Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Přišel nám do redakce zajímavý e-mail. Zajímavý je nejen svým obsahem, ale i formou. Vyjádřily se v něm totiž obě dvě zúčastněné strany: Manželé Jiří 34 a Marcela 31 řeší velice závažný problém, přímo dilema. Každý z nich jej vnímá po svém a nedaří se jim nalézt společnou řeč. Proto se na nás obrátili s prosbou o zveřejnění jejich příběhu a doufají, že jim vaše reakce, názory a pohledy pomohou v jejich rozhodování. I přes to, že řeší velmi citlivé téma a nemohou nalézt shodu, se mají velmi rádi a jeden bez druhého si život nedokáže představit.
Dítě za každou cenu, nebo nucená bezdětnost?
Marcela s Jiřím se vzali před pěti lety, společně si na hypotéku pořídili byt a plánovali založení rodiny. Asi rok po svatbě se začali pokoušet o miminko. Bezúspěšně. Když se ani po dvou letech početí nezdařilo, rozhodli se obrátit na lékaře. Respektive Marcela navštívila svého gynekologa a absolvovala poměrně dlouhodobé a náročné testy a vyšetření ohledně své plodnosti. Jiří toto vyšetření zprvu rezolutně odmítal. Až když se ukázalo, že jeho žena je po této stránce zcela v pořádku, podvolil se a i on se nechal vyšetřit. Výsledek pro něj byl zdrcující. „Viníkem“ jejich bezdětnosti se totiž ukázal být on. Dlouho se s tím nemohl vyrovnat a na téma děti se odmítal bavit. Marcela to chápala a nenaléhala na něj, jednu dobu se pokoušela smířit s tím, že tedy nikdy mít děti nebudou.
Postupem času se však vše vyvinulo jinak. Jak Marcela sama říká, bylo to silnější než ona a najednou se přistihla, že nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak moc by si přála miminko. Opatrně navedla řeč na možnost umělého oplodnění od anonymního dárce, což se u Jiřího setkalo s absolutním odmítnutím a nepochopením.
Marcela
„Jsem normální, mladá a zdravá žena. Odjakživa jsem věděla, že jednou budu mít děti. Vždycky, když jsem přemýšlela o své budoucnosti, pokaždé jsem se viděla jako matka. Děti miluji a mít svého vlastního drobečka je pro mne nesmírně důležité a čím jsem starší, tím intenzivněji tuto touhu cítím. Když se potvrdila Jirkova neplodnost, byl to pro nás pro oba velký šok. Svého muže miluji, v žádném případě bych ho nechtěla ztratit, ale zároveň si nedokážu představit, že bych neměla mít dítě, když já sama jsem po této stránce zcela v pořádku. Když jsem nadnesla téma umělé oplodnění, setkala jsem se z jeho strany s velkým odporem, řekla bych až nekompromisním. On to bere tak, že prostě děti mít nemůže, a i když to pro něj určitě nebylo lehké, dokázal se s tím smířit. A to samé vyžaduje i po mně. Jenže pro mne to není tak jednoduché, jako pro něj. Jsem žena, má touha po dítěti je zcela přirozená. Představa, že bych žádné mít nemohla, mi doslova rve srdce na kusy. Zároveň si ale nedokážu představit, že bych Jiřího měla ztratit. Myslím, že v našem případě není nutné si dítěte zříkat, při dnešních možnostech medicíny. Jiří to ale vidí jinak. Označuje mne za sobeckou, prý myslím, jen na sebe a na své touhy a potřeby. Já si naopak myslím, že sobecký je on, když po mně chce, abych v sobě udusila své mateřské city jen kvůli tomu, že on si nedokáže představit, že by měl vychovávat „cizí“ dítě, jak řekl.“
Jiří
„Jsem si vědom, že na ženském serveru asi jako muž moc pochopení nedostanu. Přesto jsem souhlasil, že půjdu takto anonymně s kůží na trh, protože přiznávám, že by mne názory ostatních žen docela zajímaly. Marcela totiž 
tvrdí, že po ní chci něco zcela nemožného, v podstatě nemyslitelného, na co přece žádná normální žena nemůže dobrovolně přistoupit. Já si to nemyslím. Jsme dva, máme se rádi, já Marcelu velmi miluji, je to ta nejlepší žena, jakou jsem si mohl přát. Ano, po dítěti jsme oba velmi toužili, a když se ukázalo, že je mít nemůžeme, hodně nás to bolelo. Hlavně mne. Nikdo si neumí představit, co jsem prožíval, jak mi bylo, když se potvrdila má neplodnost. Dlouho jsem se z toho dostával, ale pak jsem se s tím vším nějak smířil a říkal si, že je přece nejdůležitější, že máme jeden druhého. Marcelin nápad s umělým oplodněním od anonymního dárce skutečně nemůžu akceptovat. Ona argumentuje tím, že by to dítě přece nebylo cizí, bylo by naše, ale já vím, že bych ho nedokázal přijmout. Věděl bych, že není moje. Ona jako žena to asi cítí jinak, ale já se přes tohle nedokážu přenést.
