Jedináček nám prý stačí
Ještě když jsme spolu s manželem chodili a plánovali společnou budoucnost, ohledně počtu dětí jsme měli oba jasno. Dvě nám připadaly tak akorát, a pokud na potomstvo někdy přišla řeč, vždycky jsme mluvili o dvou dětech. Teď však manžel změnil názor a nechce z něj ustoupit.
Brali jsme se před sedmi lety, rok po svatbě se nám narodil syn. Byli jsme šťastní a malému se všemožně věnovali. Když mu byly dva roky, pokoušeli jsme se o druhé dítě, ale nedařilo se. Po roce marného snažení jsem konečně přišla do jiného stavu, ale ve třetím měsíci jsem bohužel potratila. Zasáhlo nás to oba hodně.
Dalšího těhotenství jsem se bála, a tak jsme si dali pauzu a druhé dítě přestali řešit. Před půl rokem se u mne projevila silná touha po dalším dítěti. Cítím se dobře, Tomášek půjde v září do první třídy, všechno by vyšlo skvěle. Měla bych čas věnovat se miminku a zároveň i synkovi v prvních letech ve škole.
U manžela jsem však narazila. Prohlásil, že druhé dítě už z našeho života odsunul, není to pro něj důležité. Tomáš je prý už velký a vrátit se zpátky k plenkám a nočnímu vstávání se mu nechce. Zkrátka mi dal jasně najevo, že mám přestat o druhém dítěti uvažovat.
Jsem z toho moc smutná. Děťátko bych si moc přála, mám přesně ten stav, kdy nedokážu na nic jiného myslet. Závistivě koukám po těhotných ženách, nenápadně nahlížím do kočárků. Jsem tím jako posedlá. Manžel mne však nechápe a pevně stojí za svým, čistě pragmatickým rozhodnutím.
Jako argument kromě jiného uvádí, že je doba nejistá a proč si vědomě a dobrovolně zvyšovat závazky. Co když přijde o práci, dneska to prý není nic výjimečného a jistotu nemá nikdo. V tom má samozřejmě pravdu, ale jenom podle toho se přece člověk nemůže řídit.
Kromě toho, že jsem z neshody s manželem v tak zásadní záležitosti skutečně rozhozená, vadí mi i fakt, že by měl Tomášek zůstat jedináčkem. Sama jsem totiž vyrůstala bez sourozenců a vím, jak mi chyběli. Záviděla jsem ostatním dětem jejich brášky a ségry, moc mi nějaký mně rovný parťák v rodině chyběl. I teď v dospělosti absenci sourozence vnímám dost citlivě. Manžel je ze tří dětí a moc se mi líbí, jak se v rodině scházejí i s dětmi, je tam cítit taková pěkná, vzájemná vazba. Nechtěla bych, aby o něco takového byl ochuzen náš syn.
Manžel to tak zásadně nevidí. Má své důvody, přes které nejde vlak. A ode mě očekává, že se bezvýhradně podřídím a budu je respektovat. Je mi to moc líto, trápím se kvůli tomu strašně, ale asi mi nic jiného nezbude. Přesto jsem to ještě nevzdala. Pořád přemýšlím, jak manžela na druhé dítě nenápadně navnadit, nadchnout ho pro tu myšlenku, jen aby byl ochoten o tom začít uvažovat.
Myslíte, že mám ještě šanci? A jaký je váš názor na jedináčky? Já mám jenom svůj pohled, kdy vím, jak mi bylo smutno, byť se mi rodiče věnovali opravdu hodně. Mám pravdu, když si myslím, že sourozenec je v životě pro člověka důležitý a žádné sestřenice ani bratranci ho nemohou nahradit?
15.4.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 197 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jedináček nám prý stačí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Nemyslím si, že je to sobecký názor nebo dokonce divný, jak jsem psala já jsem také nikdy sourozence nechtěla a znám hodně takových "jedináčků", veměs všechny. Ale toto je velmi individuální, někdo byl sám, chtěl sourozence, někteří sourozenci třeba zase nemají dobré vztahy. Někteří chtějí dvě děti, jedno dítě, žádné dítě....atd. každý to má jinak, ale bohužel jestli se manžel rozhodl pro jedno dítě, nemá podle mého názoru ho nutit k druhému ba dokonce na něj "šít nějakou boudu".....
sestřenice měla stejný problém -manžel se zasekl tak mají jen jedno.
Nedávno jedna paní radila mé kamarádce ať se na chlapa vysere a otěhotní.... Mě vadí jen to, že chlap se zasekne a považuje za vyřízeno a vůbec neřeší, že partnerka není spokojená, je nešťastná a daný řešení jí nevyhovuje. Kdyby aspoň dal prostor diskusi. Asi bych si probrala pro a proti, manželovi vysvětlila svoje pocity a proč to já chci jinak, a pak se uvidí.... Je fajn mít sourozence, taková opora se později v životě hodí. Jako děcka si ale s takovým věkovým rozdílem moc spolu nevyhrají.
