžel si to asi vyložil po svém a ve svých padesáti letech ho patrně postihlo to, čemu se říká druhá míza. Když jsem byla před třemi týdny zcela náhodným a neviděným svědkem jeho intimního chování s tou mladou kočičkou, která se po něm vinula jako liána a nebylo pochyb, že je to oboustranné, krve by se ve mně nedořezal. Měla jsem pocit, jako by se mi celý dosavadní život sesypal jako domeček z karet.
Není mi lehko, mám na něj vztek, cítím se podvedená. A to vlastně taky jsem. Přesto vidím, jak je těžké udělat nějaký zásadní a razantní krok. Bojím se, že by ode mne odešel. A to nechci, přes všechny nedostatky je to fajn chlap. A tak jsem mu zatím nic neřekla, dusím to v sobě a doma každý den sehrávám vynikající herecké etudy, aby nic nepoznal.
Svěřila jsem se jen svým kamarádkám, s nimiž se už drahně let pravidelně setkáváme u vínečka a víme o sobě úplně všechno. Dvě mi radí manželovi všechno vysypat a dát mu nůž na krk, druhé dvě zastávají opačný názor. Tvrdí, že jedna nevěra nic neznamená, že dneska se na to už tak tragicky nehledí jako dřív. Prý mám být trpělivá a nechat muže vyblbnout, určitě to nebude mít dlouhého trvání.
A já nevím. Co je správně? Dělat a tvářit se jakoby nic, vařit mu, prát a žehlit košile, aby v nich pak oslňoval nějakou sotva vylízlou slečinku, nebo ho postavit před hotovou věc a nemilosrdně mu všechno napálit přímo do obličeje zároveň s nožem na krk, ať si tedy vybere?
Co byste dělaly na mém místě? Nebo si taky myslíte, že z nějaké hloupé nevěry se nestřílí a mám to nechat plavat? Jenže copak to jde, tvářit se v tak zásadní věci jakože se vlastně nic neděje?
21.9.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 194 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nevěra je prý normální. To jsem asi blázen.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Pardon, nechala jsem se unést.
Sofffie: tos napsala výborně a výstižně......mě to baví i po 35 letech.....
Renee: copak je vztah jenom o souložení? Já jsem asi fakt divná. Já se i po osmnácti letech vztahu pořád toužím s manželem mazlit, toužím s ním žít, protože mě to baví, obohacuje (i někdy pravda štve), a když nám to trochu rozhodila jedna pipka, byla jsem bez sebe děsem, že by se jednou mohl taky nevrátit - a to máme opravdu šťastné manželství...
Nikdo, opakuji NIKDO z vás si nemůže být jistý, že ho nepotká něco takového jako potkalo teď Marcelu, ať máte vztah teď pevný jako skála...
Renee: a pak znam taky ty, co spolu byly 40 let.. ale je fakt, ze si ji pan bral jako vdovu se tremi detmi.
pavlina: oni můžou být šťastní i kyž jsou nevěrní....
Renee: ja jo, svoje rodice
evropka: ono to funguje i jinde.....já si zase neumím představit , střídat chlapi jako kalhotky.....
sharon: Máš pravdu, vaši rodinu opravdu neznám.
Renee: já ti rozumím...ale u mě to funguje............
Renee:
já teda znám manželství na 30let, ale jestli jsou celou dobu věrní nevím a šťastní???
Stanik: no je,roky tvrdé dřiny..
Renee: tak to toho znáš hodně málo.... já jich znám několik.....třeba moje rodiče....o sobě nemluvím, musela bych se stydět....
můj chlap je ale vyčůr....on vždycky říká že když se s ním rozvedu já, tak že si ale u mě koupí stravenky.......
mashanka: jejda přeju ti to , ale takhle jsem si nikdy nefandila......on mi může zdrhnout i ten můj dědek.....
No jo, já se přiznám, že si taky nedokážu představit, že bych měla 30 a více let souložit pořád jen s tím stejným člověkem Mě to vždycky přestane bavit po pár letech, pak už je to o ničem, pořád dokola to stejný
Padesát mi ještě není, a i tak představa, že bych dodnes byla s klukem, co jsem s ním spala v devatenácti, je teda strašlivá Panebože, vždyť to bylo takový pako a oba jsme byli tak strašně nedospělý To by bylo normálně za trest, nejspíš pro oba!
Když se k tomu navíc přičte, že si nejspíš ani jeden z nich nestačil nic pořádně užít, ani sexu s jinými, ani jiných zážitků (dítě ve dvaceti, to se toho asi opravdu moc nestihne), není divu, že to takhle končívá
Spíš se divím, že jeden nebo druhej nezahnuli už dávno Asi nebyly příležitosti. Je to hnusný, ale je to bohužel tak. Neznám šťastný třicetiletý manželství, který bylo započato takhle za mlada