Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Přišel nám do redakce zajímavý e-mail. Zajímavý je nejen svým obsahem, ale i formou. Vyjádřily se v něm totiž obě dvě zúčastněné strany: Manželé Jiří 34 a Marcela 31 řeší velice závažný problém, přímo dilema. Každý z nich jej vnímá po svém a nedaří se jim nalézt společnou řeč. Proto se na nás obrátili s prosbou o zveřejnění jejich příběhu a doufají, že jim vaše reakce, názory a pohledy pomohou v jejich rozhodování. I přes to, že řeší velmi citlivé téma a nemohou nalézt shodu, se mají velmi rádi a jeden bez druhého si život nedokáže představit.
Dítě za každou cenu, nebo nucená bezdětnost?
Marcela s Jiřím se vzali před pěti lety, společně si na hypotéku pořídili byt a plánovali založení rodiny. Asi rok po svatbě se začali pokoušet o miminko. Bezúspěšně. Když se ani po dvou letech početí nezdařilo, rozhodli se obrátit na lékaře. Respektive Marcela navštívila svého gynekologa a absolvovala poměrně dlouhodobé a náročné testy a vyšetření ohledně své plodnosti. Jiří toto vyšetření zprvu rezolutně odmítal. Až když se ukázalo, že jeho žena je po této stránce zcela v pořádku, podvolil se a i on se nechal vyšetřit. Výsledek pro něj byl zdrcující. „Viníkem“ jejich bezdětnosti se totiž ukázal být on. Dlouho se s tím nemohl vyrovnat a na téma děti se odmítal bavit. Marcela to chápala a nenaléhala na něj, jednu dobu se pokoušela smířit s tím, že tedy nikdy mít děti nebudou.
Postupem času se však vše vyvinulo jinak. Jak Marcela sama říká, bylo to silnější než ona a najednou se přistihla, že nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak moc by si přála miminko. Opatrně navedla řeč na možnost umělého oplodnění od anonymního dárce, což se u Jiřího setkalo s absolutním odmítnutím a nepochopením.
Marcela
„Jsem normální, mladá a zdravá žena. Odjakživa jsem věděla, že jednou budu mít děti. Vždycky, když jsem přemýšlela o své budoucnosti, pokaždé jsem se viděla jako matka. Děti miluji a mít svého vlastního drobečka je pro mne nesmírně důležité a čím jsem starší, tím intenzivněji tuto touhu cítím. Když se potvrdila Jirkova neplodnost, byl to pro nás pro oba velký šok. Svého muže miluji, v žádném případě bych ho nechtěla ztratit, ale zároveň si nedokážu představit, že bych neměla mít dítě, když já sama jsem po této stránce zcela v pořádku. Když jsem nadnesla téma umělé oplodnění, setkala jsem se z jeho strany s velkým odporem, řekla bych až nekompromisním. On to bere tak, že prostě děti mít nemůže, a i když to pro něj určitě nebylo lehké, dokázal se s tím smířit. A to samé vyžaduje i po mně. Jenže pro mne to není tak jednoduché, jako pro něj. Jsem žena, má touha po dítěti je zcela přirozená. Představa, že bych žádné mít nemohla, mi doslova rve srdce na kusy. Zároveň si ale nedokážu představit, že bych Jiřího měla ztratit. Myslím, že v našem případě není nutné si dítěte zříkat, při dnešních možnostech medicíny. Jiří to ale vidí jinak. Označuje mne za sobeckou, prý myslím, jen na sebe a na své touhy a potřeby. Já si naopak myslím, že sobecký je on, když po mně chce, abych v sobě udusila své mateřské city jen kvůli tomu, že on si nedokáže představit, že by měl vychovávat „cizí“ dítě, jak řekl.“
Jiří
„Jsem si vědom, že na ženském serveru asi jako muž moc pochopení nedostanu. Přesto jsem souhlasil, že půjdu takto anonymně s kůží na trh, protože přiznávám, že by mne názory ostatních žen docela zajímaly. Marcela totiž 
tvrdí, že po ní chci něco zcela nemožného, v podstatě nemyslitelného, na co přece žádná normální žena nemůže dobrovolně přistoupit. Já si to nemyslím. Jsme dva, máme se rádi, já Marcelu velmi miluji, je to ta nejlepší žena, jakou jsem si mohl přát. Ano, po dítěti jsme oba velmi toužili, a když se ukázalo, že je mít nemůžeme, hodně nás to bolelo. Hlavně mne. Nikdo si neumí představit, co jsem prožíval, jak mi bylo, když se potvrdila má neplodnost. Dlouho jsem se z toho dostával, ale pak jsem se s tím vším nějak smířil a říkal si, že je přece nejdůležitější, že máme jeden druhého. Marcelin nápad s umělým oplodněním od anonymního dárce skutečně nemůžu akceptovat. Ona argumentuje tím, že by to dítě přece nebylo cizí, bylo by naše, ale já vím, že bych ho nedokázal přijmout. Věděl bych, že není moje. Ona jako žena to asi cítí jinak, ale já se přes tohle nedokážu přenést.
