Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Velikonoce jsem nejkrásněji prožila jako dítě. Vyrůstala jsem na venkově, kde se přece jen ještě tradice držely, a tak jsem zažila i májkování o Květné neděli - to je neděle týden před Velikonocemi.

Děvčata tehdy chodila po dědině a nesla v čele průvodu vyzdobenou májku. Co jsme tenkrát při jednotlivých zastávkách deklamovaly, to už si nepamatuju, ale co nemůžu zapomenout - barvy na májce! Po mdlých barvách nedávné zimy byla pastva pro oči vidět pestrou kytičku na její špičce, a ta slibovala brzký nástup květů živých, hlavně modřenců, fialek, plicníků, sasanek, petrklíčů - zkrátka těch, které tvoří nejkrásnější koberce, co znám. No, a abych nebyla jenom romantická, tak přiznám, že táta tehdy brblal a s naším májkováním spokojený nebyl, bručel cosi o žebrání :)

Venkovské Velikonoce, už jako dorůstající dívka, jsem měla spojené s napínavým očekáváním, protože to byla vlastně jediná slušná možnost, kdy mohli přijít kluci až do domu - tehdy velel společenský mrav přijímat pánské návštěvy až o dost později než dnes. A vstávat se muselo strašně brzo, největší ostudou pro holku bylo, když ji koledníci tahali rozcuchanou z postele. Takže - zušlechtit se, nachystat vajíčka a čekat. Ta strašná zima ještě všude, málokteré Velikonoce se vydaří tak, aby v tenké halence a sukýnce holka nemrzla. Co všecko se ale nevydrží pro tu hezkou chvíli a pro parádu?

Koledníci přišli, mně bušilo srdíčko, když byl mezi nimi ten, na kterého jsem si myslila, řečí ani moc nenadělali, odcházeli s nabarveným vajíčkem "od zajíčka" - a tím to skončilo, byla jsem opravdu ještě hodně malá :) Po příchodu do města tohle skončilo. Na Velikonoce jsme s rodiči pravidelně odjížděli někam do přírody, bylo volno z práce a naši toho chtěli užít jinak než sezením doma a čekáním na návštěvy.

A teprve až jsem se vdala a měla rodinu, snažila jsem se na svátky připravit všecko tak, jak jsem si představovala že k svátkům patří: bohatý stůl, vajíčka nabarvená v cibuli, obrovský dort, květiny všude možně - a hlavně k nám přijely obě babičky - moje máma a moje babička - a celé svátky trávily u nás. Ještě mám staré fotky, kde jsem vyfocená se svou babičkou na zahrádce a v náručí jak držím Bobinku, jezevčíka.

Až hodně později, kdy mi dorůstala dcera, měla tzv. vážnou známost.

Samozřejmě jsme pro něj nachystali výslužku, jenže mládenec nešel a nešel. Tradice velela: koledníci chodí do oběda, pak nic nedostanou.

Už jsme zasedli k obědu, když se přihrnul jako velká voda, i s kamarádem. Nedalo se nic dělat, vyhodit jsem je nechtěla, tak šli do vedlejšího pokoje a dostali každý kousek kuřete. Asi byli spokojení, protože po chvíli se pootevřely dveře, objevil se obličej rozzářený jako měsíc a ozvalo se: "Prosil bych dvě kávy." Tehdy jsem měla co dělat, abych zabránila spravedlivě rozhořčenému manželovi v inzultaci dotyčného nápadníka, který přišel pod vlivem a asi si popletl lokál :) Tož to jsou ty moje vzpomínky.

Chystáte se na Velikonoce? Napište nám, jak je prožíváte, jak vzpomínáte na ty, které jste prožili v dobách svého dětství. Tři z vás vyhrají pěkný dárek

Čtenářská velikonoční soutěž