Jedináček nám prý stačí
Ještě když jsme spolu s manželem chodili a plánovali společnou budoucnost, ohledně počtu dětí jsme měli oba jasno. Dvě nám připadaly tak akorát, a pokud na potomstvo někdy přišla řeč, vždycky jsme mluvili o dvou dětech. Teď však manžel změnil názor a nechce z něj ustoupit.
Brali jsme se před sedmi lety, rok po svatbě se nám narodil syn. Byli jsme šťastní a malému se všemožně věnovali. Když mu byly dva roky, pokoušeli jsme se o druhé dítě, ale nedařilo se. Po roce marného snažení jsem konečně přišla do jiného stavu, ale ve třetím měsíci jsem bohužel potratila. Zasáhlo nás to oba hodně.
Dalšího těhotenství jsem se bála, a tak jsme si dali pauzu a druhé dítě přestali řešit. Před půl rokem se u mne projevila silná touha po dalším dítěti. Cítím se dobře, Tomášek půjde v září do první třídy, všechno by vyšlo skvěle. Měla bych čas věnovat se miminku a zároveň i synkovi v prvních letech ve škole.
U manžela jsem však narazila. Prohlásil, že druhé dítě už z našeho života odsunul, není to pro něj důležité. Tomáš je prý už velký a vrátit se zpátky k plenkám a nočnímu vstávání se mu nechce. Zkrátka mi dal jasně najevo, že mám přestat o druhém dítěti uvažovat.
Jsem z toho moc smutná. Děťátko bych si moc přála, mám přesně ten stav, kdy nedokážu na nic jiného myslet. Závistivě koukám po těhotných ženách, nenápadně nahlížím do kočárků. Jsem tím jako posedlá. Manžel mne však nechápe a pevně stojí za svým, čistě pragmatickým rozhodnutím.
Jako argument kromě jiného uvádí, že je doba nejistá a proč si vědomě a dobrovolně zvyšovat závazky. Co když přijde o práci, dneska to prý není nic výjimečného a jistotu nemá nikdo. V tom má samozřejmě pravdu, ale jenom podle toho se přece člověk nemůže řídit.
Kromě toho, že jsem z neshody s manželem v tak zásadní záležitosti skutečně rozhozená, vadí mi i fakt, že by měl Tomášek zůstat jedináčkem. Sama jsem totiž vyrůstala bez sourozenců a vím, jak mi chyběli. Záviděla jsem ostatním dětem jejich brášky a ségry, moc mi nějaký mně rovný parťák v rodině chyběl. I teď v dospělosti absenci sourozence vnímám dost citlivě. Manžel je ze tří dětí a moc se mi líbí, jak se v rodině scházejí i s dětmi, je tam cítit taková pěkná, vzájemná vazba. Nechtěla bych, aby o něco takového byl ochuzen náš syn.
Manžel to tak zásadně nevidí. Má své důvody, přes které nejde vlak. A ode mě očekává, že se bezvýhradně podřídím a budu je respektovat. Je mi to moc líto, trápím se kvůli tomu strašně, ale asi mi nic jiného nezbude. Přesto jsem to ještě nevzdala. Pořád přemýšlím, jak manžela na druhé dítě nenápadně navnadit, nadchnout ho pro tu myšlenku, jen aby byl ochoten o tom začít uvažovat.
Myslíte, že mám ještě šanci? A jaký je váš názor na jedináčky? Já mám jenom svůj pohled, kdy vím, jak mi bylo smutno, byť se mi rodiče věnovali opravdu hodně. Mám pravdu, když si myslím, že sourozenec je v životě pro člověka důležitý a žádné sestřenice ani bratranci ho nemohou nahradit?
