Dárky z cest. "To jsem ráda, táto, že sis na mě vzpomněl."
Můj tatínek to má dobré. Šedesát mu už bylo a v Rusku také byl. Podle jedné kdysi populární anekdoty má tedy všechny předpoklady být považován za moudrého kmeta. O své cestě do Ruska – nebo spíš do Sovětského svazu – má doma dodnes uchován nehynoucí důkaz...
V době, kdy byl jako nejlepší pracovník vyslán na týdenní luxusní dovolenou kamsi k Černému moři, bylo něco takového pomalu jako zázrak. Cestování kamkoli bylo hodně omezené, do některých míst přímo zakázané, a jakákoliv cesta za hranice byla něčím velmi výjimečným. Inu, tuhá, normalizační sedmdesátá léta. Bylo mi tehdy asi deset let a strašně jsem tatínkovi záviděla, že poletí letadlem, kde dostane od letušek zadarmo bonbóny, a že uvidí moře.
A taky jsem se těšila, co mi z té ciziny přiveze. Určitě chápete, jakou jsem pak měla radost z dřevěné bábušky, která se dala otevřít, v ní byla další, o něco menší... a pak ještě menší... To tedy opravdu každá holka ve třídě neměla a všechny kamarádky chtěly, abych jim svou bábušku půjčila a ony ji mohly postupně rozebírat, až se propracovaly k tomu nejmrňavějšímu trpaslíkovi. Jó, děti. Ty bývají vděčné v podstatě za cokoli a člověk se málokdy netrefí.
Jestli byla z dárku, který obdržela, stejně nadšená i maminka, mi dodnes zůstalo utajeno. Dostala totiž jakousi voňavku v parádní skleněné lahvičce, která vypadala jako Kreml. Mně se ta sklenička tehdy moc líbila. Maminka dárek převzala, hezky se na tatínka usmála, dala mu pusu, aby jako viděl, že si cení toho, že na ni v té cizině nezapoměl... Pak odšroubovala víčko, aby si k té vzácnosti přivoněla. A to asi neměla dělat, protože se okamžitě velmi bouřlivě zakuckala a strašně rychle ten odér, připomínající týden jeté ponožky, na věky věků uzavřela a již nikdy ho nevypustila ven. Zamrkala, ještě jednou se usmála a velmi pěkně tatínkovi poděkovala. Bez ironie, bez jízlivosti. Nechtěla mu zkazit radost.
Ke cti mé mamince slouží i fakt, že dnes, po pětatřiceti letech má skleněný Kreml se smradlavým obsahem stále vystavený. Kdybych se nebála, že to vyzní příliš pateticky, z plna hrdla bych zvolala: „Statečná žena!“
Také si schováváte suvenýry z cest, nebo je nemilosrdně zastrkáváte do nejspodnějších šuplíků, či je dokonce přímo vyhazujete?
5.9.2012 Rubrika: | Komentářů 21 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dárky z cest. "To jsem ráda, táto, že sis na mě vzpomněl."
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Suvenýry nevozím - sobě koupím pohlednice z daného místa, rodičům něco typického (co se sní) pro tu zemi, kde jsem byla a je to 
Z moře mušličku či kamínek na památku.
.jpg)
Jsem ráda, když mi děti něco - cokoli - dovezly, ale s postupem času se taky, naštěstí přeorientovaly na jídlo a max. kosmetiku ... dcera mi letos na jaře přivezla z Dubaje orientální linku na oči ... krásný, a už do smrti si nemusím koupit linku na oči 
a dělaj se s tím hezký kouřový stíny 
Ale zrovinka minulý týden jsem pomáhala kámošce uklízet po malování a její maminka má snad tisíc různých broskvovin po nábytku, chtěla jsem ty spousty misek s kamínkama a mušlema sesypat do jedný velký misky, ale ke své hrůze jsem zjistila, že kažná misečka má na dně lísteček s destinací a datem, kde byla sesbírána.... no a to byl na mě teda boží trest 
svoji matku jsem donutila tyhle blbiny pouklízet do šuflat a krabic, kde se na ně nepráší a tady to evidentně nehrozilo ... nu, proti gustu ... že ?
.JPG)
Nejlíp se většinou zavděčíme - i jsme vděční - za dárky, které se dají "sežrat a vypít"
Na lapače prachu si nepotrpím, většinou si koupíme nějaké to leporelo z pohledů, z přírody si přivezeme kamínek. Podobně to dělá i velká část rodiny.
Sovětské Duchi byly pověstné. Oni se strašně rádi výrazně voněli, stejně jako jiné národy, třeba Syřani. Tatínek kdysi pracoval ve velké strojírenské továrně a nezapomenu, jak hodnotil návštěvu ze Sýrie. Chlapi - a táhl se za nimi mrak dlouho přetrvávající vůně. Měla jsem tu v 80. letech na návštěvě dopisovací kamarádku, přitáhla kufr dárků - nádherný mosazný samovar, matrjošku samozřejmě taky, ale i voňavku Moskvička, která voněla hezky. Patrně nešetřila a vzala to nejlepší, však bydlila ve velkém městě.
.jpg)
Moje máma si na podobné blbustky desne potrpela a tak jsme s brachama vozili a vozili a ona si je vystavovala do sekretare mezi brouseny kristal. Az ke stari jaksi zmenila priority, porad si zakladala na tom ze ji nekdo cokoliv privezl,ale dala se na proviant, takze misto samorostu, kaminku ci prisernych suvenyru jsem zacala z cest vozit tu olej, omacku, nevim proc byla zamilovaná do danskych makrel v tomate (pry byly o hodne lepsi nez ty co se daji koupit v cechach) takze jsem vozila rodinna balenni po 8 kusech...
Me osobne je to sumafuk, od dcer jsme rada ze mi neco privezly, ale klidne to muze byt jenom sacek bonbonu ktere koupily na posledni chvili pred odjezdem domu, vsechno se pocita 
.
A sama vozim lidem do cech veci ktere vim ,ze potesi a nebo radi ochutnaji (treba brachovi vozim danskou klobasu a svagrovka miluje mistni jahodovou marmeladu, kámoska se zase muze utlouct po susenych rajcatech), naopak zpatky do danska vozim jenom sama sobe zasoby a znamym ceske korenici smesi (ty tady nejsou). Na rodinu kaslu, ze zacatku jsem vozila ale vzdycky jsem dostala takovou ledovou sprchu, at uz ze vazicka z ceskeho kristalu nepasuje k tomu co uz doma maji a tak skoncila nekde v krabici na pude az po komentar nad lazenskyma oplatkama, ze dotycni drzi dietu... 
A nej vec jakou jsem kdy videla coby dar z cest bylo parozi...viselo u babicky a dedy v domku v predsini a byl to dar od vzdaleneho pribuzného odnekud ze Sumavy, pry to nekdo nekdy v davnoveku rodiny roku 18set neco skolil 
To mi připomnělo návštěvu vzdálených příbuzných z Ukrajiny. Přivezli vodku (ta byla dobrá) a příšernou lžíci na boty z umělé hmoty na jejímž držadle byla hlava jelena. Vůbec se to nedalo držet, parohy píchaly do rukou, ale lžíce visela u prarodičů na čestném místě hned vedle dveří mnoho let.
