Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nikdy jsem nebyla bohatá, vždycky, co si pamatuji už jako dítě, jsme doma museli hodně pečlivě hospodařit a nemohli jsme si koupit všechno, co jsme potřebovali. Pokaždé jsme se rozhodovali, co je nejdůležitější a dostane přednost.

Netrápilo mne to ani později, když jsem se vdala a byla na tom v podstatě podobně jako mí rodiče. S manželem si rozumíme, máme dvě školní děti (9 a 6 let) a snažíme se žít v rámci možností, jaké máme. Jenže v posledních měsících se situace celkově ve společnosti změnila a ve mně to vzbuzuje velké obavy, mám obrovský strach z budoucnosti.

Pracuji jako zdravotní sestra na poliklinice (výhodou je jednosměnný provoz), manžel je policista. Jsme tedy oba dva státní zaměstnanci a obou se nás bude týkat plánované desetiprocentní snížení platů. Neumím si představit, jak to zvládneme, když už teď žijeme doslova na doraz.

Bydlíme navíc v nájemním bytě (báli jsme se zatížit hypotékou, dokud jsou děti malé, založili jsem si stavební spoření, kam pravidelně ukládáme peníze, a plánovali jsme, že až děti vyrostou a osamostatní se, použijeme úspory + si vezmeme hypotéku a koupíme si malý byt). Nájemné pro nás vycházelo lépe než placení splátky na případnou hypotéku. Jenže teď bude majitel v rámci deregulace nájem zvedat a to dost citelně.

Takže přijdeme o více peněz, než je jen desetiprocentní snížení našich platů. Zaplatíme více ještě za nájem. Vůbec nevím, jak zvládneme všechno potřebné financovat. Strašně se bojím budoucnosti, sebralo mne to tak, že nemůžu spát, budím se ve čtyři ráno, koukám do stropu a přemýšlím, co nás čeká.

Oba s manželem jsme se začali pídit po nějaké jiné práci, případně po přivýdělku. Nic. Práce prostě není. Mohla bych vzít za měsíc několik nočních služeb v nemocnici, ale to by naši situaci moc neřešilo. Navíc nevím, jak bych zvládala chodit z noční rovnou do své práce. Problém taky je, že na směny už u nás dělá manžel a alespoň jeden z nás musí být doma s dětmi.

Vím, že se s tím, co nás čeká, budeme muset poprat stejně jako tisíce dalších lidí, kteří se dostali či dostanou do podobné situace. Jenže mi není vůbec lehko, bojím se, abychom všechno zvládli. Kromě strachu cítím zároveň i velký vztek. Jak jsem se o politiku nikdy nezajímala, teď se snažím vše sledovat, abych byla v obraze. A když vidím, kolik finančních machinací, podvodů a obohacování našich politiků se objevuje, vidím doslova rudě.

Jsem přesvědčená, že to, v jaké situaci se tento stát ocitl, mají na svědomí oni. Bohužel, zaplatíme to my všichni a to hodně těžce. Těm nahoře se zase nic nestane, ze všeho se vylžou, případně budou jejich prohřešky zameteny pod koberec. A jejich platy jim zůstanou, případně budou sníženy o částky, které se jejich rodinných rozpočtů prakticky nedotknou.

Omlouvám se, že sem zanáším takové smutné téma. Ale jsem toho doslova plná. Mám v sobě hrozně moc strachu a obav, vzteku, chvílemi propadám doslova beznaději. Určitě není naše rodina jediná, která musí řešit doslova existenční problémy. Zajímalo by mne, jak se s nimi vyrovnáváte vy ostatní? Nechci stát s nataženou rukou a čekat, jestli mi pak stát něco dá a dosáhneme na nějaké příspěvky. Nikdy jsem nic takového nepobírala, neumím si představit, že bych měla jít škemrat třeba i o příspěvek na bydlení apod.