15.4.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 197 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jedináček nám prý stačí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
ospravedlnujem sa za rozpisanie 
ja by som sa na Klarinom mieste zamyslela, ci naozaj je druhe dieta takou nevyhnutnostou...ak by aj "nahodne" otehotnela, aky postoj by manzel zaujal? ako by sa k dietatu spraval? niekedy si myslime, ez toho druheho pozname, ale moze nas nemilo prekvapit 
druha vec ej, ez suhlasim s jej manzelom, pohodlie pri 6 rocnom chlapcovi je na nezaplatenie s porovnanim s novorodencom 
ja som jedinacik, nikdy mi surodenec nechybal, nebola som ani rozmaznana u nas sa vzdy vsetko delilo rovnakymi tromi dielmi, kazdy mal na vsetko rovnake pravo aj v rozhodovani... mala som okolo seba kopec kamaratiek, dokonca dve byvali an tom istom poschodi a chodili sme celu zakladku do jednej triedy
myslim si, ze je to o vychove nie o tom ci ma clovek surodencov, vychova pristup rodicov naucia dieta mysliet a konat tak aby sa nikdy necitilo samo...
mam kamaratky, ktore maju surodencov a poriadne sa nestretavaju...
jeden moj znamy ma o 9 rokov maldsieho brata a velmi dlho ho bral ako pritaz.... vlastne 9 rokov (to dost podstatne obdobie) vyrastal ako jedinacik a potom zrazu prisiel niekto druhy....dodnes si pamatam ako mi hovorieval, ze rodicia mladsieho brata uprednostnuju a spravaju sa k nemu ako k babetku...napriklad, kamos chodieval vysypat smeti hned ked nastupil do skoly, nosil zo sebou samel, aby dociahol na smetiak jeho brat smeti nechdoil vysypat, elbo je maly a nedociahne...samozrejme nastal vzdbura, lebo brasko mal okolo 14 rokov a bol o hlavu vyssi (toto je situacia, ze si rodic neuvedomi, ze dieta narastlo)
moja kamaratka ma syna, ktory je o 9 rokov starsi od svojej sestry, velmi sa o nu nezaujima, berie ju ako pritza - je totiz uz v puberte 
moje deita je jedinacik...sice som vzdy chcela len jedno dieta ale zivot to zariadil tak, ze nemame tatinka, tka druhe ani nemoze byt 
podla mna treba zvazit, preco clovek chce druhe dieta...velakrat je odpoved, aby nebolo same, aby sa malo s kym hrat, aby v dospelosti sa malo o koho opriet, pripadne, ekd sa rodicia pominu, aby si surodenci poamhali...
tu mam dva priklady : moj otec mal dve sestry - teraz je sirota a bez surodencov...otec s mamou mu zomreli este neaml ani 30 rokov, prva sestra zomrela, ked mal 40 rokov a dva roky na to druha sestra....
ma len moju mamu, mna a moju dcerku....
moja mama ma dvoch surodencov, narodili sa v 7rocnych intervaloch a moja mama je presne uprostred.... ked mala 10 rokov zomrel im otec, sestra uz mala 17 rokov azariadovala si postupne svoj zivot, brat mal 3 roky a aby sa mam mohla o nich starat, zavesili jej ho na krk, vsade ho zo seboou vlacila...maju spolu uzasny vztah a pomahaju si dodnes....starsia sestra zije akoby mimo nich s bratom vonec nie ej v kontakte, je medzi nimi 14 rokov rozdiel a nikdy si k sebe nenasli cestu, hoci oslavuju narodky v jeden den 
podstatne je akymi ludmi sa clovek obklopi a ci zije spokojny stastny zivot...ti ludia mozu byt pokjrvna rodina, ale mozu to byt aj celkom cudzi ludia, ktorym bude na tom cloveku zalezat....
Ota: Tvůj problém, Otíku, je ten, že vše vidíš jen ze svého zorného úhlu. S tím AŽ JEDNOU, by měl každý tak trochu počítat, děti jsou svým rodičům těmi nejkritičtějšími soudci( teda ne že by mě to potkalo, jen jsem si toho všimla) Jsi si opravdu jistý, že nevucuješ svou představu" co jeo dobré pro mne, je dobré i pro tebe" svému okolí? Zkus se zamyslet nad tím, jestli ti ostatní nevidí ty věci trochu jinak a nemají odlišný názor.Ta selanka totiž bývá povětšinou dočasná iluze, která se odehrává jen v tvé hlavě.