Podle Marcely jsem sobec. Někdy mám pocit, že mne až citově vydírá, prý bude do smrti nešťastná, když kvůli mému egu zůstane nedobrovolně bezdětná. Vůbec ji nenapadne, že i na jejím postoji je hodně sobeckosti. Klidně by se nechala uměle oplodnit a na mne a na mé pocity by vůbec nebrala ohled.“
Problém, který Marcela a Jiří řeší, není vůbec jednoduchý. Myslím, že většina z nás dokáže pochopit každého z nich. Oba dva mají svůj pohled, své pocity, své důvody. A oba dva na ně mají právo a jejich citové rozpoložení je pochopitelné.
Jak se na celou jejich situaci díváte vy, jako „nezúčastněné osoby“? Dokážete si představit, jak byste zvládly vyřešit podobnou situaci?
7.9.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 249 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
Jadvinka: 
klobouk dolů,po tom co jsi prožila,tohle ustát asi není jednoduché.můj táta ,,jen'' chtěl syna a měl dcery a dával nám to zklamání dost pocítit,tak vím,co mi to dalo práce se s tím vyrovnat,mě v tom právě pomohla psychologie...
taky šetřím co to jde,většina peněz jde do opravy domečku a do dcerky,dělám to dobrovolně a ráda a děláme si s přítelem srandu,že cestovat budem až v důchodu,že budem ti správní baťůžkáři,mimochodem on dcerku přijal naprosto úžasně,i když není jeho,chová se k ní líp než její biologický otec,jen přiznávám,že je mi občas líto,když vidím,že vyšlo nové cd Hanky Hegerové,že na něj prostě nemám...
.gif)
Bellana: taky mám ten názor.Já už bych ani nestála o to,aby Jiří svůj postoj měnil,už bych mu nevěřila.Jak se říkalo v dětství-"první slovo patí,druhé leze z gatí" .On by souhlasil jen pod nátlakem a pak by vyčítal.Myslím,že by se stejně rozešli-časem.Už teď to nefunguje-dle mého.Každý má svůj názor na věc a tajně se možná mají plné zuby pro své postoje.
sharon: Myslím, že není třeba je rozsuzovat. Počtou si tady a je jen na nich co si z toho vezmou.
Já se ráda do takových diskuzí v mezích normy zapojím, ale na druhou stranu si o tom myslím svoje.
Je to O NIČEM. Zrovna takovou záležitost a i jiných věcí, si musí lidi rozhodnout sami. Předpokládám, že většinou pisatele neznáme, nevíme milion maličkostí, které ovlivňují jejich život. Osobně bych se opravdu NIKDY takhle neobrátila o radu. Pokud už vůbec, tak jen na své nejbližší ......
.JPG){kind=avatar}
Tohle je patová situace. Oba mají svůj postoj a svým způsobem jsou oba stejně správné nebo nesprávné, záleží na úhlu pohledu. Situace nemá řešení, se kterým by byli spokojení oba. Vidím to na rozchod. Buď odejde Marcela, aby mohla mít dítě s jiným mužem, buď plodným nebo méně ješitným, nebo odejde Jiří, když nezkousne, že jeho žena má dítě s geny neznámého dárce a bude jí to otloukat o hlavu, kdykoliv bude dítě zlobit. Jiří evidentně po dítěti netouží, říkal to jen proto, že se to sluší říkat. V podstatě mu vyhovuje situace, že by zůstal opečovávaným tvorem, když jeho žena bude realizovat svoji pečovatelskou potřebu.
