Prý jsem špatná babička
Jsem dva roky v důchodu, rozvedená, žiji sama. Mám dospělou dceru, která je rovněž rozvedená a sama vychovává tří a půl letou holčičku. Již delší dobu jsme s dcerou v dost citlivém sporu a chtěla bych požádat čtenářky o tak zvaný „názor zvenčí“. My obě jsme v celém našem problému osobně zainteresované, každá ho vidíme po svém a nedokážeme se dohodnout.
Podle mé dcery jsem prý špatná babička, které je cizí dítě přednější než vlastní vnouče, navíc mne osočuje z toho, že jsem sobecká, dostatečně se nezajímám o její starosti a starám se jen sama o sebe.
A teď v čem je konkrétní problém.
Jak jsem psala v úvodu, jsem už v důchodovém věku. Měla jsem v plánu pracovat i v penzi, ale bohužel, na místě, kde jsem byla, mi to nebylo umožněno. Asi po půl roce, kdy jsem byla doma, jsem se rozhodla situaci řešit. A to především z finančních důvodů, jako osamělá důchodkyně nemám peněz nazbyt.
Sehnat nějakou vyhovující práci nebo brigádu se ukázalo takřka nemožné. Hledala jsem poměrně dlouho, leč bezvýsledně. Pak se mi naskytla zajímavá příležitost: Dcera jedné mé bývalé kolegyně nastupovala po mateřské do práce (má velice lukrativní a zajímavé místo, o které nechtěla přijít) a hledala chůvu ke své tehdy půlroční holčičce. Měla zájem o nějakou zkušenou, časově flexibilní ženu, která by u ní byla zaměstnaná prakticky na plný úvazek.
Bez váhání jsem kývla. Děti mám ráda, péče o ně mi nikdy nečinila potíže. S mladou paní i jejím manželem jsme si padli do oka, dohodli vzájemně vyhovující podmínky. Od pondělí do pátku k nim každé ráno na sedmou 
docházím a přebírám péči o jejich děťátko, která trvá až do pozdních odpoledních hodin, kdy se maminka vrací z práce. Postupně se moje výpomoc tak nějak sama od sebe rozšířila i o drobnou výpomoc v domácnosti: poklidím, vyperu, nakoupím nějaké drobnosti, vyžehlím a občas i uvařím.
Mladá paní je velice spokojená, ví, že je o její holčičku výborně postaráno a navíc se každý den vrací do uklizeného bytu a nečeká ji klasická ženská druhá směna. Spokojená jsem i já, protože tato práce pro mne není nijak vyčerpávající (řekla bych, že mne spíš baví, ani ji jako práci neberu) a jsem velice slušně finančně ohodnocena.
Mohla bych být spokojená, a svým způsobem i jsem, kdyby mi radost nekazila má dcera. Před dvěma roky se rozvedla a zůstala sama se svou holčičkou. Dokud s ní byla doma, nic se nedělo. Vídaly jsme se o víkendech, s vnučkou jsme se užily, občas jsem jí pohlídala večer, aby si mohla někam vyrazit.
Jenže pak dcera nastoupila do zaměstnání a začaly problémy. Vnučka špatně snáší školku a je dost často nemocná, což dceři komplikuje situaci v zaměstnání. Naléhá na mě, abych malou v době, kdy nemůže do školky, hlídala, tvrdí, že dnes je jiná doba a nějaké „paragrafy“ a nemocné děti zaměstnavatele nezajímají.
A v tom je ten problém. Já vlastně pracuji na plný úvazek jako chůva a pomocnice v domácnosti. Příjem z této práce potřebuji, rodina, u které jsem, na mne spoléhá. Hlídat jejich malé dítě společně s nemocnou vnučkou je nemyslitelné. Vzhledem k tomu, že vnučka bývá nemocná skoro každý měsíc, značně bych tím svým zaměstnavatelům zkomplikovala situaci, kdyby si za mne měli hledat záskok. Navíc si myslím, že by je to brzy přestalo bavit a našli by si místo mne někoho nastálo.
Dcera to nechce pochopit, vyčítá mi, že je mi cizí dítě přednější než vlastní vnučka, neberu prý ohled na její těžkou situaci rozvedené zaměstnané matky. Podle ní bych měla, když jsem v důchodu, upínat svou pozornost především na ni a na její dcerku.
Jsem z toho dost nešťastná. Chápu, že to pro ni není lehká situace, se kterou se musí potýkat, ale já se musím o sebe taky postarat, abych zvládla poplatit vše, co musím, a zároveň si něco našetřila na dobu, kdy už nebudu tak vitální jako teď. Dcera peněz nazbyt nemá, i jí se snažím finančně vypomoci alespoň tím, že jí komplet oblékám a obouvám malou. Občas jí i nakoupím, abych jejímu rozpočtu ulehčila.
Jsme obě ve složité situaci. Jako babička mám samozřejmě výčitky, když musím kvůli hlídání cizího dítěte odmítnout péči o vlastní nemocnou vnučku, ale pokud si chci tuto práci udržet, nic jiného mi nezbývá.
Jaký je vás názor na spor, který s dcerou vedeme? Myslíte si, stejně jako ona, že jsem špatná a sobecká babička?
18.11.2010 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 217 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Babička chce ještě naposledy vidět svá vnoučata
- Takovou bych chtěl mít dovolenou, jakou ty máš práci
- Máma se chce odstěhovat do Kanady
- Další příběhy našich čtenářek
Diskuse ke článku - Prý jsem špatná babička
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Bellana: amen!
