Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Těžko přebít pudy jakýmikoli argumenty, ale podle mě má manžel pravdu - a hlavně právo, rozhodnout se, jestli chce nebo nechce dítě. Navíc by to byl on, kdo by vás všechny musel zajistit, takže chápu, se se v dnešní době obává, aby to zvládl. O pohodlí se školákem nemluvím, tam je to jasné - pro chlapa je zajímavé až dítě kolem 6 let.
Co se týká parťáka pro synka, až by s tím malým konečně něco bylo, bude mu tak 12 a už bude mít úplně jiné starosti, takže na jeho blaho bych to nesváděla.
Já mám jedináčka a je úplně normální - záleží, k čemu a jak je dítě vedené, ne na tom, kolik má sourozenců

Kláro,jsem ve stejné situaci, jako Vy.Resp. byla jsem.S manželem jsme se dohodli na 2 dětech.Scénář byl stejný-než půjde starší do školy, tak bude druhé dítě,abych se mohla věnovat oběma.Jenže manžel nepochopitelně změnil názor a druhé dítě za žádnou cenu nechtěl.Proč -nevím, oba jsme na tu dobu slušně vydělávali,poochopitelně by se člověk musel uskrovnit a táhnout vše z jednoho platu a mateřské,ale byli na tom jiní i hůř.Pak jsem prodělala opěraci páteře a to už jsem se pak bála.Ale najednou přišel manžel s tím,že by druhé dítě chtěl a v podstatě s tím nepřestal do dnes.Už to tedy vzhledem k věku nepadá v úvahu,ale občas říká,že ho mrzí, že byl tehdy takový vůl.No pozdě.A je fakt, že já to cítím jako velkou díru v životě, prostě mu ten šprajc neumím odpustit.Kdyby byl nějaký vážný důvod, pochopil bych to, ale tohle byl fakt jen šprajc.Navíc si myslím, že ani nebyl z jeho hlavy, protože o 2 dětech jsme vždy uvažovali.Ale manželovi rodiče jsou oba jedináčci, manželův děda byl taky jedináček a manželův otec se vyjadřoval tak, že nám jedno dítě stačí.Já ho pochopitelně neposlouchala,protože co on by nám měl kecat do počtu dětí, ale zdá se,že manžela nějak přesvědčil.No a teď manžel říká, jaký byl vůl.Na to mu vždycky řeknu, že jo, že byl a korunovanej.Takže pokud Klára dítě chce, měla by do toho jít.Nějak se to dá zaonačit.
Já to neudělala a lituju toho dodnes.

Nemyslím si, že děti, kteří mají sourozence se naučí o něco dělit, o někoho se starat......A´č jsem jedináček, nikdy se kolem mě nic netočilo. A v tihle věcech mam mnohem lepší výchovu, než mnoho (neříkam všichni) lidí, kteří sourozence mají.A ve svých kamarádech a známých, ze kterých je mnoho jedináčků, jsem také nikdy nic takového nepostřehla. Záleží na výchově a individualitě člověka. Ne na tom jestli člověk má, či nemá sourozence, to je můj názor na věc. Mnoho věcí, které se říkají o jedináčcích jsou podle mého názoru jen zakořeněné bludy..... Mnoho lidí, párů v dnešní době dává přednost tomu, mít jen jedno dítě a bohužel je to i z té finanční stránky.

Určitě máš pravdu, taky bychnechtěla jedináčka. Ale pozor, manžel druhé dítě opravu musí chtít, pokud si ho vybrečíš nebo jiným způsobem na manžela budeš tlačit, nebude to dobré. Až se mimčo narodí, může se samozřejmě vztah manžela k němu obrátit k dobrému, ale taky nemusí, budeš pak na všechno sama, manžel bude naštvaný, nebude pomáhat a manželství možná půjde do kopru. A ty budeš sama se dvěma dětma. Pokud druhé dítě mít nebudete, možná že to bude problém v manželství, protože prostě máte rozdílné názory v tak zásadní otázce, ale budeš mít jenom jedno dítě, ne jednoho školáka, jedno mimino - to není žádná sranda.

orinka: Nemyslím, že je to až takové. Já má sourouzence o 11 a 14 let starší a musím uznat, že máme vztahy moc hezké. Sestra si se mnou hrávala a dokonce na mě sbalila svého manžela. Potom když odešla, tak mi samotné bylo hrozně smutno. Nebo mé kamarádce se k 8leté holčičce narodil kluk a holka je z něho nadšená. Myslím, že záleží jak to rodiče dítěti podají a vysvětlí. Ale rozhodně bych nechtěla jedináčka. Už jen proto, že se naučí dělit o věci, pomáhat starat se o někoho, netočí se vše jen kolem něj, ..... S manželem bohužel neporadím, jestli je nějak zaseknutý. Jedině zkusit si znovu sednou a probrat to. Rozhodně bych asi do toho netahala příbuzenstvo.