.gif)
je mi líto, že musíš tohle řešit. Tvůj muž je sice teď přesvědčený, že druhé dítě už nechce, ale opravdu toho může jednou litovat. My byli s manželem oba přesvědčení, že druhé dítě nikdy mít nebudeme, opravdu jsme chtěli jen jedno. Pak se stala "nehoda" 
a já podruhé otěhotněla. Děti jsou od sebe 2roky a 5měsíců, jsou parťáci jak hrom, učí se vzájemnému chování a hlavně nám dělají obrovskou radost. Kolikrát jsme si s manželem říkali, jak jsme byli hloupý a děkujeme osudu, že si s námi takhle pohrál a nadělil nám děti 2.
Nepomohlo by (aspoň trošku) probrat situaci ještě jednou v klidu, říct jak moc se trápíš a třeba i dát manželovi přečíst tuhle diskuzi?
.jpg)
a....:
1. jsem jasně napsal, že jsem jí ukecal, z čehož si můžeš odvodit co chceš, ale rozhodně se nejednalo nějakou nucenou akci, navíc jsme si poprvé při plození dítěte nedělali žádné takové ty akce typu plodná hodina, promiň teď musím ležet s nohama nahoře a promiň miláčku dneska jsme ještě neplodili.
Naopak byla to pohodička, zábavička a snad proto že to nebyla žádná křeč tak se to povedlo brzo....
2. jestli někdo u nás někomu řídí život milá Aoooo, tak já to rozhodně nejsem.
3. nestraš UPŘÍMNOSTÍ, nevím sice, jak je to u vás AŽ JEDNOU u vás prokukne upřímnost. U nás si na nějaké až jednou nehrajem. Všechno se vyříkává tady a teď.
Navíc děti, které se nenarodí ti nikdy nic neřeknou. To je ti ovšem milá Aoooo asi jasné.
A ještě jednou opakuji, že se mi nelíbí jak jsi na tazatelku vyjela ve svém příspěvku z 8:43 ,hotová pavlač milá dámo....
Ota: jsi si opravdu jistý, že pro tvou ženu je třetí dítě to nejlepší? No ty jsi tedy odvážný, když si trofáš někomu takhle řídit život. Možná, že až se jednou probereš z toho svýho rodinnýho rauše bude to pro tebe hodně velkej náraz. Až ti jednu tvé děti a žena, všichni UPŘÍMNĚ řeknou, jak to vámi vlastně je...
Kolik Klare tak asi je? jestli maji sestilety dite, tak jiste aspon tak 30... 33.... vic???
Nejhorší na celé situaci je, že i při naprosto náhodném otěhotění bude autorka podezřelá, že to tak nějak zaonačila.....
Podle mě se manžel nebojí ani tak o práci/financ, ale o toho co jste prožili.
My jsme to měli dost podobný první kluk, pak potrat a všechny ty bolesti těla a duš okolo + strašná nejistota, že se to příště zase nepovede... Nakonec povedlo.
Navíc jsem tak trochu ženu umluvil ke třetímu ( tam už zas ty genetický nejistoty s jejím věkem měly roli a měli jsme i špatný test na Downa ale dobře to dopadlo) a mám pocit, že je to ta nejlepší věc, ke které jsem svou ženu ukecal.
V podstatě máme dohodu, že když by se nám něco nepovedlo a žena by se na to cítila, tak by jsme se čtvtému nebránili, ale aktivně to už pokoušet nechceme.
Takže já si myslím, že ve vztahu jsou sice na všechno dva, ale nejedná se zde o nějaké patnácté Dařbujánče, kvůli kterému se chodí prosit o mláto. Jedná se o pouhé druhé dítě a pravděpodobný strach manžela o ženu ( nevím jak jsi potrat prožívala, u nás to bylo zlé) , částečný strach o pohodlíčko, sex a strach ze změny.
Navíc druhé dítě je valnou většinou snažší na péči než to první, člověk je zkušenější, otrlejší a ví která bije a není tak drahé, tedy pokud jste všechny věci a věcičky nevyhodili....
Takže opakuji jste na to dva a momentálně tím trpíš jen ty sama, to se mi nezdá úplně fér. Další argumenty či rady vlastně moc nemám. Snad jen, že investice všech citů, nadějí a lásky do jediného dítěte není nic špatného, je ale o něco riskatnější než investice do více dětí. To je ale už statistika......
