Tchyně. Pořád jsem byla ta špatná a teď se o ni mám starat.
Jsem dvanáct let vdaná, manželství nám klape a děti nám dělají radost. Jediné, co naši idylku od začátku kazilo, byla tchýně. Vždycky milovala jenom manželovu sestru a její rodinu. Co udělala Hanička, bylo svaté, co řekla Hanička, byl zákon. Bylo to u nich tak vždycky a manžel to prostě bral a bere jako samozřejmost.
V našich začátcích to vypadalo tak, že jsem při každé příležitosti poslouchala, jak Hanička má krásné vlasy, zatímco já mám zmoklou slámu, Hanička je nadaná, já jsem umělecký analfabet, Haničky dcera je víla, naše dcera je kopyto a náš syn blbeček. Díky tomu jsem bouchla do stolu a přestala se s tchýní stýkat. Osm let jsme se neviděly. Ani vnoučata neviděla. Jezdil k ní pouze manžel.
Nikdo z nás za celé ty roky od tchýně nic nedostal. Svátky, narozeniny, Vánoce, to jako by neexistovalo. Nic jsem nečekala, nic jsem nechtěla, byla jsem vděčná za klid, který jsem měla. Tchýně za ty roky přepsala na Haničku barák, koupila jí auto, dala peníze ze zrestituovaných pozemků, platila jí dovolené. Beru to tak, že je to věc tchýně a mě se to netýká.
Nyní je tchýně po mrtvici na polovinu těla ochrnutá a Hanička se o ni starat nehodlá. Manžel přišel s tím, že vezme matku k nám. Byla z toho pořádná hádka, protože já jsem absolutně proti. Hanička manželovi vysvětlila, že ona není na starost o nemohoucí matku psychicky připravena, a je tudíž povinností syna se o matku postarat. A já, protože pracuji doma, mohu jejich matce zajistit celodenní péči. Když jsem se proti tomu tvrdě ohradila, manžel se urazil a nazval mě sobcem.
Já vůbec nevidím důvod starat se o ženskou, která mi několik let dělala ze života peklo, ponižovala mě i naše děti a nenašla na nás jedinou kladnou věc. Proč bych měla dneska utírat její zadek, když jsem jí nikdy nestála ani za pozdrav? Proč mám kvůli tchýni překopat svůj život a vše jí podřídit?
Tchýně do ústavu nebo LDN nechce, Hanička je také proti a manžel je moula, který jim ustupuje. Dle Haničky je totiž zbytečné vyhazovat takové peníze za pobyt v ústavu, když může být tchýně zadarmo u nás. Poprvé v životě jsem manželovi hodila na hlavu, že barák je můj (zdědila jsem ho po babičce), a o tom, kdo v něm bude, nebo nebude, rozhoduji já.
Doma vládne dusno, manžel spí v obýváku a poprvé za dobu našeho manželství spolu nemluvíme. Ustoupit nehodlám! Přesto by mě zajímal váš názor. Nastěhovali byste si do domu tchýni, o které předem víte, že vám ze života bude dělat peklo? Starali byste se o ženskou, která pro vaše děti neměla jediné milé slovo?
9.10.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 226 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Tchyně. Pořád jsem byla ta špatná a teď se o ni mám starat.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jak tak koukám, tak jste tu všechny statečné! Já mám něco obdobného, akorát není tchýně tolik nemocná. Ale v mém případě, pže bydlím u manželových rodičů, jsme zticha a když už je to hodně i na mě, tak se jí snažím trochu usměrnit (v mezích slušnosti) ale o to horší naschvály mi potom dělá! 
Vysvětli manželovi, že když byla Hanička psychicky připravena brát majetek, hold se bude muset psychicky připravit i na opatrování svojí matky.
Mě by zajímalo co na to říká samotná tchýně..... že její milovaná Hanička dala od ní ruce pryč, zda-li si to uvědomila, že jí léta protěžovala a teď takto dopadla, jak to vše tchýně vidí dnes???
Kdo to nezkusí starat se o někoho, kdo potřebuje celodenní péči, tak vůbec netuší, o čem je řeč. Manželovi bych doporučila zkusit si týden pobýt s matkou, ať pozná jádro věci. A pak určitě změní názor.
bohunka: tvoje pocity naprosto chápu 
Pche, najednou jste tchýni dobrá co? Naprosto souhlasím s Vaším postojem. Ať se o ni stará manžel, když má potřebu mít ji u vás. Počítám, že za týden bude zralej na Chocholouška.
Zuzano, byla jsem ve velmi podobné situaci
Tchyně mě nesnášela, nit na mě neviděla suchou a když bylo ouvej, přišla stím, at se odstěhuji k ní a postarám se o ni. Měla jsem v té době 7m mimčo a o tom prohlásila, že ho můžu dát ke své matce a přijet se postarat o ni. Odmítla jsem to,bylo to poprvé v životě co jsem snad na něco v životě řekla ne a nelituji toho. Manžel stál při mě. Sice se mnou nemluví polovina její rodiny,ale což, já je k životu nepotřebuji
Přeju hodně štěstí a pevné nervy,nátlak bude veliký, stím počítej.
