Chci žít jako člověk. Jsem proto nezodpovědná?
Je mi osmadvacet let, před dvěma lety jsem se vdala a máme roční holčičku, se kterou jsem na mateřské. Mám hodného manžela, který je skvělým otcem pro naši holčičku, akorát se nemůžeme shodnout v jedné věci. Mě totiž strašně trápí to, jak žijeme. Teda jak bydlíme. A to manžel není schopný pochopit a v poslední době se kvůli tomu čím dál více hádáme.
Po svatbě jsme měli velké štěstí, protože jsme získali od jeho babičky dvoupokojový byt. Ona už v něm sama žít nemohla, má potíže s pohyblivostí a vzala si ji k sobě dcera (manželova máma). Byt měla babička v osobním vlastnictví, ještě za dědečkova života ho odkoupili.
Samozřejmě, že jsem za tu možnost byla strašně vděčná, nemuseli jsme řešit hypotéku ani drahý pronájem. Bydlíme ve svém. Přesto úplně spokojená nejsem. Těšila jsem se, že si náš společný byt začneme zařizovat po svém, ale dosud jsem se toho nedočkala. Krátce po svatbě jsem otěhotněla a šla na rizikové těhotenství, teď jsem na mateřské a peněz nazbyt nemáme, respektive nežijeme si špatně, manžel nás v pohodě uživí, ale jak on říká, je to jen na jistotě jeho příjmu a dneska člověk nikdy neví, co přijde, že třeba může tu práci ztratit.
A tak odmítá jakoukoli možnost úvěru. Přitom bychom nepotřebovali moc, propočítávala jsem to a bohatě by nám stačilo nějakých 200 000 na splátky asi 4 000 měsíčně a měli bychom byt jako klícku. Ale on je úplně zatvrzelý a nechce o tom ani slyšet.
My totiž bydlíme docela zoufale, stydím se sem kohokoli pozvat na návštěvu. Pořídili jsme si jen pár drobností jako nové záclony a hlavně vybavení pro dcerku, jinak je tady všechno po babičce. Je to už starý nábytek, všechno vlastně původní. Kuchyňská linka stará skoro padesát let, umakartové koupelnové jádro, které jsme alespoň potapetovali, i tu linku jsme oživili tapetou, ale stejně je to vidět, že je to taková z nouze ctnost.
V obýváku je nábytek doslova z roku raz dva, skříň a nějaký prosklený sekretář ještě z padesátých let minulého století. 
Jediné, co je trochu novější, je sedačka, kterou si babička s dědou pořizovali v devadesátých letech. Takže i ta už má vlastně něco za sebou, navíc my ji každý den rozkládáme, protože na ní spíme, ten druhý pokoj jsme nechali jako dětský.
Jsem z toho vážně nešťastná, chtěla bych si byt zařídit po svém, moderně, světle, hezky. Místo toho tady od rána do večera koukám na ty staré hrůzy a nemám šanci s tím cokoli udělat.
Manžel mi vyčítá „nenažranost“, prý nemůžeme mít všechno hned, vzít si úvěr kategoricky odmítá, prý můžeme začít šetřit a postupně si kupovat to, na co budeme mít. Jenže to může trvat pěkně dlouho, než bude všechno hotové.
Nechci vypadat jako nějaká nevděčnice, je mi jasné, že zbytečně se zadlužovat je hloupost, ale tohle přece není zbytečné. Přece by mu mělo záležet na tom, v jakém prostředí vyrůstá jeho dítě.
Jak jste se zařizovali vy? Využili jste nějaké půjčky, nebo jste si na všechno postupně ušetřili? Já si totiž myslím, že bez půjčky to dneska prostě nejde.
10.1.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 240 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chci žít jako člověk. Jsem proto nezodpovědná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Almega: 
Katko, zkus si rok dávat ty čtyři tisíce bokem a za rok touto dobou si můžeš bez problémů něco pořídit...a hlavně bez nekřesťanských ůroků.....
aninka01: myslím, že kdyby Katka měla to "nadité konto v bance"....že by tu ani nic nepsala...
lee: kde není jistota práce, není ani jistota splácení.... jasně že půjča není ostuda, ale může být velký problém....
aninka01: My jsme kdysi dostali přidělený služební byt,nájem tam byl rovnocený jiným nájemním bytům.Ovšem průběhem let se vše změnilo,my dnes již nemáme nárok na přidělení jiného bytu,tak jak jsme s tím počítali,nikdy jsme neměli takové platy,abychom si ušetřili na jiný byt,půjčky jsme si vzít nechtěli.Nyní máme obří nájem!!,až půjdeme do důchodu,musíme jít pryč,ani jeden celý důchod by nám nestačil jen na ten nájem....Takže kdybych neměla chalupu,tak jdeme někam do 1+1 podnájmu bůhvíkam,abychom na to měli.Takhle strávím zbytek života na maličké vesnici a ještě děkuji,že vůbec máme kam jít....Ještě by šlo chalupu prodat a za ty peníze si koupit byt,ovšem to by se mi líbilo ještě míň,přijít o zahradu a pod.