Podle Marcely jsem sobec. Někdy mám pocit, že mne až citově vydírá, prý bude do smrti nešťastná, když kvůli mému egu zůstane nedobrovolně bezdětná. Vůbec ji nenapadne, že i na jejím postoji je hodně sobeckosti. Klidně by se nechala uměle oplodnit a na mne a na mé pocity by vůbec nebrala ohled.“
Problém, který Marcela a Jiří řeší, není vůbec jednoduchý. Myslím, že většina z nás dokáže pochopit každého z nich. Oba dva mají svůj pohled, své pocity, své důvody. A oba dva na ně mají právo a jejich citové rozpoložení je pochopitelné.
Jak se na celou jejich situaci díváte vy, jako „nezúčastněné osoby“? Dokážete si představit, jak byste zvládly vyřešit podobnou situaci?
7.9.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 249 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
lee: nevěřím tomu ,že jim odborník pomůže.Jestli oni za ním příjdou s tím,že Marcela děti chce za každou cenu on cizí ne -tak co jim poradí?Běžte tedy od sebe nebo co?Já myslím,že tady už mnoho času není.Je jim oba přes třicet a tak by to chtělo vyříkat si to a pak se dle toho zařídit
.JPG)
ještě mě tak napadlo,když mi bylo 20,chtěla jsem velikou rodinu, plný dům dětí,psů.., ale teď po dvaceti letech,když vidím svět okolo,přírodu atd. bych je už možná neměla vůbec,být mi míň
Jiří, píšeš, že jsi děti chtěl. Jsi si opravdu jistý, že bys cizí ditě nedokázal přijmout? V takovém případě je lepší si je nepořizovat, to je fakt, ale jaký máš vztah k jiným dětem.
Nemáte v rodině nějaké synovce, neteře? Dokážeš mít rád je? Nebo nechodíte na návštěvu k nějakým známým s dětma? Zkus si na konkrétním cizím dítěti, se kterým jsi trochu víc ve styku, představit, že by mělo být tvoje. Dokázal bys ho mít rád?
On je rozdíl si představovat nějaké fiktivní dítě a živou bytost, se kterou se bavíš, hraješ si s ní. A ani pro ženu není úplně jednoduché mít dítě někoho cizího,.
Ale nepíše se tu nic o tom, co všechno dalšího už jste zkusili. Pokud to je tak, že jsi zjistil, že nemůžeš mít děti přirozenou cestou a zasekl ses, že tedy vůbec, protože to vyžaduje už nějaký větší zákrok (když už byl tvůj odpor k jednoduchému základnímu vyšetření tak velký), tak to je hodně sobecké. Pokud už jste vyčerpali všechny možnosti, pak nemít dítě, kterému nejsme schopni dát lásku je spíš zodpovědné než sobecké, jde o to, jestli to skutečně tak je a pak ovšem asi přijdeš o ženu.
Ale co mi říkala kamarádka, která podstoupila umělé oplodnění- doktoři jsou schopni jednu spermii najít i u neplodných, druhá věc je, že umělé oplodnění je úspěšné jen v určitém % případů.