.gif)
Mám nuceně jedináčka. Rozhodně díky finančním a bytovým problémům a zvířectvu není rozmazlená,ale musím říct,že zajistit jí zábavu - kamarádky - mě stálo úsilí psychické a hodně peněz
Kamarádky u nás přespávaly a brala jsem je i na dovolenou, jen abych netáhla nudící se dítě. Pamatuju si z dětství,jak jsem se nudila, s dospělými,kteří se bavili po svém, a to jsem vášnivej čtenář,takže jsem v podstatě měla o zábavu postaráno. Mám sestru starší o 7 let, musela jsem jí asi hodně rozčilovat Možná to tu i čte Když jsme si konečně mohly začít rozumět, bylo jí 19 a odstěhovala se..
Jak dotlačit manžela změnit názor ale neporadím. já k tomu ukecala každýho,ale nejde mi otěhotnět Asi je mi prostě to jedno souzený,kompenzuju si to zvířatama 
.jpg)
Sama mám dva sourozence, jsem nejmladsí. Manzel má taky dva a je naopak nejstarsí. Ano taky kdysi dávno jsme se domluvili na 3 detech, nakonec z toho byly dve a kdyby na me manzel dneska prisel s tím, ze máme jenom dve a prece jsme se tenkrát kolem svatby domluvili na 3 a já nedodrzela slovo / zmenila názor..... no nevím jak by drahý viking pochodil. Lidi se vyvíjejí, názory se mení, zivotní situace se mení. Jsi si OPRAVDU jistá, ze to mimco chces k vuli necemu jinému nez jenom k vuli sama sobe? Ne ze by na tom bylo neco spatného, clovek obcas musí myslet sám na sebe a ne jenom porád brát ohled na ostatní, ALE zrovna v tomhle prípade je ohled na ostatní jaksi nutný. Ano manzel muze zmenit názor az se mimco narodí, ale taky nemusí. Opravdu ho chces zahnat do kouta? Ze ty chces. On mozná taky v koutku duse chce, ale vidí to vsechno ostatní, to co tobe pudy zakrývají. A nebo má po vsech zkusenostech o tebe strach, bojí se co by s vámi / s ním bylo kdybys zase potratila, nebo treba donosila ale nebylo by mimco v porádku a nebo se stalo neco tobe.... co já vím. A pokud se tak cítí tak NE z jeho strany je to nejjednodussí a nejrychlejsí resení.
tornado-lou: bože ja dneska zvanim. me nekdo davat takovyhle rady, tak ho 
coz ovsem nic nemeni na tom, ze to co sem napsala si myslim, jen je to trochu moc koncentrovany a tak to zni jak z nejake prirucky
osobne na tom mít jedináčka nebo být jedináčkem nevidím nic špatnýho. rozhodne bych netlačila na pilu, byla ráda, že mám zdravé dítě a fungující vztah.
jedinej prakticekej krok kterej me napada, ze by mohl pomoct.... dejte si do poradku penize. zaplatte dluhy, vytvorte si rezervy, pojistky pro rodice.... treba zjistite ze se neni ceho bat, ze ste na tom lip nez jste mysleli a manzel se uklidni.... no a nebo ne, ale revize finaci nemuze skodit tak jako tak.
Paní Kláro v tomto případě nemá smysl jít proti manželovi. Třeba by to znamenalo krach vašeho vztahu, a co pak děti? Radila bych dát si pár let oddychový čas, mazlit se se synkem a popř. pořídit štěňátko. Nevím kolik máte let, ale snad máte ještě čas a mezi tím si to snad manžel rozmyslí. Možná má také obavy ze souč.hosp. situace. Nespěchejte. Přeji štěstí a brzy zdravé miminko.
co tahle prestat se soustredit na to jak presvedcit maznela, ale trochu pracovat na sobe? miminko si prat muzes, ale nebud tim "posedla" venuj se rodine, tak jak je, synkovi a v prve rade manzelovi. hlavne musite mit pevnej vztah vy dva. pak se může stát ledacos. (a ted to tak asi uplne neni, co? on je nastvanej, ze ho nutíš, ty ses nastvana, ze te nechape.... zkus spravit tohle a uvidis)