Jinak myslím, že když paní Líba vnučku kompletně obléká a obouvá a ještě jim občas nakoupí, maminka má práci a jistě i nějaké (možná malé) alimenty, tak se mi nezdá, že při občasné nemoci nemohla zaplatit radši hlídání než přijí o práci? Vždyť komu babička kompletně zaopatří dítě a ještě nakoupí...
.gif)
PEGG: myslím, že názor, že by dcera neměla na babičku tlačit, mají spíš ty, co se taky musely spolehnout samy na sebe. A nejdřív zaznělo, že dcera obvinila svou maminku z toho, že je jí přednější hlídat cizí dítě. Přitom to není pravda, babička jí nadále pomáhá, i když jinak. Určitě vypomáhá i o víkendech, když nepracuje, a to není zrovna málo.
Linda: 13:29 - vidim to presne stejne!!!!
pere, žehlí, vaří...
Křeček:
samozřejme to není o tom, jestli babička hlídá nebo - moje deti mají babičku 100km daleko (tudíž hlídání, které se očekává od paní Líby nehrozilo) a mají s ní hezký vztah.
Kozoroh18: přesně tak - myslím si že ze strany babičky je to i o jisté "prestiži" a "nepostradatelnosti" - dokonce i uklízí a nakupuje...
.JPG){kind=avatar}
PEGG: Lásku a péči babičky nemohou boty a bunda nahradit. To je fakt. Ale že by se láska musela projevovat jen sebeobětováním? Nestačí se vnučce věnovat o víkendech a případně i dovolené? Moje maminka bydlí daleko, tchyně moje děti vůbec nehlídala. Byla jsem šťastná, když jsem na týden poslala děti k babičce. Holt byly moje, tak to byla moje zodpovědnost. Jako malé měly děti raději moji maminku, teď je jim bližší manželova maminka, i když ta první se o ně starala a ta druhá ne. Jenže ta druhá je zase uměla vyslechnout, když měli své pubertální problémy, mohly si jí na mě postěžovat, zatímco moje maminka jim pěkně vyčinila, když si na mě stěžovaly
. Láska se projevuje různě. U nás si pořád nedokážeme zvyknout na to, že k dospělosti patří zodpovědnost a že každé rozhodnutí má nějaké důsledky. Tak je to pořád - rodiče, nemluvte mi do života. A pak - jéje, mami, průšvih, dělej s tím něco, pomoz mi, já jsem chudinka malinká. A pak když něco potřebuje matka, tak není čas, mám svůj život a nemůžu ti pomoci. Častěji to potká matky velmi obětavé než ty méně obětavé. Tak to na tom světě chodí.
pavlina: 
naše babičky i dědečkové taky ještě nebyli v důchodu a navíc byli daleko 300km... nic se nedalo dělat, museli jsme si poradit sami
jen tak, co když babička bude na plný úvazek u vnučky. Něco se stane babičce jak se dcera zachová. Jen ať si babička užívá. Možná i přesto, že dostává za svou práci finanční odměnu se v té druhé rodině cítí užitečná a oceněná víc než vlastní dcerou, která to chce brát jako povinnost a samozřejmost. Zátím si to ani neuvědomila, jak je v té rodině šťastná.
Jarča*:
to není jen zvyšujícím se věkem pro odchod do duchodu, když já se narodila, tak mojí babičce bylo 45, takže do duchodu sakra daleko - platila se paní na hlídání a pekne full time, protože do školky mne nevzali.
Přidám taky svůj nápad: Kdyby paní Líba přestala kupovat oblečení atd. pro vnouče a naopak, dcera by paní Líbě přispěla to, oč obvykle přichází kvůli nemoci dítěte, možná by mohla paní Líba dceři vyhovět, i když by tím "nevydělala" tolik jako u svého nynějšího zaměstnavatele. Ale jde o to, že vztahy jsou už napjaté.
Pro vysvětlení ještě uvádím, že moje dvě děti nikdy nikdo nehlídal a ani nebyla u nikoho na prázdninách - celé roky jsme si museli brát s manželem dovolenou na střídačku a jeden čas se i stalo, že jsem musela vzít syna do práce, což mi tehdy naštěstí bylo umožněno, takže to nepíši proto, že sama jsem hlídání měla. Naopak, musela jsem se bez něj úplně obejít...
Jinak myslím, že u paní Líby je to i o tom, že dcera bere hlídání jako nějakou babičkovskou povinnost a naopak - paní Lída se od svého zaměstnavatele cítí vyzdvihnutá a ceněná a bojí se, že u dcery by tomu tak nebylo
PEGG: jenže ty, co křičí, jak by hlídaly, třebas nejsou v situaci, že by si POTŘEBOVALY přivydělat. Jo, taky mi mami pomáhá, a jsem jí za to hrozně vděčná, ale na druhou stranu si ještě chodí přivydělávat po odpolednách uklízením. Jednak proto, že je sama a taky nemá peněz nazbyt, a jednak proto, že celý život byla činorodá a dokud jí zdraví slouží, vím, že by sedět doma nevydržela.
.JPG)
PEGG: nezneužívám, fakt nemám možnost
aluskas: proč nebude mít s babičkou hezký vztah?
Mě babička hlídala od dvou let, ano, vztah jsem s ní i s dědou měla moc hezký.
Moje máma mi hlídá dcery jen občas o víkendech, naši oba pracujou - a holky k nim mají taky moc hezký vztah.
Jen ten generační rozdíl, nebo jak to píšeš, tam moc není, oni totiž naši jsou asi pokrokovější než my :-))