Dva kamarádky mají mnohem starší sourozence, jejich věkové rozdíly jsou nějakých 15 a 12 let a pak mají ještě starší sourozence. Cestu k sobě prý našli až v dospělosti, protože celé dětství strávily holky stejně jako jedináčci, ti starší už dávno měli jiné zájmy a pak odešli do nového bydlení.

Taky jsem vždycky ohledně dětí měla jasnou představu, ale s věkem se ten názor mění.

Jsem jedináček, kterého víceméně vychovali prarodiče. Sourozence jsem nepostrádala, vždycky si se mnou měl kdo hrát, uměla jsem zabavit sama sebe, u prarodičů i u mamky jsem měla kamarádů víc než dost, takže v tom žádný problém nebyl.
V okolí mám známé, kde spolu sourozenci bojovali od puberty a nemusí se dodnes, naopak můj vychází se ségrou už od dětství opravdu dobře, ale dnes se vídají vlastně jen čas od času. Větší věkový rozdíl je mezi dětmi stejně spíš na překážku, rozhodně ne na společné hraní. Mít sourozence bych byla na chvilku uvítala jen v dospělosti, kdy by bylo fajn mít se s kým podělit o péči o babičku - ale ani sourozenec by mi nezaručil, že bychom se o péči dělili.
Ani sourozenci neznamenají automaticky mít někoho dalšího, ne vždy to znamená pevné rodinné pouto.

jsou i případy, kdy sourozenci jsou jen na zlost a trápení. Bohužel, můj brácha když byl malý, celkem to šlo, ale když vyrostl a "dospěl", jsou s ním od té doby jen samé potíže a starosti, které bohužel odnáším i já, i když už dávno bydlíme každý jinde a máme svůj život. Je to smutné, ale kdybych já bráchu neměla, bylo by mi líp. Takto to vidím já zase ze svých zkušeností. Dost často říkám mamce, že si měli druhé dítko rozmyslet.

já jsem jedináček a rodiče se tak urputně snažili, abych nebyla rozmazlená, až to hraničilo se šikanou a týráním. Dítě s takovým věkovým rozdílem už stejně jedináček bude, ale jestli manžel další nechce, nenutila bych ho...nechala bych to osudu. Já bych se nechránila, oznámila to manželovi a nechala to na něm. Antikoncepci.

Omouvám se za dvakrát vložený příspěvek

Já jsem sourozence neměla, byla jsem ten "rozmazlený" jedináček a musim říct, že mi sourozenec nikdy nechyběl a nikdy jsem po něm netoužila. Nic mi nechybělo a nechybí, spíš jsem někdy byla i ráda, když jsem slyšela a dodnes slyším jak vypadají některé sourozenecké vztahy. Nevim jestli je vhodné manžela nějak nutit a neustále přesvědčovat. Chápu, že dítě chceš, ale vem si to z té druhy strany, že ty by jsi dítě už nechtěla a byla rozhodnutá a manžel pořád neléhal?

Já jsem sourozence neměla, byla jsem ten "rozmazlený" jedináček a musim říct, že mi sourozenec nikdy nechyběl a nikdy jsem po něm netoužila. Nic mi nechybělo a nechybí, spíš jsem někdy byla i ráda, když jsem slyšela a dodnes slyším jak vypadají některé sourozenecké vztahy. Nevim jestli je vhodné manžela nějak nutit a neustále přesvědčovat. Chápu, že dítě chceš, ale vem si to z té druhy strany, že ty by jsi dítě už nechtěla a byla rozhodnutá a manžel pořád neléhal?

Jsem jedináček a je pravda, že mi sourozenec dost schází. Mám dvě děti a když vidím jak teď když jsou větší spolu mají nádherný vztah, jsem ráda že nejsou jeden o druhého ošizeni. V našem životě není nic jistého jen smrt, jak se říká. Nevím jak přemluvit manžela k dítěti, možná jen podvodem že neřekneš že jsi vysadila antikoncepci. Ale jeho reakce by nemusela být to pravé ....

Mezi mnou a moji ségrou je rozdíl skoro 7let, vyrůstaly jsme jako dva jedináčkové.Její příchod do rodiny jsem tehdy brala neutralně - bylo mi to fuk. Měla sem kamošky, uřvaný mimino jsem nehlídala. Naprosto nejhorší období: já vysoká, ségra puberta .. byla schopna mi vytahat půl skříně oblečení, před mým příjezdem domů na víkend.
Cestu jsme k sobě částečně našli až teď, když jsme obě z domu. Přesto si víc rozumím s kamarádkou než se ségrou.

Souhlasím s Tebou. Sourozenec je důležitý nejen na to dětské hraní, ale pro život jako takový! Jaký máš vztah s tchýní? Nemohla bys to s ní probrat tak, aby manžela masírovali tímto směrem i jeho vlastní rodiče? Třeba by to pomohlo
Moc držím palečky aby se to vyřešilo ke Tvé spokojenosti a byli jste za chvíli 4! (mimochodem, mám od sebe dcery 6 let a přestože se tak nějak normálně pošťuchují a dohadují, vyhrajou si spolu )