Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Přišel nám do redakce zajímavý e-mail. Zajímavý je nejen svým obsahem, ale i formou. Vyjádřily se v něm totiž obě dvě zúčastněné strany: Manželé Jiří 34 a Marcela 31 řeší velice závažný problém, přímo dilema. Každý z nich jej vnímá po svém a nedaří se jim nalézt společnou řeč. Proto se na nás obrátili s prosbou o zveřejnění jejich příběhu a doufají, že jim vaše reakce, názory a pohledy pomohou v jejich rozhodování. I přes to, že řeší velmi citlivé téma a nemohou nalézt shodu, se mají velmi rádi a jeden bez druhého si život nedokáže představit.
Dítě za každou cenu, nebo nucená bezdětnost?
Marcela s Jiřím se vzali před pěti lety, společně si na hypotéku pořídili byt a plánovali založení rodiny. Asi rok po svatbě se začali pokoušet o miminko. Bezúspěšně. Když se ani po dvou letech početí nezdařilo, rozhodli se obrátit na lékaře. Respektive Marcela navštívila svého gynekologa a absolvovala poměrně dlouhodobé a náročné testy a vyšetření ohledně své plodnosti. Jiří toto vyšetření zprvu rezolutně odmítal. Až když se ukázalo, že jeho žena je po této stránce zcela v pořádku, podvolil se a i on se nechal vyšetřit. Výsledek pro něj byl zdrcující. „Viníkem“ jejich bezdětnosti se totiž ukázal být on. Dlouho se s tím nemohl vyrovnat a na téma děti se odmítal bavit. Marcela to chápala a nenaléhala na něj, jednu dobu se pokoušela smířit s tím, že tedy nikdy mít děti nebudou.
Postupem času se však vše vyvinulo jinak. Jak Marcela sama říká, bylo to silnější než ona a najednou se přistihla, že nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak moc by si přála miminko. Opatrně navedla řeč na možnost umělého oplodnění od anonymního dárce, což se u Jiřího setkalo s absolutním odmítnutím a nepochopením.
Marcela
„Jsem normální, mladá a zdravá žena. Odjakživa jsem věděla, že jednou budu mít děti. Vždycky, když jsem přemýšlela o své budoucnosti, pokaždé jsem se viděla jako matka. Děti miluji a mít svého vlastního drobečka je pro mne nesmírně důležité a čím jsem starší, tím intenzivněji tuto touhu cítím. Když se potvrdila Jirkova neplodnost, byl to pro nás pro oba velký šok. Svého muže miluji, v žádném případě bych ho nechtěla ztratit, ale zároveň si nedokážu představit, že bych neměla mít dítě, když já sama jsem po této stránce zcela v pořádku. Když jsem nadnesla téma umělé oplodnění, setkala jsem se z jeho strany s velkým odporem, řekla bych až nekompromisním. On to bere tak, že prostě děti mít nemůže, a i když to pro něj určitě nebylo lehké, dokázal se s tím smířit. A to samé vyžaduje i po mně. Jenže pro mne to není tak jednoduché, jako pro něj. Jsem žena, má touha po dítěti je zcela přirozená. Představa, že bych žádné mít nemohla, mi doslova rve srdce na kusy. Zároveň si ale nedokážu představit, že bych Jiřího měla ztratit. Myslím, že v našem případě není nutné si dítěte zříkat, při dnešních možnostech medicíny. Jiří to ale vidí jinak. Označuje mne za sobeckou, prý myslím, jen na sebe a na své touhy a potřeby. Já si naopak myslím, že sobecký je on, když po mně chce, abych v sobě udusila své mateřské city jen kvůli tomu, že on si nedokáže představit, že by měl vychovávat „cizí“ dítě, jak řekl.“
Jiří
„Jsem si vědom, že na ženském serveru asi jako muž moc pochopení nedostanu. Přesto jsem souhlasil, že půjdu takto anonymně s kůží na trh, protože přiznávám, že by mne názory ostatních žen docela zajímaly. Marcela totiž 
tvrdí, že po ní chci něco zcela nemožného, v podstatě nemyslitelného, na co přece žádná normální žena nemůže dobrovolně přistoupit. Já si to nemyslím. Jsme dva, máme se rádi, já Marcelu velmi miluji, je to ta nejlepší žena, jakou jsem si mohl přát. Ano, po dítěti jsme oba velmi toužili, a když se ukázalo, že je mít nemůžeme, hodně nás to bolelo. Hlavně mne. Nikdo si neumí představit, co jsem prožíval, jak mi bylo, když se potvrdila má neplodnost. Dlouho jsem se z toho dostával, ale pak jsem se s tím vším nějak smířil a říkal si, že je přece nejdůležitější, že máme jeden druhého. Marcelin nápad s umělým oplodněním od anonymního dárce skutečně nemůžu akceptovat. Ona argumentuje tím, že by to dítě přece nebylo cizí, bylo by naše, ale já vím, že bych ho nedokázal přijmout. Věděl bych, že není moje. Ona jako žena to asi cítí jinak, ale já se přes tohle nedokážu přenést.
