Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

kareta: oni to pokaždé zkouší, a slabé povahy se uleknou a se zdvořilým pozdravem a těma botama v tašce v úklonu odcházejí pozadu.

Kaliban: Teď jsem čerstvá důchodkyně, náš příjem se snížil velmi radikálně, měla jsem o dost vyšší příjem než manžel a na výši důchodu se projevily děti a jejich dětské nemoci. Nějakou dobu rozhodně nebudu pracovat, totálně jsem vyhořela, práce mě přestala bavit, zajímat, je mi odporná pouhá představa, že bych měla jednat s lidmi a plnit jim jejich přání. Manžel přišel s tím, že mu mám připravovat obědy do krabičky. Za těch zhruba 80 Kč, které by jinak dal za menu v restauraci, uvařím ty obědy nejméně dva v kvalitě stejné nebo lepší (zase tak dobrá kuchařka nejsem, ale vím, co do jídla dávám). No, a čas teď mám. Se dvěma malými dětmi je to jinak. I tak si myslím, že za jídlo lze ušetřit hodně, když se nakupuje s rozmyslem. Tím nemyslím buřty za šedesát. Já vlastně nevím, kolik uzeniny stojí, kupuji je jen výjimečně, párek s rohlíkem a hořčicí nepovažuji za dobrou večeři ani pro nás, natož pro děti. Pokud děti jedí ve školní jídelně a manžel chodí na teplé obědy, není třeba dělat večeři s masem. Mám příbuzné se dvěma kluky v pubertě. V tom kraji jsou malé příjmy. Musejí vystačit s celkovým příjmem menším než dvacet tisíc. A daří se jim to, protože vědí, co si mohou dovolit a neužírají se tím, co mají jiní a co oni mít nemohou. Oba se snaží, aby vyšli. Není to jen na ní. I kluci vědí, co si mohou dovolit a na co už není. Jako rodina vypadají spokojeně a není to póza.

Kaliban:

Mimchodem, třeba Šárčin manžel ví, že by z nějakých důvodů nevyšel taky a tak to na ni hází Tady jej otázka spotřeby té rodiny. Jaké nároky má třeba manžel na stravu? Jaké děti? Kupujete polotovary nebo vaříte doma, bydlíte ve velkém městě, kde koupíte legitimace na dopravu a hotovo nebo někam dojíždíte... Těch faktorů je docela hodně. My jsme všichni dospělí, ale já třeba vařím. Jednak mne to baví a potom - když navařím, má to můj muž na další dva dny, případně zamrazím. Ne, že bych k tomu byla hnána přímo situací, ale vím, kolik dám za večeři v restauraci a kolik za tu stejnou částku navařím.

tak jsem pročetla a psát as moc nemůžu, protože podle vašich reakcí naše rodina patří k chudým, děti mám 9 a 15, značkový věci neznají, maximálně když odhodí něco moje dcera, za boty bych dvatisíce nedala nikdy, ale z toho mála co máme pravidelně spořím jim na studium, sobě manželovi na důchod, a samozřejmost považuji pojištění úrazový a pobyt v nemocnici, to samý nemovitost a domácnost, ¨na školní věci je vždy, jen děti nemají koníčky a ani o ně nestojí, dcera si své potřeby navíc uspokojí ve škole, de to máme zatím zadarmo a mladej na gympl je rád, když s dostane domů ve 4 hodiny, moji výhodou je to, že maso mi běhá po dvoře, brambory a zelenina rostou na zahradě, vajíčka jsou v kurníku, dovolenou neznáme a kultura jen televizní, ale rok už šetřím jen změnou dodavatele elektriky, jo a manžel se o finance taky nestará a při tom je OSVČ, účet mu spravuju já

Stanik: to není ani tak o penězích jako o zásadách. Btw, boty z Deichmana nám tohle nikdy neudělaly, s těma jsme spokojení. naopak, Sportissimo za 2K nevydrželo.
Je to hrozně individuální..Před 13 letys jsme reklamovala po měsíci úplně zničené sandály ze zdravotní obuvi a dohádala se s prodavačkou, že 1,5letý dítě sandály pochopitelně nosilo a nejezdilo v kočárku. Kdyby je měl do kočárku, tak neřeším ortopedickou obuv kua!!! nechtěla nám reklamaci vůbec uznat. Prej nikdy na takový boty neměla reklamaci. Jasně- když se stačilo zamračit a poučit matku, že v botech se přece v tomto věku nechodí

Nessie: no me by tedy cas, straveny reklamaci za boty za 490,- stal v prepoctu vic penez nez ty boty, takze by taky letely.

