Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Po dvanáctiletém manželství jsme dospěli do stádia rozvodu. Bolí to moc a není to vůbec pěkné období, které všichni, včetně našich dětí prožíváme. Máme dvě – desetiletou dceru a sedmiletého syna. O tom, že se rozvádíme, jsme je již informovali a obě jsou z toho velmi smutné.

Co bych řekla k samotnému rozvodu. Vlastně ani nevím. Jak se říká, vždycky je chyba na obou stranách a ani u nás to asi nebylo jinak. Možná jsme měli být oba víc tolerantní a chápaví, možná jsme si neuměli včas sednout a v klidu promluvit. Oba dva jsme v sobě dusili svou nespokojenost, místo abychom se snažili ji nějak řešit, až to dospělo do stádia, kdy spolu nejsme takřka schopní komunikovat.

Největší neshody byly kolem manželova podnikání. Krátce po svatbě se pustil do budování vlastní firmy a po mnohaletém úsilí se mu to konečně podařilo. Má malý, prosperující podnik, několik zaměstnanců a po letech, kdy jsme žili doslova z ruky do úst, začal konečně prosperovat.

V práci trávil a tráví spoustu času, v podstatě od rána do noci, dokonce i většinu víkendů. Společné dovolené neexistovaly, když už, tak jedině s mobilem u ucha, takže šlo spíš o nervy než o nějaký odpočinek.

Vadilo mi to. Nestála jsem o nadprůměrné příjmy a život v luxusu, jak se mi manžel vždy snažil namluvit, že to přece dělá pro nás. Já jsem chtěla normální rodinu, kde je máma a táta, kteří mají na své děti čas. Skutečnost ale byla taková, že děti a domácnost ležely kompletně na mých bedrech, i po té, co mi skončila mateřská a nastoupila jsem do práce. Podle manžela jsem si ale nesměla na nic stěžovat, i on přece přinášel našemu zabezpečení velké oběti.

No, tohle už je vlastně za námi. Odcizili jsme se, každý jsme jinde. Byla jsem to já, kdo požádal o rozvod. Manžel byl proti. Nedivím se, jemu možná tak moc nechybělo. Žil pouze pro svou firmu, domů se chodil jen vyspat, najíst a převléknout do čistého prádla. Chvíle, které trávil s dětmi, byly sporadické, tím víc však na něj byla děcka natěšená, byl jim hodně vzácný.

Teď mne však manžel šokoval tím, že se rozhodl usilovat o střídavou péči. Obvinil mne, že rodinu rozbíjím já, on se rozvádět nechce. A nemíní se nechat připravit o děti.

Jsem z toho doslova otřesená. Dosud na ně neměl čas a najednou mi chce tvrdit, že se o ně zvládne plně postarat vždy čtrnácti dní v kuse? Nevěřím. Spíš si myslím, že je to z jeho strany tah, jak mne v manželství udržet a přinutit mne stáhnout rozvodovou žádost. Jenže to já udělat nemůžu, už s ním být prostě nechci. Ne, nemám nikoho jiného, pokud někoho z vás něco takového napadlo.

Mám obavu, jak bude jednání ohledně střídavé péče probíhat. Bojím se, že manžel udělá vše proto, aby dosáhl svého. Klidně na čas omezí své pracovní aktivity a ukáže, jaký umí být dokonalý otec. A až bude po jeho, vrátí vše do starých kolejí a k dětem si najme chůvu. A to já jako matka nemůžu vydýchat. Proč by měla mé děti vychovávat cizí najatá pracovní síla, když mají matku, která se o ně může postarat?

Nejhorší je, že muž už začal děti zpracovávat a ty se na střídání začínají těšit. Nemají z toho rozum. Navrhla jsem manželovi, že se o péči o děti můžeme dohodnout sami, jako dva dospělí lidé, že mu nemíním bránit v kontaktu s dětmi, může se s nimi vídat jak často bude chtít, žádné stanovené víkendy apod. Prostě kdykoli, jako správný táta, který do života svých dětí patří. Nechce o tom slyšet, prý bych to nedodržela a on by se mohl dostat do pozice, kdy bude škemrat o to, aby mohl vidět vlastní děti. To je ale nesmysl.

Zatím ještě není nic rozhodnuto, patrně nějakou dobu potrvá, než k tomu dojde. Já si však dělám velké starosti. Nechci manželovi dělat z rozvodu ještě větší peklo, než jako to už je, ale se střídavou péčí vzhledem k jeho pracovní vytíženosti nesouhlasím. A bojím se, že se mu podaří to „nahrát“ tak, že dosáhne svého.

Možná se strachují zbytečně, třeba se soudy a sociálky nedají tak snadno oblafnout, ale kdo ví, jak to je? Co byste dělaly na mém místě?