.JPG)
Lissie: přesně, víš jak jsem byla nadšená, když jsme si vybetonovali koupelnu a zapojili bojler a poprvé jsem si umyla ruce v teplé vodě?
aninka01:
aninka01: jasně když u toho člověk používá hlavu,tak klidně...mám jen s půjčkami hodně špatnou zkušenost..
začala bych pořádným spaním
do půjček bych tedy nešla
Jenika: Mě to tedy nepřide jako neschpnost. Ostatně spousta lidí starý nábytek má a ani jiný nechce. A co je komu po tom? Přátelé se nanejvýš tak můžou vyjádřit, že pro ně to důležité je a tečka. Neschopná bych si spíš přišla, když bych si, místo rozumného šetření a postupných úprav, půjčila, pak napstal nějaký malér a já se kvůli vlastní nedočkavosti octla v průšvihu. Nedejbože ty přátele ještě žádala o ručení, popř. poté prosila o půjčení na splátky. Ano, je to krajní případ, ale takových je dost. A to, jak píšu, je pro mě hezké bydlení taky důležité, ale klidné spaní víc. Zdá se mi, že problém je v tom, že lidé často (neříkám, že Katka je ten případ) nepoznají, jaké to je být fakt v extra nevyhovujícím a pak si neváží toho co mají. Po bydlení s přítelem v hotelu pro cizince, kde byl pokoj tři krát tři metry, společná prťavá postel pro jednoho, pak koupelna a jinak všechno, včetně kuchyně společné, samozřejmě dost neudržované a občas i špinavé( a chápu, že i to bylo štěstí, ta možnost), tak mi pak vlastní podnájem 1+1 přišel jako ráj na zemi. A klidně v cizím starém nábytku. Přece kdo těmito provizorii prošel, tak si pak zákonitě musí víc vážit posunu dopředu ohledně vlastního bytu a chápat, že všechno jde postupně. Ano, někdo má vše hned, taky to kolem sebe vidím, ale jistě tam taky za to bude nějaká cena, i když třeba hned ne zřejmá a taky, jak si člověk těch věcí asi váží...
Co se týká půjčky - já půjčky jako takové neodsuzuji
. Není na nich nic špatného - špatného je pak na lidech, kteří si je berou neuváženě a nedokáží je splácet. Jestli dokážeš vzít rozum do hrsti, propočítat si, jaký úvěr bys dokázala splácet a jestli bys to dokázala i tehdy, když by ses nebo byste se dostali do nějakých problémů - a jestli by ti to za to všechno stálo - proč ne. Nakonec spokojený člověk je pořád víc, než nadité konto v bance.
Taky máme starý zděděný nábytek a někdy mě to štve, ale když si předstvím tu práci s likvidací starého a pořizováním nového, tak mi to nějak vadit přestane V situaci, v jaké teď jste, bych se nazadlužovala. Počkej s tím, až budete oba pracovat.
lee: s tím bych tak úplně nesouhlasila. Ono to sice zní dobře, ale je to jen krátkodobé nebo krátkozraké řešení. V produktivním věku si může člověk dovolit leccos, ale až se ti přiblíží důchodový věk a mnohonásobně zvýší riziko toho, že zůstaněš bez práce a později jen s malým důchodem, tak se ti taky může velice snadno stát, že z podpory nebo z důchodu žádný nájem nezaplatíš. Žádný. Co pak? Pod most? Nebo raději zastřelit?
Hypotéka je sice zatížení na mnoho let, ale dokud má člověk práci a zdraví, tak to splatí bez větších potíží. Zvlášť, když jsou na to dva. A pak má jistotu, že i když zůstane úplně bez příjmů, tak z něj nebude bezdomovec. Navíc dneska jsou i jiné způsoby, než klasická hypotéka, kde se ručí domem nebo bytem. Já jsem financovala byt přes úvěr ze stavebka, kamarádka měla úvěr z banky, toho bytu se to nijak nedotklo. Kdybychom přestaly splácet, obstavili by nám plat, auto a podobně, ale nevzali bydlení. A naposledy, když se dostaneš do finanční tísně, tak když to řešíš včas a s tím, komu dlužíš, dá se leccos vyřešit. Banka dokáže počkat nebo snížit splátky (je to lítání, ale řešit to jde), jsou i další způsoby, jak se z toho dostat bez větší ztráty kytičky - když se ale člověk snaží. Jenomže v podnájmu ti nikdo nepočká. Nezaplatíš, jdeš. Podle mého je nemít vlastní bydlení ve stáří obrovské riziko.
Ten pořad je hrozný, to máte tedy pravdu.....
Tak si Katko kupte pro začátek jen pořádnou postel a ono to bude hned lepší.
Pokud máš pocit, že je to konečná, teda, že v tomto bytě zůstanete, tak bych chtěla taky rekonstrukci. Nevím, jak je manžel zručný, ale jsou věci, které si můžete udělat sami, ale vybavení třeba kuchyně je taky celkem drahý. Nevím kolik vyděláváte, ale já bych do toho šla. Splátka 4000 není až tak moc, většina platí i za nájem víc. A pocit studu, ten bych taky měla. Jak někdo psal, že pokud máš dobré kamarády atd. Ale to přeci není o tom. Stud bych spíš měla z toho, že jsme neschopní něco dělat.
Almega: nenapsala bych to líp.... ten pořad mě taky přímo s....
