Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Máme novou televizi. Toshibu. Přijď večer na kafe, ukážu ti ji.“ Jasně, že přijdu. Se sídlištními kámoškami jsme si v dobách mateřské dovolené vzájemně předváděly, jak se nám utěšeně rozrůstá zařízení domácnosti.

A že bylo co předvádět. Každý nový kousek jsme si považovaly a chovaly ho v náležité úctě. Zařizování prvního domova a vlastní domácnosti má své kouzlo a vůbec nevadí, že všechno není hned přesně podle našich představ.

A to v osmdesátých letech skutečně nebylo. Když už se mladé rodině podařil ten zázrak, že získala nějaký byt (jakýkoli, hlavně že je náš), znamenalo to pravé terno. Novomanžel se většinou s vervou vrhnul do oprav, úprav a dostupných rekonstrukcí, jeho protějšek pak do shánění zařízení.

Stejně na tom byla i Zuzana, která měla děsnou touhu pochlubit se mi novou Toshibou. Byla v pátém měsíci těhotenství a před třemi týdny se konečně nastěhovali do svého. Pravda, vrtalo mi v hlavě hned několik otázek: kde se jim, sakra, podařilo sehnat takovou televizi, když známé v elektru, pokud jsem věděla, neměli. A proč si kupovali hned tak drahou televizi, když dosud nemají ani koberce, sedí na gauči po pratetičce a ledničku si vypůjčili od rodičů z chalupy. Záhada byla vysvětlena při mé večerní návštěvě: na staré skříňce po dědečkovi se majestátně skvěla avizovaná Toshiba. Obrovská bedna, která vypadala jako televize, ovšem nejméně z předminulého století.

„Tak to je naše Toshiba,“ vydechla Zuzka s velkou hrdostí v hlase. Ukazovala na to obrovitánské monstrum gestem, jako by přede mnou právě otvírala kufr s miliónem. „Hned ti předvedu, jak krásně hraje.“ Po těchto slovech zmáčkla příslušný čudlík. Nic se nedělo. „Nehraje,“ konstatovala jsem zklamaně. „Hraje, musíme vydržet, vždycky jí to chvíli trvá, než se nahřeje.“ Po asi pěti minutách začalo z obrazovky problikávat něco jako světlo. „Vidíš? Hraje!“ triumfovala Zuzka. Po dalších pěti minutách se světlo rozzářilo a objevil se právě vysílaný program. Černobílý obraz byl mohutně prokládán pruhy, které se v neskutečně rychlých intervalech přesouvaly zdola nahoru. Zuzka vstala a uštědřila Toshibě několik mohutných úderů. Pruhy zmizely.

Usadily jsme se na rozvrzaný gauč a společně zíraly na ten „zázrak“, jako bychom nikdy v životě neviděly televizi. „Tak my už máme i televizi,“ pronesla Zuzana dojatě, pohladila si bříško a s láskou se rozhlédla po jejich příbytku...

Také si občas vzpomenete na začátky společného soužití se svým vyvoleným? Na první „manželskou“ postel, oprýskané talíře a hrnky bez ucha... Na tu radost, když jste šli poprvé nakupovat něco opravdu nového? I když to byla jen záclona nebo předložka do koupelny? Ty nedokonalé a velmi skromné začátky měly něco do sebe, viďte?