Jedináček nám prý stačí
Ještě když jsme spolu s manželem chodili a plánovali společnou budoucnost, ohledně počtu dětí jsme měli oba jasno. Dvě nám připadaly tak akorát, a pokud na potomstvo někdy přišla řeč, vždycky jsme mluvili o dvou dětech. Teď však manžel změnil názor a nechce z něj ustoupit.
Brali jsme se před sedmi lety, rok po svatbě se nám narodil syn. Byli jsme šťastní a malému se všemožně věnovali. Když mu byly dva roky, pokoušeli jsme se o druhé dítě, ale nedařilo se. Po roce marného snažení jsem konečně přišla do jiného stavu, ale ve třetím měsíci jsem bohužel potratila. Zasáhlo nás to oba hodně.
Dalšího těhotenství jsem se bála, a tak jsme si dali pauzu a druhé dítě přestali řešit. Před půl rokem se u mne projevila silná touha po dalším dítěti. Cítím se dobře, Tomášek půjde v září do první třídy, všechno by vyšlo skvěle. Měla bych čas věnovat se miminku a zároveň i synkovi v prvních letech ve škole.
U manžela jsem však narazila. Prohlásil, že druhé dítě už z našeho života odsunul, není to pro něj důležité. Tomáš je prý už velký a vrátit se zpátky k plenkám a nočnímu vstávání se mu nechce. Zkrátka mi dal jasně najevo, že mám přestat o druhém dítěti uvažovat.
Jsem z toho moc smutná. Děťátko bych si moc přála, mám přesně ten stav, kdy nedokážu na nic jiného myslet. Závistivě koukám po těhotných ženách, nenápadně nahlížím do kočárků. Jsem tím jako posedlá. Manžel mne však nechápe a pevně stojí za svým, čistě pragmatickým rozhodnutím.
Jako argument kromě jiného uvádí, že je doba nejistá a proč si vědomě a dobrovolně zvyšovat závazky. Co když přijde o práci, dneska to prý není nic výjimečného a jistotu nemá nikdo. V tom má samozřejmě pravdu, ale jenom podle toho se přece člověk nemůže řídit.
Kromě toho, že jsem z neshody s manželem v tak zásadní záležitosti skutečně rozhozená, vadí mi i fakt, že by měl Tomášek zůstat jedináčkem. Sama jsem totiž vyrůstala bez sourozenců a vím, jak mi chyběli. Záviděla jsem ostatním dětem jejich brášky a ségry, moc mi nějaký mně rovný parťák v rodině chyběl. I teď v dospělosti absenci sourozence vnímám dost citlivě. Manžel je ze tří dětí a moc se mi líbí, jak se v rodině scházejí i s dětmi, je tam cítit taková pěkná, vzájemná vazba. Nechtěla bych, aby o něco takového byl ochuzen náš syn.
Manžel to tak zásadně nevidí. Má své důvody, přes které nejde vlak. A ode mě očekává, že se bezvýhradně podřídím a budu je respektovat. Je mi to moc líto, trápím se kvůli tomu strašně, ale asi mi nic jiného nezbude. Přesto jsem to ještě nevzdala. Pořád přemýšlím, jak manžela na druhé dítě nenápadně navnadit, nadchnout ho pro tu myšlenku, jen aby byl ochoten o tom začít uvažovat.
Myslíte, že mám ještě šanci? A jaký je váš názor na jedináčky? Já mám jenom svůj pohled, kdy vím, jak mi bylo smutno, byť se mi rodiče věnovali opravdu hodně. Mám pravdu, když si myslím, že sourozenec je v životě pro člověka důležitý a žádné sestřenice ani bratranci ho nemohou nahradit?
15.4.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 197 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jedináček nám prý stačí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
lonkue: Přeji hodně zdraví a na konci radost z dítka....
Každá jsme jiná,ale nějak mi bylo naprosto vzdáleno nýt nad miminem a zírat do kočárků...Mám dvě děti od sebe necelé 3 roky,podlehla jsem naléhání manžela,abychom měli dítě a to druhé jsem už racionálně doplnila,abychom neměli jedináčka.(Já sama bych se byla obešla bez dětí...).Myslím,že je lepší nedívat se na to jen z pohledu instinktů,ale hlavně prozaicky-dnes nás děti stojí kromě zdraví a nervů taky hodně peněz-a když váš muž předem tuší ty budoucí možné "nasrávačky",tak to berte jako fakt a podřiďte se.není pravda,že je-li více sourozenců,že si pomáhají a se bůhvíjak milujou,my byly 4 děti a obvykle ostatní vidím jen u příležitosti toho,že po mně něco chtějí...jinak třeba několik let ne....V dětství jsme si hodně rozuměli a hráli si,ale v dospělosti je to už úplně jiné...Každý by chtěl opak toho,co má-tedy aspoň v těch dětech.....
