Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tekoucí teplá voda, sprcha a hygiena vůbec patří k našim naprosto samozřejmým vymoženostem a asi jen málokdo si bez nich umí představit život. Není divu. Představa, že bychom se vrátíli v čase o několik století zpátky, je sice pro někoho s velkou dávkou romantiky lákavá, ale jen do chvíle, kdy si představíme tehdejší způsob života do všech detailů.

Třeba s hygienou byli naši předkové skutečně na štíru. Z dnešního pohledu, samozřejmě. Jim to tehdy připadalo normální, nic jiného neznali. Jisté ovšem je, že si občané vzájemně asi příliš nevoněli. A to ani ti chudší, ani ti bohatší. A s konáním svých biologických potřeb moc štráchů nenadělali.

Prevét nebo prevít? Obojí je správně.

Všimli jste si někdy při prohlídce nějakého skutečně starobylého hradu toho, že se zde většinou vůbec nenachází místnost, která by alespoň vzdáleně připomínala toaletu, tedy hezky česky řečeno záchod? A napadlo vás, jak svou velkou či malou potřebu jeho obyvatelé tehdy řešili? Samozřejmě, že jim posloužily všelijaké nádoby a nočníky, které se pak vylévaly do hradního příkopu. Hradní pán ale míval poněkud výsadnější postavení a vykonávat potřebu na nočník pro něj bylo pravděpodobně nedůstojné.

Pro něj a pro jeho vznešenou stolici bylo určené patřičně důstojné místo, které se nazývalo prevét, ve staročeštině se mu pak říkalo velmi trefně „výsernice“. Tato zařízení ústila vždy přímo do hradního příkopu, kam z několikametrové výšky dopadlo právě vyrobené urozené lejno. Jestliže se v oněch místech zrovna nacházel nějaký člověk, patrně byl obdařen velmi nelibě zapáchajícím dárkem, který sem doputoval z výše posazeného prevétu. Možná, že právě tehdy se ujal hanlivý název „prevít“. Mezi námi, kdo by si v takové chvíli jadrně neulevil.

Ani tam císař pán nechodil sám

Rozmařilý feudál si s tím však hlavu nelámal. Dobu jeho trůnění na výsernici mu často služebnictvo krátilo hudebním doprovodem, nejoblíbenější prý bývala serenáda. Pravda, žádná jiná hudba by se k tomuto výkonu nehodila lépe. 

A čímpak se hradní pán asi utíral? Přesněji řečeno – čím byl utřen? O závěrečnou hygienu se opět postaralo služebnictvo. O rolích toaletního papíru tehdy lidé asi nesnili ani v těch nejbujnějších fantaziích. Od dávnověku se k této činnosti používalo všechno možné: jemná sláma, seno, kousky látek, v asijských státech sloužila k této očistě pouze levá ruka. I proto se již od dávnověku zachoval zvyk podávat při pozdravu pouze pravici.

První toaletní „šmirglpapír“

První toaletní papír se objevil až v polovině devatenáctého století v Americe a o několik desítek let později dorazil i do Evropy. Původně měl sloužit v holičstvích k hygienickému otírání břitev, ale bystří a šikovní lidé brzy přišli ještě na další využití. I když to byl již velký pokrok, dnes bychom tyto první „toaleťáky“ asi používat nechtěli. Byly totiž vyrobeny ze slámy a zbroušeného dřeva.

Občas není špatné takhle se podívat do historie, že? Člověk si pak hned více váží věcí, které již bere jako úplnou samozřejmost. Třeba bílý, nablýskaný, splachovací záchod, naparfémovaný a jemný toaletní papír a tekoucí teplou vodu. Jak málo stačí k lidské radosti. A ani nám k tomu nemusí hrát serenáda.

Zdroj: www.tnv.cz
Městské muzeum Týn nad Vltavou

 

Horní foto www.hrady.dejiny.cz

 

 

Z redakčního archivu