Podle Marcely jsem sobec. Někdy mám pocit, že mne až citově vydírá, prý bude do smrti nešťastná, když kvůli mému egu zůstane nedobrovolně bezdětná. Vůbec ji nenapadne, že i na jejím postoji je hodně sobeckosti. Klidně by se nechala uměle oplodnit a na mne a na mé pocity by vůbec nebrala ohled.“
Problém, který Marcela a Jiří řeší, není vůbec jednoduchý. Myslím, že většina z nás dokáže pochopit každého z nich. Oba dva mají svůj pohled, své pocity, své důvody. A oba dva na ně mají právo a jejich citové rozpoložení je pochopitelné.
Jak se na celou jejich situaci díváte vy, jako „nezúčastněné osoby“? Dokážete si představit, jak byste zvládly vyřešit podobnou situaci?
7.9.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 249 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Myslím, že nejste sobec ani jeden. Máte prostě jen na věc jiný názor. Jiří by dítě chtěl, ale ne jakékoli, pouze svoje. Když to nejde, smíří se s bezdětností. Jenže Marcela dítě mít může a tak je také chce. Oba životní postoje jsou pochopitelné a legitimní.
Být na místě Marcely, poohlédla bych se po jiném partnerovi. Neustoupila bych Jiřímu, protože za 10 let se může stát, že se rozvedou a Marcela už nikdy mít dítě nebude.
A adopce je naprostá blbost. Proč by měla Marcela adoptovat dítě, když jich sama může mít kolik chce? A Jiřímu by vadila spermie od dárce, který je zdravý, geneticky hodnotný, ale měl by vychovávat dítě nějakého alkoholika nebo kriminálníka?
Jiří nemiluje Marcelu. to je holý fakt. Chlap, ktorý nechá ženu absolvovať všetky vyšetrenia plodnosti ale sám odmieta ísť spraviť takú jednoduchú vec ako priniesť v kelímku ejakulát je sebec. A presne ako písali iní v tomto fóre, dieťa je toho kto ho vychoval nie splodil. Na Marcelinom mieste by som utekala kade ľahšie aby som ešte mala akú takú šancu stretnúť menej zadubeného chlapa s ktorým to pôjde aj prirodzene alebo bude ochotný spraviť čokoľvek aby jeho žena bola šťastná,
V rodine máme prípad, kedy chlap presne z takýchto sebeckých dôvodov odmietol darcovské spermie a aj adopciu. Manželstvo trvalo 15 rokov, potom sa z podnetu ženy rozviedli. Ona už nemá šancu na vlastné deti a veľmi ľutuje, že nebola viac sebecká a nechala sa ovplyvniť mužskou ješitnosťou.
Je mi ľúto Marcely ak ostane s Jiřím a on nezmení názor. Ak žena cíti potrebu materstva nedá sa to oklamať....
Kadla: 
Nessie: Mne opravdu nemusis nic vysvetlovat o touze po diteti, ani jak je silna, ani jak muze byt bolestiva. Znam to. A kor v takhle citlive veci si myslim, ze JE opravdu veliky problem, kdyz pri reseni co dal do toho zatahuji emoce - Marcela - tak moc TOUZI po diteti... a Jiri - je tak moc tezke VYROVNAT se s tim, ze je neplodny, az radeji nic nez neco... ja bych rekla, ze tady to cele prameni... oba jsou raneni, oba v nejcitlivejsi bolistce pro sve pohlavi, zatim si kazdy fouka tu svou sam a ma pocit, ze ta jeho boli vic...