lee: já to tak měla jak píšeš celou dobu,co děti byly doma.Kupovali jsme převážně jim.Školní věci,šila jsem na ně,věci pro sport atd.Na nás už taky moc nezbývalo.O to si teď více vážím toho co si můžu koupit až teď.A nelituju
.gif)
Jadvinka: 
Bellana:
Verera: 10:54 tak u mně si se netrefila.Maminka mi umřela ,když mně bylo 11let,jelikož měla nádor na mozku tak měla takové záchvaty vzteku,které bych ti nepřála zažít.Můj otec-jelikož mu lékaři nevysvětlili proč se takto chová,ji mlátil, trestal i za maličkosti.Naše dětství z bráchom bylo tudíž neveselé.Navíc já u otce jako dcera své matky byla kopyto,tele,blb,který skončí u krav jelikož je celá máma.A oba nás to z bráchou vyburcovalo k pravému opaku.Oba na svých rodinách lpíme a oba své děti velmi milujeme,strachujeme se o ně-někdy až příliš.Takže jak vidíš nemusí být člověk bezcitný díky dětství
.JPG)
mam-ča 11:59 - tak to si neumím představit... tu situaci poté, co by M. otěhotněla...
tak hergot holky, jak ty dva ROZSOUDÍME ?????
Almega: 10:52 tak to já bych nechtěla nikdy,aby se děti od nás "odtrhly".Jsou už dávno dospělí,syn má děti,ale jsme pořád tady pro ně!Nač jsme si je pořídili?Na to abychom je jen vychovali a pak mazejte do života už nás ani my vás nepotřebujem?No tak my je máme pro svou radost-asi tak
No, to je velice hnusná situace. Mě zaráží to, že psali: po dítěti jsme oba velmi toužili-ale teď je jasně vidět, že pro Jiřího to znamená jen předat své geny, jinak netouží. Pokud jde o Marcelu, věřím, že biologické hodiny se ovládnout nedají. Určité kompromisní řešení by byla adopce. Anebo, pokud Marcela to dítě tak strašně chce, může to zkusit a zariskovat, že si Jiří k dítěti najde vztah nebo naopak nenajde a opustí ji. V každém případě ten vztah už nikdy nebude jako dřív a bez dítěte se podle mě rozpadne zcela určitě.
Když se Jiří tak brání oplodnění Marcely neznámým dárcem, nemá třeba bratra, ev. otce, kterého by do situace zasvětili a použili jeho "rodinné" sperma ?
Pak by ovšem "dárce" musel mlčet jako hrob, a k narozenému dítěti se jako otec nehlásit.
Dítě by bylo jen Marcely a Jiřího.
sharon: 10:51 Nechtelo se mi rozepisovat. Ale tak to vidim u mojeho partnera. Treba v tom, starat se. V noci vstat, prebalit, pochovat, utesit, vykoupat, utrit slzicky, hrat si s nimi, ale i vychovat, dat pocit jistoty...
Ale tohle vsechno delat, protoze to delat chce a ne z donuceni, to je hodne dulezity. Protoze pak si zaroven muze uzit i takovy ty chvilky, kdyz mu bezi to dite naproti a vita ho tatinku tatinku a mazli se s nim. Ale samozrejme muzou byt i jedinci, co jim ani tohle nic nerika a tam neni dobre do deti nutit.
Jenze v pripade Jiriho a Marcely jsem to pochopila tak, ze Jiri ty deti taky hodne moc chtel. Tak potom nechapu, v cem ma problem.
Víte, vztah k dítěti i k tomu vlastnímu si chlap- otec buduje až když se miminko narodí... žena-matka to má jiné, miminko jí roste v bříšku 9 měsíců a než se tedy narodí, mají spoustu času si "vytvořit" mezi sebou vztah... Podle mě, je jedno, jestli bude děťátko geneticky vaše nebo jestli bude mít geny neznámého biologického dárce. Vy sám si budete vztah se svým dítětem budovat tak jako tak, ať geneticky Vaše nebo ne a jen na Vás záleží, jestli začnete dobře nebo to celé "zvoráte". Milujete Vaší paní a ona Vás. Děťátko bude růst v jejím lůně a vy budete jeho otec geny negeny. Chápu, že je těžké přijmout skutečnost, že to nebude vaše krev, ale podle mě by bylo mnohem horší přijmout, že by (hypoteticky) Vaše žena otěhotněla třeba se sousedem, kterého byste pak denně vídal nebo z důvodu znásilnění. Mít dítě je báječné a podle mého byste pak časem ani nepomyslel, že syn/dcera, není z vás.... Moje začíná, když v noci vstáváte a miminko těšíte při horečce, když mu utíráte zadeček, převlékáte pobryndané tričko, chodíte krmit labutě... tohle byste určitě neměl prošvihnout... Držím palce!
