Jedináček nám prý stačí
Ještě když jsme spolu s manželem chodili a plánovali společnou budoucnost, ohledně počtu dětí jsme měli oba jasno. Dvě nám připadaly tak akorát, a pokud na potomstvo někdy přišla řeč, vždycky jsme mluvili o dvou dětech. Teď však manžel změnil názor a nechce z něj ustoupit.
Brali jsme se před sedmi lety, rok po svatbě se nám narodil syn. Byli jsme šťastní a malému se všemožně věnovali. Když mu byly dva roky, pokoušeli jsme se o druhé dítě, ale nedařilo se. Po roce marného snažení jsem konečně přišla do jiného stavu, ale ve třetím měsíci jsem bohužel potratila. Zasáhlo nás to oba hodně.
Dalšího těhotenství jsem se bála, a tak jsme si dali pauzu a druhé dítě přestali řešit. Před půl rokem se u mne projevila silná touha po dalším dítěti. Cítím se dobře, Tomášek půjde v září do první třídy, všechno by vyšlo skvěle. Měla bych čas věnovat se miminku a zároveň i synkovi v prvních letech ve škole.
U manžela jsem však narazila. Prohlásil, že druhé dítě už z našeho života odsunul, není to pro něj důležité. Tomáš je prý už velký a vrátit se zpátky k plenkám a nočnímu vstávání se mu nechce. Zkrátka mi dal jasně najevo, že mám přestat o druhém dítěti uvažovat.
Jsem z toho moc smutná. Děťátko bych si moc přála, mám přesně ten stav, kdy nedokážu na nic jiného myslet. Závistivě koukám po těhotných ženách, nenápadně nahlížím do kočárků. Jsem tím jako posedlá. Manžel mne však nechápe a pevně stojí za svým, čistě pragmatickým rozhodnutím.
Jako argument kromě jiného uvádí, že je doba nejistá a proč si vědomě a dobrovolně zvyšovat závazky. Co když přijde o práci, dneska to prý není nic výjimečného a jistotu nemá nikdo. V tom má samozřejmě pravdu, ale jenom podle toho se přece člověk nemůže řídit.
Kromě toho, že jsem z neshody s manželem v tak zásadní záležitosti skutečně rozhozená, vadí mi i fakt, že by měl Tomášek zůstat jedináčkem. Sama jsem totiž vyrůstala bez sourozenců a vím, jak mi chyběli. Záviděla jsem ostatním dětem jejich brášky a ségry, moc mi nějaký mně rovný parťák v rodině chyběl. I teď v dospělosti absenci sourozence vnímám dost citlivě. Manžel je ze tří dětí a moc se mi líbí, jak se v rodině scházejí i s dětmi, je tam cítit taková pěkná, vzájemná vazba. Nechtěla bych, aby o něco takového byl ochuzen náš syn.
Manžel to tak zásadně nevidí. Má své důvody, přes které nejde vlak. A ode mě očekává, že se bezvýhradně podřídím a budu je respektovat. Je mi to moc líto, trápím se kvůli tomu strašně, ale asi mi nic jiného nezbude. Přesto jsem to ještě nevzdala. Pořád přemýšlím, jak manžela na druhé dítě nenápadně navnadit, nadchnout ho pro tu myšlenku, jen aby byl ochoten o tom začít uvažovat.
Myslíte, že mám ještě šanci? A jaký je váš názor na jedináčky? Já mám jenom svůj pohled, kdy vím, jak mi bylo smutno, byť se mi rodiče věnovali opravdu hodně. Mám pravdu, když si myslím, že sourozenec je v životě pro člověka důležitý a žádné sestřenice ani bratranci ho nemohou nahradit?
15.4.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 197 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jedináček nám prý stačí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.sedmiletý rozdíl mezi dětmi je už dost velký na to, aby si spolu hrály jako rovný s rovným, obávám se, že jedináček bude stejně vyhledávat stejně staré kamarády a mladšího sourozence bude vnímat jako někoho, koho má na starosti. Manžel má svým způsobem pravdu. U tebe samozřejmě chápu pocit ubíhajícího času a možnosti mít ještě dítě. Nechala bych to osudu...
Co to nechat osudu? Jestli otehotnis a mimco donosis, melo to tak byt. Neslo by manzela zmasirovat alespon na tuto domluvu? Abys ale nebyla dvojnasobne nestastna, pokud bys otehotnela a historie se opakovala a nepodarilo se ti dite donosit.
Zastávám názor, že sourozenec je ten nejlepší dárek, který může člověk dítěti dát. Už jen pro to, že se naučí jednat s jiným, ustoupit, dělit se, prosazovat se přijatelným způsobem. Má to v životě jednodušší, už má natrénováno z domova. A samozřejmě ty hry.
Nemohla bys to zkusit nějak přes kluka? Netouží po sourozenci? To dost často bývá rozhodující pro změnu názoru.
Mám na to stejný názor jako ty. Jsem ze 2 dětí a i když jsme se často rvali a měli období, kdy jsem se "nesnášeli" bylo to fajn. Nedokážu si představit být jedináčkem a stejně tak jsem nechtěla já mít dítě jedináčka.
Jenže u vás je podle mě velký věkový rozdíl, takže stejně by mladší sourozenec nebyl už moc dobrý parťák pro syna. Možná později na hry atp... Na druhou stranu má spousta lidí rozdíl mezi dětmi takovýto a vyhovuje jim to... takže vlastně proč ne..
Jak manžela navnadit moc neporadím, co třebas pustit mu nějaké video se synem když mu byl 1-2 roky (to jsou podle mě nejroztomilejší léta a i muži si začínají dětí víc užívat- samozřejmě že ne všichni ). Třeba se chytí... fakt nevím, ale chápu, že tě to mrzí. Držím palce ať manžel změní názor
A ještě- pokud by se člověk ohlížel na to, jak na tom může být v budoucnu existenčně, neměl by děti vůbec! Stát se totiž může cokoli, že?