kazdy chce pochopeni... tady zatim oba tvrdosijne stoji na svem a nemini uhnout a chce jen presvedcovat toho druheho o sve pravde... ale tezke to maji oba... kdyz to clovek zjednodusi, tak ve finale z toho vyjde tohle - ja chci to, ty chces tamto... tohle je prece zaklad kazdeho problemu, jen se dosazuje jako predmet problemu pokazde neco jineho - auto, dovolena, dite... jen to dite je vic o emocech, bolestech a silnych touhach...
tak jsem nad tim opet premyslela....dokonce u snidane nadhodila tema pred manzelem. Kupodivu mne vyslechl az do konce :)))....na otazku, kdo j evetsi sobec mi rekl, ze oba....sobecke je prece vsechno to, co chce druhy bez ohledu na okoli, ci druheho cloveka... souhlasim!
Na otazku, zda by prijmul dite od anonymniho darce odpovedel kladne!!!!! Docela mne prekvapil....pry by mohl mit rad takove dite...sice "cizi", ale proc ne....mne ma take rad a byla jsem pro neho kdysi take cizi
.
Spis bych s tim ovsem mela problem ja! Ja bych se od ciziho darce nemohla nechat oplodnit. To by se mi dost pricilo......ja bych chtela mit dite jenom s tim clovekem, ke kteremu neco citim....ktereho mam rada. To uz spis pripoustim mit dite s milencem nez anonymnim darcem.
Viv :o): Jenže tohle právě není to stejné jako u jakéhokoli jiného problému, bohužel. Ženská touha po dítěti je naprosto nesrovnatelná s čímkoli jiným, to prostě není to stejné jako dohodnout se, jestli strávíme dovolenou na horách nebo u moře, jestli si dáme do kuchyně lino nebo plovoučku, jestli si koupíme rodinný auto nebo sporťáka....dokonce je to i nesrovnatelný s otázkou, jestli si pořídíme psa nebo ne. Já mám psy moc ráda, život bez psa si moc neumím představit, ale kdyby nebylo zbytí (alergie apod.), tak bych se s tím nějak srovnala. Ale dítěte bych se jen tak nevzdala, rozhodně bych vyzkoušela všechny možnosti a pokud by mi někdo stál v cestě (i vlastní zabedněný manžel), tak by měl prostě smůlu... 
Kompromisům jsem celkem přístupná, ale v tomhle ne a notabene si myslím, že v případě Jiřího a Marcely ani žádný kompromis možný není - jak už tu někdo psal.
Jak by to bylo obráceně, také by se smířil a zůstal v bezdětném vztahu a nebo by se poohlédl za dárkyní života. Nebo by po své ženě žádal aby přijala cizí vajíčko.
Taky mam dojem, ze se tu nektere vrhly na Jiriho jakoby byl kdovi jaky grazl. Jenomze to co se mu tady vycita, tak by se dalo vycitat ledasco i Marcele... a myslim, ze si to i oba uvedomuji, alespon to na me dela dojem z clanku... Meli by predevsim zapomenout na sve pravdy a snazit se porozumet jeden druhemu bez emoci. Ve finale je to stejne jako u kterehokoliv jineho problemu. Zkusit se vzit do toho druheho (udelat by to meli OBA) a porozumet si a pak zkusit najit reseni... dokud se budou dohadovat "ja mam pravdu" a "ty ses sobec", tak se nikdy nedohodnou. Ve vztahu by meli byt spokojeni oba, je to tezke, obzvlast ve vecech kde jsou zapojeny emoce... jestli se neshodnou, je jen otazka casu kdo komu bude zas vycitat a kdo sbali kufry jako prvni...
