Jako máma jsem selhala. Můj syn je v kriminále.
Prožívám asi nejhorší období ve svém životě. Nikdy, ani v tom nejbujnějším snu bych si neuměla představit, že mne jednou potká to, co mne právě potkalo. Můj devatenáctiletý syn skončil v kriminále!
Jsem jeho máma, mám ho ráda a vždycky budu stát při něm, ale momentálně se mnou zmítají rozporuplné pocity. Pořád přemýšlím, kde jsem udělala chybu, zda jsem tomu nemohla nějak zabránit. Tyto výčitky mne sžírají ve dne v noci a ke všemu vůbec nevím, jak mám o celé situaci informovat svou maminku, která má nemocné srdce. Mám strach, že by ji to položilo, protože na svém vnukovi vždy velmi lpěla.
Když bylo Petrovi 12 let, jeho otec se od nás odstěhoval. Neshody v manželství trvaly už delší dobu a jeho odchod byl jen logickým vyústěním toho, kam to mezi námi postupně spělo. Péťa nesl otcovu absenci u nás doma hodně špatně. Rapidně se zhoršil ve škole, začal být drzý, absolutně mne odmítal poslouchat. Nejspokojenější byl vždycky jednou za čtrnáct dní, kdy byl u táty na víkend. Moc si tehdy přál, aby s ním mohl bydlet.
Jako mámu mne to nesmírně bolelo, ale chtěla jsem, aby naším rozvodem trpěl co nejméně. Řekla jsem mu tehdy, že pokud je to jeho přání a s otcem se dohodne, nebudu mu v jeho přestěhování k němu bránit. Posléze se však ukázalo, že táta o trvalou péči o syna nestojí. Měl tehdy mladou přítelkyni a čekali miminko, kluk s počínající pubertou se jim do modelu jejich rodiny nehodil. Když se Petr dozvěděl, že jeho přestěhování k otci je nereálné, začal vyvádět ještě více než dřív.
Mě obvinil, že ho nemám ráda, když jsem tak snadno souhlasila s jeho přestěhováním, na otce zcela zanevřel. Milionkrát jsem mu vysvětlovala, že to, že jsem s jeho přestěhováním k otci souhlasila v žádném případě neznamená, že bych ho neměla ráda. Naopak, chtěla jsem, aby byl šťastný a spokojený, i když to pro mne nebylo snadné. Marně. Petr se uzavřel do sebe, komunikoval jen sporadicky a upnul se na babičku – mou maminku, ke které velice často chodil.
S postupujícím věkem se problémy stupňovaly. Neuznával mne jako autoritu, otce ignoroval. Sotva prolezl základní školou a nastoupil do učení na obor kuchař. V polovině druhé ročníku jsem se dozvěděla, že má velké absence jak ve škole, tak na praxi a po dlouhých dohadech, tahanicích a vysvětlování ho nakonec ze školy vyhodili. Nedivím se.
Nastalo období flákání. Celé dny proležel doma v posteli, zíral na televizi, hrál hry na počítači. Byl drzý, vulgární. Jediný člověk, kterého ještě jakž takž bral na vědomí, byla babička. Jenže ta onemocněla a skončila na operaci srdce, která naštěstí dopadla dobře, nicméně na sebe musí být velice opatrná, nenamáhat se a nerozrušovat. Do té doby se snažila Petra alespoň trochu korigovat v jeho chování, i když asi marně.
Když Petr dovršil osmnácti let, řekla jsem mu, že je nutné, aby si našel práci a začal přispívat na domácnost. Do té doby se mi totiž vždycky jen vysmál s tím, že dokud není plnoletý, jsem povinna ho živit. Změna nenastala ani pak. Jeho flákání pokračovalo, navíc jsem zjistila, že se mi začínají ztrácet peníze a šperky. Uhodila jsem na něj a on mi do očí všechno popřel. Čím dál víc času trávil venku, kolikrát celé dny i noci. Domů přicházel špinavý, kolikrát hodně opilý, možná že bral i drogy.
A pak přišla rána. Zatčení a obvinění z trestného činu loupežného přepadení. Jak jsem se dozvěděla, nebyl to ojedinělý případ a jelo jich v tom víc, celkem asi pět kluků. Okrádali hlavně starší lidi, kteří se nemohli bránit. Při jedné krádeži došlo k potyčce a muž, kterého přepadli, skončil s těžkými poraněními v nemocnici. A kluci v kriminále.
Je mi z toho strašně. Nemůžu spát, zhubla jsem snad třicet kilo a stala se ze mne chodící kostra. Nevím, jak se mám s něčím takovým vyrovnat, vím, že na tom všem mám určitě sama velký podíl. Synovu výchovu jsem prostě nezvládla. Do toho všeho se mě maminka pořád ptá, kde je Petřík, že už za ní dlouho nebyl a já nemám sílu jí říct, jaká je skutečnost. Moc se bojím, že by to její srdíčko nevydrželo. Jenže také vím, že trvale to utajit nemůžu. Když se to maminka nedozví ode mne, určitě ji tu informaci časem poskytne někdo z okolí.