Ota: stále stejný, už krátce od založení tohoto časopisu, jen jsem sem posledních několik roků nic nepsala, ani nenahlížela. Spolu jsme myslím nediskutovali, nicméně hodnotím tvůj projev obecně, jak se tu projevuješ: takový malý rozumbrada, který si žije v iluzi, jak má všecho "vošéfovaný" a "pod kontrolou". Nicméně .. ta empatie, Otíku, porozumění ženám, ten nadhled
a trochu toho uvědomění si, že pravda je poněkud variabilní veličina, co je dobré pro dnešní den, nemusí platit už pro zítřek nebo pro někoho jiného, to je to, co mi u tebe chybí
Docela chapu manzela teto pani. A pokud ji jde hlavne o to, aby utisila sve materske pudy tak nabizim celodenni hlidani. Prave jsem zjistila, ze jsme tehotna a za nejakych 8 mesicu budu potrebovat dlouhodoby babysitting....
.jpg)
tornado-lou : 13:33 přesně
Mě vždycky pobaví jak se snaží někteří mluvit o hormonech nebo chodících dělohách v souvislosti s lidskou přirozeností a přírodou.
Neznám žádný případ, že by dítě bylo schopno se před narozením a nějakým tím soužítím se sourozencem říci nějaký názor.
Navíc rodina, která bere ohled ve smyslu " co by na to řekl náš prvorozený šestiletý " by mě přišla tak nějak nedospělá, nevyspělá, nesebevědomá.
Děti tady nejsou od toho aby rozhodovali o bytí sourozenců. Jaká další práva by pak z toho pro ně plynula ?
Stanik:ja sem do toho nechtela rejpat a rikala sem si ze je to tva obvykla nadsazka, ale "zblbnuta hormonama" nepovazuju za vyraz pochopeni
a k sourozeneckym vztahum a k tomu co na to rika existujici dite jsem se nijak nevyjadrovala. myslim si totiz, ze starsi dite nema rodicum co mluvit do toho, jeslti budou nebo nebudou mit dalsi.
Stanik: no nevím, znám pár chlapíků, kteří ostali sami a žádný se mi k světu nejeví, valná většina žije nakonec s mamičkou a tatíčkem...
a....: nemůžu si pomoci, ale nějak si neuvědomuji, že jsme spolu kdy diskutovali, takže mě trochu mate to "opět projevil" ..
Jaký byl předešlý ctěný nick ?
Lalwen: coz si myslim, ze neni az takove nestesti... chlap, pokud je jen trochu k svetu zustane sam, jen dokud on sam chce... a na svych rozvedenych kamaradech vidim, jak maji za par stovek mesicne svaty pokoj a splnenou biologickou povinnost.. smutne , lec pravdive...
zenskou s cizim deckem si jen tak nekdo dneska honem domu nepotahne, co si budem vykladat
.gif)
No já Kláru celkem chápu, touha po dalším dítěti by mohla být tak silná, že si jednou na to může najít jinýho tatínka..... a pak si manžel může tak akorát s těma jistotama zůstat sám...
.jpg)
Dítě je závazek na 20 let. Nemyslím si, že plány na počet dětí a dalších věcí , o kterých ještě lidé nemají páru, co obnášejí, v době mladického cvrlikání, nelže brát jako doživotní, neměnný a závazný slib.
Lidi se vyvíjí a teprve, až získají zkušenost, v tomto případě, když už mají dítě, teprve umí posoudit, jestli chtějí druhé.
Manžel už ví, co to obnáší a prostě nechce. Nelze se na něho zlobit, že změnil názor. Je to naopak důkaz, že se vyvíjí - že nezakrněl ve svých dvacetiletých vizích a z oblak sestoupil na zem. Ženám toto sestoupení ztěžují mateřské pudy.
Znám to od sebe - jsem hodně racionální člověk, ale v době asi mezi 30. a 35. jsem to prožila taky - nutkavý pocit, že strašně toužím po druhém miminku (po miminku). Dnes jsem ráda, že jsem se ovládla. Mám dospělého syna a svatý klid na svoje záliby, nemusím nakupovat vodovky, nůžky a cvičky na tělák a zlobit se ve 43 letech s puberťákem
orinka: ja se taky ptala.. a dostala jsem sprdunk, ze pry nemame pro ubohou hormonama zdrogovanou pani pochopeni...
nečetla jsem všecky reakce - a co to vaše dítě, jaké to má přání? Chce sourozence nebo se toho bojí?
a....: 
a....: tchyne ma kocek stabilne kolem 10-15.. takze v pohode, zrdoje mame vlastni.. i tak diky
