Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsem byla malá, vzpomínám si, že se před námi rodiče úzkostlivě skrývali a v žádném případě by se před svými dětmi neukázali nazí. Když jsem dospěla, vdala se a narodila se nám dcerka a pak ještě druhá, praktikovali jsme s manželem naprosto odlišný přístup, než měli naši rodiče.

Ne, že bychom se před dětmi schválně producírovali a předváděli tak, jak nás pánbůh stvořil, ale nějakou zvláštní vědu jsme z toho nedělali. Klidně jsme se s dcerkami koupali a užili si přitom spoustu legrace, když jsem se převlékala já nebo manžel a některá z našich cácorek zrovna vešla do ložnice, nezačali jsme se zběsile zakrývat ani jsme je rozhořčeně nevykazovali ven.

Naše dcery tak od malička braly lidské tělo a nahotu jako něco zcela přirozeného.  

Zlom nastal až před časem u starší dcery. Bude jí deset let a najednou se před námi začala stydět, nepřeje si, abychom za ní (hlavně manžel) chodili do koupelny, a když se v pokoji převléká, hlásí to předem, abychom tam náhodou nedej bože nevtrhli.

Respektuji to. Myslím si, že prochází zcela normálním a přirozeným vývojem a stud k němu v tomto období patří. Bohužel, manžel to nějak není schopen pochopit, pro něj je to pořád jen malá holka, navíc jeho dcera a to, že se před ním najednou začala schovávat, a když ji náhodou spatří nahou, tak ječí jako Viktorka u splavu, velice těžce nese. Hubuje ji za to, vysmívá se jí. Častuje ji hláškami jako „co bych na tobě asi viděl“ apod.

Vysvětluju mu to horem dolem, ale marně. Připadá mi, že se snaží dceřin stud násilně odbourat tím, že schválně provokuje situace, aby jí její intimní soukromí narušil. Z bezpečnostních důvodů má dcerka zakázáno se v koupelně zamykat a on jí tam klidně vtrhne bez zaklepání, když se koupe. Vždycky s nějakou záminkou, třeba že si jde umýt ruce po použití WC. Holka ječí, on se směje nebo ji hubuje.

Vadí mi to, je mi té naší malé líto. Na manžela se kvůli tomu opravdu zlobím a už nevím, jak bych mu měla vysvětlit, že něco takového dělat prostě nemůže. Jako bych mluvila do dubu: „Krucinál, nejsem přece žádnej úchyl. Je to moje dcera, od malička jsme tu s tím nikdo nedělal žádný cavyky a teď si slečinka bude hrát na stydlivku.“

Když o tom tak přemýšlím, mám pocit, jestli byl náš zavedený model nezakrývání se před dětmi, správný. Možná jsem měla hned zpočátku prosadit v tomto ohledu právo na určité soukromí. Protože si nevzpomínám, že můj otec by si vůči mně někdy něco takového dovolil. Stejně tak, jako se naši styděli před námi, respektovali od určitého věku naše právo na vlastní stud.

Zajímalo by mne, jak jste to měli doma vy jako děti a jak to praktikujete se svými potomky. Myslíte si, že je vhodné, když se rodiče ukazují před dětmi nazí? A co byste mi radili na manžela? Jak ho mám přesvědčit, že má dceru nechat na pokoji a zbytečně ji netrápit?