Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsme s manželem dost nešťastní z partnera naší dcery. Zjistili jsme o něm totiž něco dost hrozného a snažíme se dceři její známost rozmluvit. Ale ona je vůči našim radám a výtkám zcela imunní. Máme strach, že jednou bude litovat, ale aby nebylo pozdě.

Dceři je pětadvacet let, jejímu partnerovi o deset roků více. Chodí spolu přes půl roku, na začátku léta se dokonce už sestěhovali, respektive ona se nastěhovala k němu do jeho domku v satelitu u Prahy. Už když nás s ním poprvé seznámila, moc nadšení jsme nebyli. Připadal nám namyšlený, sebestředný, přehnaně sebevědomý. Oblečený na první pohled v drahých značkách, vysvalené tělo, na bradě módní třídenní strniště. Ona k němu doslova vzhlížela, až to bylo mně a hlavně manželovi nepříjemné.

Jenže co jsme mohli dělat? Své pocity a dojmy jsme si nechali pro sebe, brali jsme to tak, že je to její volba a pokud si spolu rozumí a ona s ním je a bude šťastná, tak co víc bychom si jako rodiče mohli přát.

Tak jsme to nějak ustáli, s "mladým" navázali normální, i když krapet korektnější vztah a všechno se zdálo být v pořádku. Dokud jsme se nedozvěděli něco dost zásadního z jeho minulosti.

Měli jsme rodinnou oslavu v širším kruhu, jednalo se o oslavu zlaté svatby mých rodičů. Sešlo se tam dost příbuzných, samozřejmě přišla i naše dcera se svým přítelem.

Pár dní po oslavě se u nás zastavila sestřenice s tím, že nám musí něco říct. Ošívala se tedy hodně, evidentně se jí do toho nechtělo, ale prý považuje za nutné, abychom to věděli. Její syn jí totiž řekl, že toho přítele naší dcery zná z dřívějška. Ne osobně, ale z médií, dá-li se to tak nazvat. Zkrátka a dobře, náš potencionální zeť v minulosti točil tzv. filmy pro dospělé. Zůstali jsme jak opaření, jsme dost konzervativní a tohle pro nás byl šok. O pár dní později se manžel dostal k některým těm filmům, na internetu, samozřejmě a co na nich viděl, je prý jen pro silné žaludky. Ono i kdyby to byl jenom normální akt, tak i to je strašné, ale on prý figuruje v nějakých těch násilných praktikách s pouty a bičíky, v hromadných scénách, kdy to dělá doslova každý s každým. Hnus, hnus. Představa, že s někým takovým žije naše dcera a nedej bože s ním má jednou děti, je pro nás strašná.

Jsme z toho naprosto šokováni a otřeseni a nevíme, co dělat. S dcerou jsme o tom promluvili, mysleli jsme, že o minulosti svého přítele nevěděla. Hodně nás překvapilo, když nám řekla, že o tom věděla a nevadí jí to. Zkusili jsme ji přesvědčit, zda by nebylo lepší najít si někoho, kdo není tak negativně z minulosti zatížen, ale o tom nechce ani slyšet. Miluje ho a on ji, je jim spolu dobře a naše argumenty vůbec nebrala v úvahu. Ona si zatím asi nedovede představit, čemu bude muset v budoucnu čelit a to nejen ona, ale i děti, které jednou budou mít.Tohle se s ním potáhne celý život a vždycky se najde někdo, kdo to vyšťourá nebo si vzpomene, stejně jako si vzpomněl syn mé sestřenice.

Asi mi řeknete, že se nemám dceři plést do života, je dospělá, ať si žije po svém. Já to vím. Ale v tomhle případě je pro nás s manželem tak straně těžké to strávit. Já momentálně nejsem schopná ho ani pozvat v neděli na oběd, jako to bývalo dřív. Úplně se mi zhnusil a při představě, že někdo takový vychovává moje vnoučata, je mi úplně špatně.

Co byste dělaly na mém místě?