Moje babička mi vždycky říkala, že jedno dítě je málo - co kdyby se něco stalo ! A měla pravdu. Naši známí příšli před lety o dítě - podle jejich slov je zachránil ten druhý chlapec, protože prý už kvůli němu se museli vzpamatovat a žít dál. Nedávno v našem okolí přišli jedni tragicky o jedináčka. Oba jsou vařízení a na domluvy že musí žít dál odpovídají - a proč? kvůli komu? pro koho? Takže já říkám - druhé dítě ano.
.jpg)
a....: já jedináček byla,nikdy jsem neměla větší přání než mít sourozence,co bych za to dala......to je divnej,sobeckej názor
je to težky. v otazce mit/nemit dite proste kompromis udělat nejde. 
a je jedno, jestli jde o prvni druhy nebo sesty.
podvod neradim, tahat do toho pribuzny taky ne. snad jen dat tomu nejaky cas a mluvit mluvit mluvit spolu. treba to ma manzel tezky v praci, az si bude jistejsi ze to zvladnete s penezma, tak bude pristupnejsi rozhovoru????
Tobii: My se známe v reálu?
a....: ano, zcela evidentně jste velmi milá a vyrovnaná osoba
a...., mashanka: souhlasím s Vámi, lépe bych to nenapsala
.jpg)
a....:
Ale ale proč tak hrr na tu paní ? Vždyť ona to přiznává, stačí jenom číst psaný text pozorně...
Jasně, že jedináček stačí, jsem jedináček,dcera taky a moje matka též, takže je to v naší rodině již zakořeněná tradice. Žádná z nás tím nemá narušenou osobnost, netrpí psychickou újmou ani se nebudí v noci ze spánku pláčem, že nám v životě chybí velká rodina. Nikdy jsem nepochopila, proč je považován sourozenecký vztah za potřebný k životu. Pokud jsem to mohla pozorovat ve svém okolí, tak když má někdo chlapce a děvče ve věkovém odstupu 5 let, je to vyloženě jako kdyby doma měli dva žřivočišné druhy.
Ať se paní nevymlouvá, že chce sourozence pro dítě, protože ho dítě potřebuje a přizná si na rovinu, že jí jde jen o uspokojení matřeských pudů.
Jenenka: zaonačit se to dá, ale co pak s tím, když se manžel bude cítit podveden a může se kvůli tomu celé manželství rozpadnout. Co pak děti? Bez úplné rodiny, ale hlavně že dvě? Myslím, že nemá cenu tlačit na pilu.
JarkaP: jaru,nemám co dodat,přesto dnešní doba dětem nenahrává...
.jpg)
Já se jenom podivuji tomu, že je tu s manželem nakládáno jako s nějakou nesvéprávnou spermabankou. Copak on nemá právo se rozhodnout, kolik, potomků chce mít ?
Vztahy mezi sourozenci jsou určitě v každé rodině individuální, např. já a můj o 6 let mladší brácha jsme nikdy žádný extra blízký vztah neměli (taky jsme každý jiná povaha), zatímco moje starší dcera a syn si jsou od malička hodně blízcí a navštěvují se i teď v dospělosti. A nejmladší dceru mám od nich 12 a 16 let, prakticky taky vyrůstá jako jedináček. Řekla bych, že v každodenním životě jí to vůbec nevadí, ale se staršími sourozenci má moc pěkný vztah, je šťastná, když s nimi může někam jít nebo s nimi strávit pár dní o prázdninách.
Už jsem to tu jednou psala, že já bych nechtěla jedináčka už jen z prozaického důvodu, že se pořád bojím, aby se některému z dětí něco nestalo, a kdybych měla jen jedno, jak se znám, šílela bych strachy o něj ještě víc
Takže, Kláro, já bych to nevzdávala držím palce
Já jsem vyrůstala s bratrem a ikdyž se někdy stalo, že jsme si vjeli do vlasů, tak být jedináčkem, to by se mě nelíbilo. Nejde jenom o dětství, ale pak i v dospělosti je pěkné, když se sejdou rodiny sourozenců. My se takhle scházíme několikrát v roce, na zabíjačku atd. a je to opravdu moc veselé. Já bych řekla, že jedináček je o dost ochuzený a jak se říká, jedno dítě je o strach a dvě pro radost. A co se týče finan. zabezpečení, takk za mě můžu říct, že jsem sama několik let vychovávala dvě malé děti z jednoho platu a dá se všechno zvládnout, jen se musí chtít a ne se jen vymlouvat.