Zuzano děláš dobře, že víš co chceš. A taky máš jistě i své rodiče, co když budou i oni potřebovat pomoc? Myslíš, že tvůj manžel by byl schopen se např. celodenně starat o tvého tátu? Před dvěma lety jsme řešili, kdo se postará o manželova otce a to šlo jen o 3 týdny. Manžel se úplně vzepřel, že na to nemá psychicky a tak jsem se o tchána týden starala já a po týdnu sousedky. Naštěstí mám s tchýní dobré vztahy, ale i tak jsem byla ráda po týdnu, že jedu domů.
Napadlo mě, co takhle kdyby Hanička zaplatila své mamince pečovatelku. Co si budeme povídat, vždyť ty jsi v podstatě taky téměř cizí. Taky mi je záhadou, to tchýně souhlasí s tím, že by k Vám šla, když se vzájemně nemusíte?
.jpeg)
Pokud vím, tak takto postižení lidé mohou dostat nějaké dávky právě na péči o ně. Tak ať si o ně zažádají a platí pečovatelku.
Rozhodně neustupuj, ono taková péče je velmi náročná a vyčerpávající i o člověka, kterého milujeme, natož o člověka, ke kterému nemáme žádný pozitivní vztah.
Nakonec by to mohlo rozbít i tvé manželství, protože budeš unavená, znechucená vynucenou péčí a určitě to negativně poznamená váš vztah, protože i kdyby sis to rozumově vysvětlila, budeš se v hloubi duše na manžela zlobit, že byl schopný ti to udělat.
Nebo ať s ní zůstane manžel doma, místo peněz ze zaměstnání bude pobírat nějaké dávky na nemohoucnost. Chtěla bych vidět jak dlouho by to vydržel.
Nedej se, nemáš k ní žádné povinnosti. Bohužel, nejsi zdaleka jediná, kde to takhle dopadlo. Ti co dostali majetek si asi říkají, že ten druhý by měl taky něco dostat, tak jim nadělí aspoň nemocného rodiče. Je to od nich tak podlé a bezohledné, že by zasloužili pár přes hubu.
chápu, že je to manželova matka a že se chce o ni starat, ale já bych si ji domů taky nevzala. Kdyby se k Vám chovala slušně, tak nebudu přemýšlet, ale takhle ne. To musí manžel pochopit a pokud dala všechno dceři, tak ať se postará dcera. Ono se to dobře radí, ale skutečnost je jiná, takže mi nezbývá, než ti držet palce a neustupovat.
.JPG)
Pokud jsou vztahy mezi tchýní a Tebou takové, jak popisuješ, nedopustila bych, aby se mi napořád nastěhovala domů.
Narušila by vám celý život, každou volnou chvíli, místo toho, abyste jeli na dovolenou, bys přebalovala, krmila...
V mém okolí to chodí tak,že kdo dostane dům, ten se stará.
A když se švagrová nechce starat sama,t ak ať zajistí pečovatelku - na její zaplacení nakonec už od matky dostala dost peněz.
taky bych neustoupila,lehce se to říká,nám,těžko j e tobě,která se musí rozhodnout,takový člověk se ještě změní k horšímu,byla bys ta nejhorší,která nic neumí,pořád by tě peskovava,oni ti lidé si to neuvědomý,ale tím,že jsou nemohoucí,jsou i zlý .
Tvůj život by byl katastrofa,kdybys byla s ní.PROSÍM BOJUJ ZA SVÉ PRÁVA A SVŮJ ŽIVOT!!!JE JEN JEDEN
Neustoupila bych a manžela bych asi zatáhla k matce aby sám zkusil jeden den o ni pečovat v té nemocnici. Já jsem mé mamince po mrtvici utírala zadek 7 let. Ke konci už to byl očistec a když zemřela, jediný můj pocit byla veliká úleva. Trochu je mi za to hanba, ale mně se fakt ulevilo. Teprve dnes po 6 letech na ni můžu vzpomínat jako na maminku - s láskou, někdy s humorem. Ale když jsem ji přebalovala a prala to prádlo - tam to byla ke konci už jen povinnost a nechuť. Je mi líto že už ji tu nemám, ale teprve teď můžu konečně svobodně žít a věnovat se manželovi a dětem. Doufám, že něco takového už mě nepotká!
Jste absolutně proti a absolutně v právu. Neustoupila bych ani o milimetr. V krajním případě se může manžel nastěhovat ke tchýni a starat se o ni. Uvidíte jak dlouho to vydrží.
no prece by nesla tchyne nakonec k blbeckum a nemehlum? at jde k tem co jsou krasni, odusevneli a k tem, kterym venovala svuj barak... TAM je jeji vyminek
Jsi v pravu, na tvem miste bych neustoupila ani o milimetr. Tchyni bych si domu NIKDY nevzala, i kdyby byla plne sobestacna. Manzelovi to zkus vysvetlit klidne, kdyz s tebou nebude souhlasit, je to jeho problem. Dekuj babicce, panubohu, osudu a matce prirode, ze domek je tvuj, a muzes si v tomto pripade zcela opravnene dupnout. Mas me velke sympatie,preji ti hodne stesti.