.gif)
Musím to tady trochu odlehčit, protože jsem dospěla až k příspěvku, že si mají pořídit pejska 
To bych prosím neradila, vzhledem k tomu,že se pomalu ale jistě smiřuju už 17let s tím,že druhé dítě už mít nebudu (a fakt je to dóst těžký a to nejsem kvočna,aspoń myslím), tak jsem si taky pořizovala zvířátka. Už mám tři psy a 13potkanů 
takže Marcelko,bacha na to,jestli nemáš dost prostoru, nezačínej se zvířátkama,ať nedopadneš jako já Mě už zachrání jenom přechod - už aby tu byl 
.jpg)
Nessie: Marcela tu našla pochopení víc než dost. Já jsem prostě divná a empatická a mám potřebu se zastávat toho, komu je dle mého srdce ubližováno, no a v tomto případě to vidím na Jiřího takže se snažím pochopit jeho - pocity, myšlenky, postoje. Prostě to jinak nejde
.JPG)
Verera: jo to je přesný,naštěstí mám toho svýho mužskýho takovýho,že i on si dá tu práci a přemýšlí jak to vnímám já jako ženská,to je potom pohoda
Nessie: Tím by asi měli začít. Ne se utápět ve vlastních bolískách, ale snažit se pochopit pohled toho druhého. Pak teprve zjistí, jestli je nějaké řešení pro společný život nebo to nemá dál smysl.
Manipulaci jakého druhu taky nesnáším. I když něco na těch radách pravdy je, jako že třeba na chlapa je potřeba mluvit jasně a věcně a nechtít po něm 2 veci najednou. To je ale dáno vývojem, to má logiku.
tazka dilema....
MArcela dieta chce za kazdu cennu...
Jiri neche nebioologickeho syna si dceru? neche ho vobec? alebo mu len prekaza ze jeho zena by mala dieta "s niekym inym"?
to mu by som rozumela, musi to byt zvlastny pocit, mozno az desivy...
zmierit s as tym, ze nikdy nebudem mat dieta (podla mna je jedno, ci je to muz alebo zena)
ale ked obaja pisu, ze tak velmi chcu dieta, preco nespravit koncenzu?
Adoptovat nejakeho amleho cloviecika, ktoreho neikto odvrhol?
Je to spojene z mnozstvom rizik, ktorew si clovek nevie predstavit, kym cez to nepresiel, ale podla man by to stalo za to...
Nie kazda matka a otec sa splodenim stavaju pravymi rodicmi... niektori zostanu po cely zivot len poskytovatelmi 50% genetickeho zakladu.
Keby si osvojili dieta, obaja by k nemu prisli rovnakou cestou - pravnou..obaja by mali rovnake sance na zamilovanie si dietata a zaidne vycitky by v ich vztahu nemali miesto...
podla man otazka stoji, ci obaja chcu mat SPOLU dieta... ak ano...osvojenie by im umoznilo zacat z rovnakej startovacej ciary.
Jestli nebude problém v tom, co si kdo z nich představuje pod pojmem touha po dítěti.
Pro Marcelu je to přítomnost dítěte v rodině, chce ho opečovávat, mazlit se s ním, vidět ho vyrůstat, bez toho jí život připadá neúplný. Jestli je to vlastní dítě asi není to nejdůležitější, podle mě by byla ochotna jít i do adopce, pokud by nemohla mít vlastní děti.
Pro Jiřího je to touha po pokračování rodu. Můj syn bude mít moje schopnosti, ale lepší možnosti, budu na něj moct být pyšný. Pokud by to nebylo jeho dítě, nechápe proč by se mělo v jejich rodině objevit, nemá to pro něj význam. Tohle je ten typ otců co skrz děti uskutečňují své sny ať to dětem vyhovuje nebo ne. V takovém případě je asi těžší se s neplodností vyrovnat, protože, na rozdíl od toho prvního případu, není alternativní možnost.
Ale současně je to taky dost krátkozraká představa, protože bude mít třeba dceru, ta bude po prababičce z otcovy strany, bude naprosto jiná než tatínek, ve škole jí to nepůjde, ale zase bude mít hudební vlohy. I u vlastního dítěte je nutné se smířit s tím, že je to osobnost, že nenaplňuje naše, ale své vlastní představy a že jediné co můžeme udělat je přijmout ho takové jaké je a ukazovat mu možnosti, rozhodne se stejně samo.
lee: Na druhou stranu - existují doslova tuny knížek, návodů, článků na netu, doporučení atd., jak by měly ženy jednat s muži, co po nich chtít, co nechtít, jak s nimi jednat, jak nejednat, jak muži chápou některé věci jinak než ženy, co říkat, co neříkat, aby soužití klapalo...dobře. Taky jsem některé ty knížky přečetla.
Tak proč by, krucinál, chlap si nemohl dát alespoň tu minimální práci, aby pochopil, že žena a její touha po dítěti je úplně něco jiného, než co cítí oni, pánové
