To není jazyk, to je hrdelní choroba…
Nikdy jsem nevěřila, že v Dánsku zůstanu na stálo, tak proč se zatěžovat tak bláznivým a neupotřebitelným jazykem, jako je dánština. Naučila jsem se pár výrazů: pozdravit, poděkovat, abych byla slušná a abych byla schopna jakž takž nakoupit. I když prvních pár roků nebylo nikdy jisté, jestli to, co jsem chtěla koupit, je opravdu to, co jsem si přinesla domů.
Ještěže existují průhledné obaly, ty mě že začátku zachraňovaly. Jenže rok se sešel s rokem, dcera začala žvatlat anglicky a mně bylo jasné, že takhle to nepůjde. Takže jsme se obě dvě začaly učit dánštinu pomocí obrázkového slovníku. S dcerou jsem se domluvila poměrně rychle, ale jaksi slovník batolete byl nedostačující pro jakoukoliv jinou komunikaci. Abych řekla pravdu, bylo mi to jedno, pořád ještě jsem nevěřila, že tu zůstanu, a skoro pokaždé, když manžel odplul, sbalila jsem dceru a vyrazily jsme za babičkou do Prahy, tak proč řešit nějakou místní hatmatilku.
Mezitím přibyla druhá dcera a učila se od ségry. A to, co se starší dcera naučila doma od táty, pokud byl náhodou doma, s tím bohaté vystačila ve školce. A tam se i naučila všechno ostatní, no a já měla po ruce angličtinu, kterou jsem mezitím zvládala bez problémů. Samozřejmě jsem postupem času rozuměla víc a víc, ale jaksi nebylo s kým komunikovat a trénovat výslovnost. Doma jsem s holkama mluvila podivnou směsicí dánskočeštiny, a když byl manžel doma, tak on mluvil s holkama dánsky a se mnou anglicky, ale už i jemu to lezlo na nervy.
A jednoho krásného dne bylo starší dceři 6 let a mně bylo jasné, že teď, nebo nikdy. Jakmile jednou začne chodit do školy, tak už se zpátky vrátit nemůžu. Takže Rikke nastoupila do první třídy a já do večerní jazykovky, kde jsem hlavně pilovala výslovnost a seznámila se s dosud pro mě neznámou gramatikou. Ve škole do mě rychle nabušili všechno možné, ale nejvíc jsem se vylepšila v zeměpise. Do ty doby byly mé znalosti ramadánu nulové a existence Burundi mě naprosto minula, natož abych věděla, kde leží a jaké tam mají náboženství. Inu, byl to kurz pro přistěhovalce z celého světa.
Mezitím jsem neustále řešila, co s prací. Doma mi to už lezlo krkem, do Čech se už tak často jezdit nedalo, a tak sehnat práci bylo jediné řešení. A nějaká ta korunka navíc se taky vždycky hodí, zas tak královsky NATO své důstojníky neplatilo. Jenže sehnat jakoukoliv prací pro přistěhovalku a navíc na malém městě, to je jako chtít modré z nebe. A česká maturita mi najednou byla tak na dvě věci, ale rozhodně ne k použití.
Takže jsem po čtyřech měsících na jazykovce začala od ledna studovat dánskou průmyslovku - technického designéra. V podstatě to bylo totéž jako česká škola, ale v dánštině, všechno probíhalo na počítacích a hlavně s pravými Dány, kteří mluvili normálně. Na jazykovce všichni mluví pomalu, vyslovují srozumitelné a snaží se pochopit, co člověk chtěl říci, ale jakmile jsem vystrčila hlavu do reálného světa plného zkratek, mumlání, chraptění a jiných tělesných zvuků, tak mi opět nikdo nerozuměl a já nerozuměla jim. Na technické škole jsem dobrousila výslovnost na jakž takž srozumitelnou úroveň, naučila jsem se porozumět různorodosti jazyka, protože každý Dán vyslovuje jinak, a sama jsem začala mluvit lidové a ne podle učebnice.
Od té doby na střídačku pracuji, nebo jsem na podpoře. Jako cizinka vždycky vyletím první, na každém pracovním pohovoru dříve či později padne zmínka: My bychom vás brali, ale ten přízvuk, co by na to řekli zákazníci. Ale na druhou stranu jsem poznala spoustu zajímavých lidí a vyzkoušela si různá pracoviště.
Něco málo přes rok jsem pracovala jako úřednice na obecním úřade. V kuchyňském centru jsem pobyla pouze pár měsíců, zákazníci si prý stěžovali, že mi nerozumí. Pak následovala na 1,5 roku menší soukromá stavební firma a teď jsem už třetím rokem na rafinérii. A doufám, že tu ještě nějakou dobu zůstanu. Když pro nic jiného, tak je to mezinárodní pracoviště a nějaký přízvuk nebo gramatickou chybu tu nikdo neřeší, hlavně když se člověk domluví. Jestli to je rukama nohama, dánsky, norsky a nebo anglicky je každému šumafuk.
Linda v Dánsku:
- Zima v Dánsku
- Linda a myšlenky na návrat
- Lindino kulinářské dobrodružství
- Jak se učí děti v Dánsku. Základní škola.
- Výběr střední školy aneb Mission impossible
- Dánská školka podruhé
- V dánské školce rozhodují děti
- Klasická dánská kuchyně - celozrnný chléb = rugbrød
- Svátky klidu a míru…. pěkně děkuji, nikdy více.
- Dánská štědrovečerní večeře
- Julefrokost - dánský vánoční oběd
- Dánské Vánoce
- Lindino vánoční cukroví
- Dánsko a náboženská výchova
- Počítání aneb názorná ukázka dánské logiky
- Dej pitomci úřad a on vymyslí razítko. Nejen u nás.
- Dánština aneb Ta zatracená hatmatilka
- Linda v Dánsku - Svatba
- Jak jsem skončila v Dánsku. Díl první.
- Za manžela mám Vikinga, který si mne koupil
23.11.2009 Rubrika: Cestování | Komentářů 21 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - To není jazyk, to je hrdelní choroba…
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Stejně seš dobrá, že to zvládla