Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máme devítiletého syna. Vždycky těžko zapadal do kolektivu, je spíš samotářský typ. Na druhou stranu mu ale společnost vrstevníků chyběla. Proto jsme byli s manželem rádi, když si konečně našel kamaráda.

Kluci se často navštěvují, na naše rodinné výlety bereme oba dva. Petřík (kamarád našeho Michala) to nemá doma zrovna lehké. Postupně si k nám vytvořil důvěru a občas se s něčím svěří nebo jen tak vypráví, jak to u nich doma chodí. Krátce řečeno, v jejich rodině vládne otec tvrdou rukou a je vydatně podporován matkou, která pro ránu rovněž nejde daleko. Mají čtyři děti, z toho tři kluky, takže asi zastávají názor "škoda rány, která padne vedle". Pravda je, že Petr má z rodičů velký respekt, a řekla bych, že i strach.

Minulý týden se stalo něco velmi nepříjemného a my nevíme, jak to vyřešit. Michal po Péťově návštěvě zjistil, že se mu ztratilo auto na dálkové ovládání. Prohledali jsme úplně všechno, obrátili jsme byt vzhůru nohama, auto nikde. Dušoval se, že ven si ho nebral. Nemám důvod mu nevěřit, na to auto byl velmi opatrný, byl to vysněný dárek k narozeninám. Jediná možnost tedy je, že ho nějak tajně odnesl Péťa. To by zase nemusel být takový problém, kolikrát kluci přijdou rovnou ze školy a Petřík má u nás svůj školní batoh.

Po návštěvě, kdy jsme zjistili ztrátu auta, se prý začal Péťa Michalovi vyhýbat. Až v pondělí přišel zase na návštěvu a já jsem se ho v klidu zeptala, jestli o tom autě něco neví. Z jeho reakce bylo jasné, že svědomí čisté nemá, nicméně do očí mi to zapřel a dušoval se, že ne.

A teď stojíme před rozhodnutím. Zajít za rodiči, o kterých víme, že jsou, jací jsou, nebo nějak víc zatlačit na kluka. Víte, neberu to nijak tragicky. To, co udělal, je podle mě jen klukovina. Navíc on zdaleka nemá tolik hraček, tak asi podlehl svodům a vzal si něco, po čem moc toužil. Chtěla bych to s ním vyřešit v klidu, nerada bych, aby z toho měl zbytečně kdovíjaké trauma. Jinak je to moc milý kluk. Ale krádež by mu projít neměla už z principu.

Nevím, jak na to. Péťa se mi vyhýbá, to pondělí, kdy jsem se ho zeptala, rychle odešel. Poznala jsem, že se moc bojí. Za rodiči se mi jít nechce, protože by ho asi čekal velký výprask. Trápí mě i to, že celá situace zranila i našeho syna, kterého kamarád hodně zklamal.

Setkal se někdo z vás s podobnou nepříjemností? Jak to zvládnout důstojně a pokud možno v klidu? Jedná se o dva malé kluky. Péťa není žádný grázl, nechci mu ublížit. Zároveň však musím chránit i city svého dítěte.