Riki: žádná z nás by asi na 100% nedokázala přesně říct pro děti chtěla.Prostě je to tak i u Marcely.Je to u ženy asi přirozené.Každá z nás měla volbu žít bezstarostný život bez dětí,cestovat,spát v neděli do kdy se nám chce a kdo ví co ještě a přesto je máme.Jsme ustarané,utahané a možná někdy závidíme těm co děti nemají.Ale přesto do toho jdem.Prostě Marcelu chápu a nemá smysl ji namlouvat,že i bez dětí to bude fajn
no jak to tu čtu,tak chudák Jiří s Marcelou,tolik různých názorů,nevím nevím,jestli jim to pomůže...asi bych zkusila nějakou odbornou radu, jak už tu bylo párkrát řečeno a hlavně hledat nějaké společné řešení,nějaký kompromis a ne řešit,kdo má pravdu,protože ,,pravdu'' mají oba i všichni kdo píšou do téhle diskuze..
děti jsou krásný a úžasný a naplňující,mám jednu 10ti letou vymodlenou, ale taky mám kamarádku, která děti nechtěla a chápu i ji....
Kočkomilka: vidíš, to je zajímavé, nakolik na to může mít vliv prostředí, kde člověk vyrůstá, příbuzenstvo a podobně. Jestli kdo kolem sebe vidí plno rodin s miminama, tak o ně sám pak stojí víc, než kdo vyroste mezi převážně bezdětnými páry.
Jadvinka: právě proto, že to nevím, a že tomu nerozumím, proč někdo za každou cenu děti chce, jsem se zdržela komentáře vůči Marcele. Poznámky o kvokání a podobně zde v diskuzi zazněly od jiných osob. Nikomu se nevysmívám, jen konstatuji, že daleko agresivněji se zde prosazuje názor, že bez dětí to nikdy nebude to pravý. Jak pro koho, je to věc osobní a každý, i Jiří z výše psaného článku, má právo děti nechtít, a není třeba mu proto nadávat do volů, jak zde taky zaznělo. 
Kočkomilka: Jsem taky v babičkovském věku, ale kdybych vnoučata neměla, je mi to úplně jedno. Je to věc mých dětí, nikoho jiného.
Prostě si myslím, že těm dvěma z článku to nevyjde. Jsou předurčeni k rozchodu.
Riki: ty myslím děti máš,tak nevíš jak bys třeba ty vyšilovala,kdybys je mít nemohla.Myslím,že je pro každou z nás přirozené,že příjde čas a děti se stanou tím nejžádanějším darem.Tak se se jim nevysmívej.I Marcela bude mít plno jiných aktivit v životě až bude mít děti.Ale teď jsou pro ni prvořadé právě ony
Renee: já už jsem taky ve věku, kdy bych mohla být babička. Dceři je 24, synovi 22, oba ještě studují,ale děti chtějí oba. Dcera za 2 roky odpromuje i na 2.VŠ a dlouho otálet nebude. Syn to má složitější kvůli atestaci, jenže tam ty biologické hodiny mají pomalejší chod.:-) Nemáme v příbuzenstvu nikoho bezdětného, mezi přáteli taky ne, tak jim přijde přirozené mít děti.
Nessie: mám to stejně jako ty, už v 17ti jsem věděla, že chci tři děti a věděl to i partner před svatbou a souhlasil, no a teď máme tři děti 
. Jejich výchovu a to, jak se jim věnuju, vůbec není moje obětování, ale moje volba. Kdyby se u nás vyskytla situace jako v článku, nevím, jak bych to řešila, ale rozhodně bych se s bezdětností nesmířila.
Chápu, že někdo to má nastavené jinak a děti nechce nebo jsou pro něj skoro za trest, ale proto ty ostatní nejsou divné. Každá jsme jiná
.jpeg)
Mám kamarádku, která se dobrovolně vzdala šance mít děti, protože on je nechtěl, sice asi mohli oba,ale on řekl,že děti za žádnou cenu nechce a ona ho tak milovala,že na to přistoupila. No, dneska je sama, protože když jí ujel vlak, tak se rozešli a on si vzal ženskou se třema dětma
Dneska říká,že si aspoň to dítě měla pořídit,že by nebyla sama.
sharon: Jadvinka: souhlas, dítěti se neobjetuju s dítětem žiju
Riki: no když to tak mají nastavené a cítí to tak , proč by to pro ně konec světa nebyl
.gif)
Jadvinka: 
přesně, my jsme dnes na tom tak my potřebujem občas ty děti.....ááále co se budu rozepisovat každý ať si zařídí život podle svého, mě ten můj naprosto vyhovuje.....mám manžela, vydařené děti a kupu vnoučat, zaplať pánbůh za to....