Jsem bezradná, zlomená, zoufalá. Mám vztek na sebe, na bývalého manžela, na syna. Stydím se strašně. Za všechno. Ale co nesu úplně nejhůř, je stav mé maminky a rozhodnutí, zda a hlavně jak jí informace o jejím vnukovi říct.
10.5.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 21 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jako máma jsem selhala. Můj syn je v kriminále.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
pracuji ve vezeni...nejsem si jista jestli kluk poprve ve vezeni potrebuje slyset jak selhal...ono vezeni je dost drsne prostredi samo o sobe a vetsinou moji vezni potrebuji vedet, ze se maji kam vratit, ze maji proc snazit se zmenit. A povede se to vetsinou jen tem, kteri vedi, ze jim rodina odpustila a ze maji lidi co jim na nich zalezi. Neni to vselek - mam holky se skvelymi rodici, s veskerou podporou co si muzou prat - a drogy jsou silnejsi. Ale pokud syn se nezamotal do drog (nemyslim travu...) tak ma sanci se z toho dostat. Jak dlouho bude ve vezeni? Neb cim delsi doba, tim vic se nauci od spoluveznu a tim tezsi je navrat k normalnimu zivotu...
Syn by to mel babicce rict sam - telefon, dopis,...
A neni to tvoje vina - rozvod bohuzel dela z lidi neuveritelne veci...a zabranit se tomu neda.
na vašem místě bych zavolala na linku důvěry a nechala se nasměrovat na nějakého psychologa nebo sdružení v okolí. Teď potřebujete pomoct vy.
Chybí mi v článku informace kde jste byla se synem v pedagogickopsychologické poradně a jakého poradce jste navštívili. Chování vašeho synka je nestandartní, vy sama máte pocit, že jste výchovu nezvládla tak co vám někdo další poradil co s tím dělat. Co jste podnikla, když jej vyhodili z učení? Nechci rýpat, jen se ptám.
Květo, neselhala jste Vy, ale Váš syn. Kdyby každé dítě reagovalo na rozvod svých rodičů takto, jsme národ kriminálníků. Nebuďte slabá a před synem si rozhodně neberte žádný podíl na jeho situaci. Tohle zakopnutí ho dostalo na dno. Teď by se měl odlepit a jít nahoru. Žádné usnadňování, žádné výčitky, jinak se to nezlepší! Měl by být vděčný, že ho po odpykání trestu nenecháte na ulici a přijmete zpět domů. Ovšem s tím, že bude řádně pracovat a řádně se k Vám chovat. Chápu, že je Vám nanic, každá máma, co jí na dítěti záleží, by se tím trápila. Zkuste ale trochu žít. Jiná žena by měla třeba už dávno nového partnera a syna by se rozhodně neptala!
modročka jsi dobrá,lépe bych neuměla
.gif)
modroočka:
Milá Květa, věř, že jsi hodná a dobrá žena, skvělá matka, která udělala vše, co si rodina vyžadovala.
Ač se obviňuješ, ŽÁDNOU VINU NEMÁŠ.
Odpověz si sama na tyto otázky:
1. Kolikrát jsi synovi řekla, že se má flákat, neučit se, být drzý, vulgární?
2. Kolikrát jsi mu řekla, že má okrádat lidi, opíjet se, napadat nevinné lidi?
Jsem si jista, že jsi mu toto neřekla ani jednou.
Až budeš mít šanci jít za ním na návštěvu do věznice, ... poděkuj mu a řekni následující. Jsi arogatní a dospělý. Vím, že všechno nebylo v mém manželství nejlepší, za Tvého otce nemohu, on si vybral jinou cestu, jinou ženu, založil novou rodinu. Ty jsi nic nepochopil a vybral sis svoji cestu. Cestu, která Tě přivedla tam, kde jsi. Jsi dospělý a zodpovědný sám za sebe. Víš, co děláš, víš, co je dobré a co zlé. Svým postojem jsi dokázal hodně. A přivedlo Tě to sem. Škoda pro Tebe. Jsi na samém dnu hrůzy. Doufám, že zapojíš svoji inteligenci a vyplaveš z těchto bažin. Pokud bys něco potřeboval, můžeš mi napsat. Věř, že já vinu za Tvoje činy nenesu. Je mi líto babičky, které musím oznámit Tvé nové působiště. ... Buď na něho tvrdá, nemíchej do rozhovoru city ani slzičky, říkej taková tvrdá fakta, aby viděl, že to Tobě neublížilo. Je šance, že právě toto na něho zabere.
Sama vidíš, že už existují cesty 3. Jednou kráčí jeho otec a s sebou ho nechce, druhou si vyšlapal syn sám, třetí je Tvoje. A je jen na všech zúčastněných, zda-li se k Tobě připojí. Je to o dobrovolnosti, ochotě, společných principech a životních zásadách.
Vím, že to bolí, že zkus se zamyslet nad každým slovem, které jsem napsala. Sama přijdeš na to, že mám pravdu. Přeji Ti pevné nervy.
