Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Po dlouhém váhání jsem se i já rozhodla přispět do vánoční soutěže o nejstrašnější dárek. Moje příhoda totiž patří mezi ty, které se člověk tak trochu stydí vyprávět a ani po letech se jim nedokáže upřímně zasmát.

Stalo se to na začátku devadesátých let. Bylo mi dvacet jedna a byla jsem strašně zamilovaná do kluka, s kterým jsem chodila. Oba jsme ještě bydleli u svých rodičů, každý na jiném konci republiky. V Praze jsme studovali vysokou školu.

Když jsme se před Vánocemi loučili na nádraží, předali jsme si i dárky. Dostala jsem od něj takový přiměřeně velký balíček a důrazné doporučení, abych to rozbalila až doma. Ve vlaku jsem měla nutkání podívat se, co jsem to dostala, ale ovládla jsem se. Když se mi podařilo překonat zvědavost celou čtyřhodinovou cestu, rozhodla jsem se, že si dárek od své lásky dám pod stromeček a rozbalím ho až na Štědrý večer.

A to jsem neměla dělat!

Po večeři jsme šli ke stromečku. Vánoce jsme vždycky slavili v hojném počtu: babička, dědeček, moji rodiče a dva mladší sourozenci – patnáctiletá sestra a osmiletý bratr. Ještě musím podotknout, že máme tradici postupného rozbalování. Nejdřív si dárky rozdáme a potom jeden po druhém rozbalujeme a všem ukážeme, co jsme dostali.

Přišla řada na mě a na dárek od mého kluka. Všichni napjatě pozorovali, jak trhám obal. I já jsem byla napnutá. Opravdu jsem netušila, co mi moje láska nadělila. Konečně. V okamžiku, kdy jsem z krabičky odstranila poslední cár papíru, by se ve mně krve nedořezal. Ten dárek totiž byl... vibrátor!

Něco v tehdejší době téměř nevídaného. Naše generace samozřejmě věděla, o co jde, ale rodiče a prarodiče byli dokonale mimo. Zrudla jsem jako paprika a nevěděla, co dělat. A pak vzaly události rychlý spád. Můj zvědavý malý bratříček se prodral až ke mně, vyrval mi krabici z ruky a zíral na její obsah. „Co to je? To vypadá jako pindík.“ Sestra propukla v nefalšovaný pubertální smích a rodiče (patrně nebyli tak nevědomí, jak jsem si myslela) zrudli stejně jako já. Babička s dědečkem nevěděli, co se děje, a dožadovali se podrobného vysvětlení, co že jsem to vlastně dostala.

Bylo mi hrozně. Tak strašně jsem se styděla a proklínala svého kluka, že mi připravil takovou pernou chvilku. Kdyby tenkrát existovaly mobily, okamžitě bych mu volala a něco mu pěkně od plic řekla. Oni doma neměli ani pevnou linku, takže jsem si to musela nechat až po vánočních prázdninách. Když jsem mu to pak líčila, nechápavě na mě koukal a ujišťoval mě, že zdůrazňoval, že si mám dárek rozbalit sama.

Opravdu nevím, kde se stala chyba. Buď jsem jeho doporučení přeslechla, nebo mi to zapomněl říct. To už ale bylo jedno. Zkrátka a dobře – jeho dárek způsobil naší rodině pod stromečkem pořádný šok.