Nevěra je prý normální. To jsem asi blázen.
Před třemi týdny jsem přišla na to, že mi manžel zahýbá s jakousi mladinkou slepičkou od nich z práce. Nějak se z toho nemůžu vzpamatovat a řeším, jak se zachovat. O tom, že „vím“, jsem manželovi dosud neřekla, i když mne teda jazyk svrbí opravdu hodně.
Jsme spolu už skoro třicet let, brali jsme se, když nám oběma bylo sotva dvacet. Samozřejmě, že hlavním motivem ke svatbě bylo mé těhotenství, muž krátce poté narukoval na dva roky na vojnu. Tehdy jsme nebyli žádná výjimka, takhle to chodilo u více párů.
První dva roky jsem tedy bydlela stále u rodičů i s miminem, po manželově návratu z vojny se mu podařilo terno – získal podnikový byt, do kterého jsme se nastěhovali a v dalších pěti letech se nám narodily ještě dvě děti. Všechny už jsou v současné době dospělé a osamostatněné, nejstarší dcera z nás už dokonce udělala babičku s dědou.
Manželství jsem měli vcelku pěkné. Takové normální, řekla bych. Práce, děti, občas nějaký výlet, dovolená. Peněz na rozhazování jsme moc neměli, ale taky jsme si nežili vyloženě špatně.
Když nám začaly děti postupně vylétat z hnízda, ubývalo povinností a starostí, což se mi začalo velice líbit. Těšila jsem se, že budeme mít s mužem konečně víc času na sebe a vyloženě jsem si pochvalovala, že bylo nakonec dobře, když jsme měli děti tak brzy, protože jsme pořád ještě dostatečně mladí, abychom si mohli společně užívat znovunabyté volnosti.
Bohužel, manžel si to asi vyložil po svém a ve svých padesáti letech ho patrně postihlo to, čemu se říká druhá míza. Když jsem byla před třemi týdny zcela náhodným a neviděným svědkem jeho intimního chování s tou mladou kočičkou, která se po něm vinula jako liána a nebylo pochyb, že je to oboustranné, krve by se ve mně nedořezal. Měla jsem pocit, jako by se mi celý dosavadní život sesypal jako domeček z karet.
Není mi lehko, mám na něj vztek, cítím se podvedená. A to vlastně taky jsem. Přesto vidím, jak je těžké udělat nějaký zásadní a razantní krok. Bojím se, že by ode mne odešel. A to nechci, přes všechny nedostatky je to fajn chlap. A tak jsem mu zatím nic neřekla, dusím to v sobě a doma každý den sehrávám vynikající herecké etudy, aby nic nepoznal.
Svěřila jsem se jen svým kamarádkám, s nimiž se už drahně let pravidelně setkáváme u vínečka a víme o sobě úplně všechno. Dvě mi radí manželovi všechno vysypat a dát mu nůž na krk, druhé dvě zastávají opačný názor. Tvrdí, že jedna nevěra nic neznamená, že dneska se na to už tak tragicky nehledí jako dřív. Prý mám být trpělivá a nechat muže vyblbnout, určitě to nebude mít dlouhého trvání.
A já nevím. Co je správně? Dělat a tvářit se jakoby nic, vařit mu, prát a žehlit košile, aby v nich pak oslňoval nějakou sotva vylízlou slečinku, nebo ho postavit před hotovou věc a nemilosrdně mu všechno napálit přímo do obličeje zároveň s nožem na krk, ať si tedy vybere?
Co byste dělaly na mém místě? Nebo si taky myslíte, že z nějaké hloupé nevěry se nestřílí a mám to nechat plavat? Jenže copak to jde, tvářit se v tak zásadní věci jakože se vlastně nic neděje?
21.9.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 194 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nevěra je prý normální. To jsem asi blázen.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Stanik: na druhou stranu to píšeš blbě - ženatý chlap na atraktivitě neztrácí, jen nechceš být ta druhá
Normální - no, ono se často slovo normální používá namísto slova běžné.
Já s tím počítám, že manžel jednou přijde do věku, kdy bude nutně potřebovat vyzkoušet, že by dokázal sbalit mladou kočku (že na něj bude ještě zvědavá). Řekla jsem mu, že až to nastane, ať má ke mně tolik úcty, aby zajistil, že se to nedozvím. Věřím, že tomu tak bude, vyzkouší, a potom zase spokojeně přijde s pocitem, že je ještě júra
Udílet rady je vždy chybou, ale dáš-li dobrou radu, nebude ti nikdy odpuštěno....Oscar Wilde
Vikina: zname se
Stanik: jsem věděla, že tvoje gusto to není
chytrájakrádio: doktor Fucik neni muj typ... to uz radeji pan knize, nebo Sean Connery... ale pozor.. jak je chlap zentej, prestava byt pro me atraktivni... neumim byt druha a rodiny rozvracet bych fakt nemohla...
nicmene to co rikas mi pripomina citata meho milovaneho Oscara Wildea:
Muzi vdeci sve prvni zene za uspech. Svemu uspechu pak za druhou manzelku.
Smutne, ale bohuzel pravdive.
chytrájakrádio: copak ty lovis, nebo bys lovila zenate, draha?
jak Te znam, to jsi prisli inteligentni... a prave proto jsem si dovolila napsat, co jsem napsala
chytrájakrádio: tam nemělo být ano, ale ani ...píšu jako tatar
Dobrý den, já jsem to tady už jednou radila a budu se tudíž opakovat. Přečtěte si knihu o nevěře od Petra Šmolky,viz:
http://knihy.abz.cz/prodej/nevera-1o
Z vašeho příběhu mám spíše pocit, že manžela nechcete ztratit. Šmolka radí nedělat scény, vydržet a začne je dělat milenka. Opravdu to funguje, moje kamarádka, která byla milenkou, to může potvrdit. Osobně bych si taky zkontrolovala peníze, kdyby došlo na nejhorší. A možná se i poradila s odborníkem. Hodně
chytrájakrádio: tak jsem se s dovolením taky koukla a Fučíka ani tohoto, ano Julia
zonan:
jo, a po týdnu se vrátíš a máš mladší model nastěhovaný v ložnici
Vikina: nestraš
Stanik: hele, teď tu zrovna hledám něco kvůli práci. Podívej se na tyhle stránky, na toho druhýho doktora (Fučík). Jestli tohle není fešák ve věku, o kterým se bavíme, tak už nevim http://www.gemini.cz/cs/nas-tym/
chytrájakrádio: hele, já tu tvoji nabídku zas nevidím tak marně z pozice mého věku
člověče staníku, ty jsi docela nespravedlivá mě je sedumadvacet a když vidím nabídku mužů od 25 do 40 let, tak se mi chce brečet a mlátit hlavou do zdi. naopak si dovedu představit, že by mi nějakej takovej 40 - 50 let (udržovanej a mladej duchem, samozřejmě) mohl imponovat. Takovej, co už neřeší kokotiny a umí mluvit taky o něčem jiným, než sám o sobě. A to rozhodně nejsem žádná blbka, co by si potřebovala narazit nějakýho zajištěnýho dědouše
myše: povídala nerozhodná nevěsta: mladýho se bojím, se starým dědkem nic není, slabý se mi nelíbí a silnýho bych nepřeprala, tak jakpak se mám vdávat?