Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi jsem si pěkně zavařila a teď nevím, jak z toho ven. Po rozvodu jsem zůstala sama se sedmiletou dcerou a dlouho jsem neměla zájem nějaký nový vztah navazovat. Jedna manželská zkušenost s alkoholikem kombinovaným se žárlivcem mi bohatě stačila. Bylo mi čtyřiatřicet a zařekla jsem se, že už si do života nikdy žádného chlapa nepustím.

Jenže nakonec vše dopadlo jinak a já z toho mám pořádně zamotanou hlavu. Asi mne odsoudíte, případně označíte za naivní hlupačku, přesto jsem se rozhodla podělit se zde o svůj příběh a o to, co právě prožívám.

Dva roky po rozvodu jsem poznala jednoho muže, který mne doslova okouzlil. Nevím, do jaké míry na tom měla podíl má úplná nejen sexuální, ale i citová abstinence, ale výsledek byl, že jsem se zamilovala doslova jako šestnáctka. Byl úžasný, pozorný, jemný. Cítila jsem se vedle něj neskutečně dobře, jako bych se doslova vznášela. Tvrdil, že je rozvedený, a já mu věřila. Opravdu mne nenapadlo chtít po něm občanku, ale dnes vím, že jsem udělala chybu.

Po půl roce chození jsem totiž zjistila, že je ženatý. Nejdřív jsem opravdu neměla tušení, tím, že jsme spolu nebydleli, ale jen se scházeli, jsem neměla vůbec žádné podezření. Věřila jsem mu i jeho „pracovní“ víkendy, kdy se vymlouval, že spolu nemůžeme být. Jak jsem byla hloupá! Já ho milovala a on mne měl jen jako příjemnou bokovku a skvělé odreagování.

Bohužel, náš vztah nezůstal bez následků. Ano, jsem těhotná. V době, kdy jsem byla sama, jsem antikoncepci nebrala, pak mi ji lékař nedoporučil. Přítele jsem informovala a používali jsme prezervativ, ale přiznávám, že ne zcela stoprocentně. Občas jsme se spolehli na přerušovanou soulož. A tato nezodpovědnost se nám, tedy spíš mně, stala osudnou. Otěhotněla jsem.

Nebylo to pro mne příjemné překvapení, ale vzhledem k tomu, že je mi téměř sedmatřicet a druhé dítě jsem v koutku duše vždycky chtěla, nepovažovala jsem to za vyloženě neřešitelný problém. Vztah s přítelem jsem považovala za oboustranně vzájemný a nečekala žádnou zradu. Jenže to, co přišlo poté, co jsem mu o svém těhotenství řekla, mne doslova srazilo do kolen. Přiznal, že je ženatý. Byl to šok. Neuvěřitelný šok. Sice mne hned začal ujišťovat, že se svou ženou vlastně nežije, údajně spolu nespí a fungují spíš jako bratr a sestra, ale já mu to nějak nemůžu uvěřit. Ani jeho slib, že se rozvede, aby mohl být se mnou a naším dítětem. (Jeho děti jsou již dospělé a samostatné.)

Jsem z toho dost rozhozená a potřebuji se rychle rozhodnout, co mám dělat. Času není nazbyt a ať bude mé rozhodnutí jakékoli, ovlivní můj budoucí život. Jsem plná emocí, myšlenky mi lítají sem a tam a nejsem schopná se soustředit a nějak realisticky se nad svou situací zamyslet. Mávají mnou city k němu, k tomu malému, co mi roste v břiše, k dcerce, které je devět let a vím, že sourozence by si moc přála.

Jsem v devátém týdnu, pokud bych se rozhodla pro potrat, je nejvyšší čas. Jenže toto rozhodnutí je pro mne strašně těžké. To malé miminko už teď miluji. Je mi strašně. Vyčítám si svou hloupost, to, do jaké situace jsem se dostala. Přítele mám pořád ráda, i když jeho zrada mne strašně bolí, ale říkám si, že uklouznout může každý z nás. Akorát mám obavu, zda jeho řeči o rozvodu nejsou jen takové ty uklidňující bláboly, co používají všichni ženáči. Co když si dítě nechám a on zůstane se svou ženou? Já pak budu sama se dvěma dětmi a nedovedu si představit, jak bych to zvládala. Už jen mateřská by pro mne byla z finančního hlediska neřešitelný problém.

Je mi opravdu úzko. Musím udělat tak závažné a bolestné rozhodnutí a vůbec nevím, jak se k celé situaci postavit. Mám tak velký strach z toho, co bude, nebo nebude. Nikomu jsem se zatím nesvěřila, ani v práci nikdo nic netuší, ani rodiče. Jediný, kdo o tom ví, je přítel, který reagoval příslibem rozvodu, ale na to se spolehnout nemůžu.