já jsem letos prvně reklamovala kuře. Naštěstí jsem měla účtenku a strašný vztek, co jsem si to donesla domů. Chlazené, datum spotřeby OK, ale když jsem to otevřela...fuj. Rozzuřeně jsem jim to šla vrátit, uspěla jsem okamžitě, nevěděli jak se omluvit - já chápu, že když jim to přivezou z chladírenského vozu a oni to šupnou do regálu, nemůžou to otevírat a čuchat ke každému. Jen jsem si uvědomila, že dnes reklamuju prostě všecko. I tu divně páchnoucí farmářskou šunku tenkrát, jak smrděla močovinou. Přestože byla čerstvá. Takže - moje další rada zní "schovávat účtenky"

Nečetla jsem komentáře, tak se omlouvám jestli budu něco opakvat.
Za prvé, domácí hodpodaření rozhodně není "vždycky záležitostí ženy". Je to záležitost vzájemné dohody. U nás třeba má finance pod palcem spíš manžel, já jsem na to neschopná, neumím se v tom zorientovat a otevřeně to přiznávám.
Za druhé - nám se osvědčil systém průběžného šetření na jednorázové výdaje. Máme soupis nutných výdajů, které se platí méně často než jednou za měsíc - takové věci jako šalinkarty, dálniční známka, různé pojistky, poplatek za psa a za odpad... včetně odhadu souhrnných výdajů za sport a dražší oblečení. K tomu připočtena určitá roční částka na údržbu domu a vybavení domácnosti, nedoplatky energií a opravy auta. Všechno posčítáno, vyděleno 12 a z toho vznikla částka, kterou každý měsíc hned po výplatě převádím na k tomuto účelu založený účet. Když potom potřebuju koupit tu šalinkartu nebo když se nám rozbije pračka, víme že na to máme peníze odložené bokem a nezpůsobí nam to díru v běžném provozním rozpočtu. Zároveň tím vzniká alespoň malá rychle dostupná rezerva pro případ nějaké větší krize. A co mi na účtě zbude, o tom vím, že je to opravdu na útratu za co chci, že nutné výdaje jsou už pokryté.

Koukám, že systém dvou účtů je docela rozšířený. Taky to tak máme. Já zabezpečuji běžný chod domácnosti, nákupy a podobně a účet mého muže je rezerva. Teď na Vánoce jsme ho využili, přece jen se toho kupuje trochu víc. Používá se na opravy v domácnosti, větší výdaje (například nám odešla sušička). Funguje to dobře.

My to máme takhle: z mužovy výplaty se platí inkaso, obedy pro deti, internat pro dceru, a vetsi věci, jako opravy auta, pojistky domu a auta a občas velke nakupy před výplatou kdy jau z jsem tzv. na nule. .Z mého platu jde vse ostatní. Dohromady mame obaze stálého zamestnani 29000. Vedlejsi prijmy z brigad jak kdy prumerne 2-5 tis. Kdybychom měli zit jen ze zakladnich platu bylo by to tezke, ale muselo by se… Když se nam na mesic sejde tech 35t. tak si rikam waw jak nejsme v baliku,  ze mohu doprat synovi lyzak, soustredeni s hudebkou, nas rodinny vylet na hory apod. Ucty mame rozdeleny, každý svůj a ještě ty brigady chodi na treti ucet, který je takzvane na ty „požitky“ a ještě stihame zaplatit rocne 2 stavebka. Je ale pravda, ze nemame zadnou půjčku. Pro nas dospele obleceni kupujeme az se stare rozpadne… nekouříme, po „hospodách“ nechodi ani jeden z nas dospelych, celkove zijeme skromne. Libi se mi, jak vetsina plive na ťamany, ale zajimave je, ze tam stále chodi hodne lidi, a daji se unich boty vybrat. Daichman je to stejne co ťamici, akorát drazsi.

Bellana: Já vím, já vím - byla to chyba, měla jsem je taky reklamovat tak, jako reklamuju drahý věci, když jsou vadný. Ale mě při pohledu na špice těch bot a synovy mokrý ponožky chytl takovej vztek, že boty letěly

Nessie: Chyba s tím hozením do popelnice. Když bude většina reklamovat póvl, bude se i za přijatelnou cenu prodávat kvalitnější zboží. I když nesnáším papírování, kdykoliv to reklamuji vadné zboží, když je k tomu důvod. Proč by naše země nebyla popelnice Evropy, když lidi raději věc vyhodí než by se obtěžovali s reklamací. Už jsem prodavačce i řekla, že po nich mohu požadovat i náklady na cestu, takže si má odpustit protáčení očí.

orinka: Tak tyhle boty jsem fakt nereklamovala - ty jsem hodila taky do popelnice a vzala sis z toho ponaučení - nekupovat levné boty!!

my ted 2 roky hospodarili po odecteni poplatku s 10tis pro 4 (z toho 2 deti 4 a skoro2). je to peklo porad myslet a pocitat a resit prachy. usetrit se da na jidle, drogerii kupuji jen v akci, obleceni pro deti v sekaci, ale na botech nesetrime. my s manzou jsme se uskromnili co to slo. kupujeme jen to, co je potreba, darky na vanoce prubezne. rezervu mame, ale jen kdyby nebylo nic.