Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem dvanáct let vdaná, manželství nám klape a děti nám dělají radost. Jediné, co naši idylku od začátku kazilo, byla tchýně. Vždycky milovala jenom manželovu sestru a její rodinu. Co udělala Hanička, bylo svaté, co řekla Hanička, byl zákon. Bylo to u nich tak vždycky a manžel to prostě bral a bere jako samozřejmost.

V našich začátcích to vypadalo tak, že jsem při každé příležitosti poslouchala, jak Hanička má krásné vlasy, zatímco já mám zmoklou slámu, Hanička je nadaná, já jsem umělecký analfabet, Haničky dcera je víla, naše dcera je kopyto a náš syn blbeček. Díky tomu jsem bouchla do stolu a přestala se s tchýní stýkat. Osm let jsme se neviděly. Ani vnoučata neviděla. Jezdil k ní pouze manžel.

Nikdo z nás za celé ty roky od tchýně nic nedostal. Svátky, narozeniny, Vánoce, to jako by neexistovalo. Nic jsem nečekala, nic jsem nechtěla, byla jsem vděčná za klid, který jsem měla. Tchýně za ty roky přepsala na Haničku barák, koupila jí auto, dala peníze ze zrestituovaných pozemků, platila jí dovolené. Beru to tak, že je to věc tchýně a mě se to netýká.

Nyní je tchýně po mrtvici na polovinu těla ochrnutá a Hanička se o ni starat nehodlá. Manžel přišel s tím, že vezme matku k nám. Byla z toho pořádná hádka, protože já jsem absolutně proti. Hanička manželovi vysvětlila, že ona není na starost o nemohoucí matku psychicky připravena, a je tudíž povinností syna se o matku postarat. A já, protože pracuji doma, mohu jejich matce zajistit celodenní péči. Když jsem se proti tomu tvrdě ohradila, manžel se urazil a nazval mě sobcem.

Já vůbec nevidím důvod starat se o ženskou, která mi několik let dělala ze života peklo, ponižovala mě i naše děti a nenašla na nás jedinou kladnou věc. Proč bych měla dneska utírat její zadek, když jsem jí nikdy nestála ani za pozdrav? Proč mám kvůli tchýni překopat svůj život a vše jí podřídit?

Tchýně do ústavu nebo LDN nechce, Hanička je také proti a manžel je moula, který jim ustupuje. Dle Haničky je totiž zbytečné vyhazovat takové peníze za pobyt v ústavu, když může být tchýně zadarmo u nás. Poprvé v životě jsem manželovi hodila na hlavu, že barák je můj (zdědila jsem ho po babičce), a o tom, kdo v něm bude, nebo nebude, rozhoduji já.

Doma vládne dusno, manžel spí v obýváku a poprvé za dobu našeho manželství spolu nemluvíme. Ustoupit nehodlám! Přesto by mě zajímal váš názor. Nastěhovali byste si do domu tchýni, o které předem víte, že vám ze života bude dělat peklo? Starali byste se o ženskou, která pro vaše děti neměla jediné milé slovo?