Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Přišel nám do redakce zajímavý e-mail. Zajímavý je nejen svým obsahem, ale i formou. Vyjádřily se v něm totiž obě dvě zúčastněné strany: Manželé Jiří 34 a Marcela 31 řeší velice závažný problém, přímo dilema. Každý z nich jej vnímá po svém a nedaří se jim nalézt společnou řeč. Proto se na nás obrátili s prosbou o zveřejnění jejich příběhu a doufají, že jim vaše reakce, názory a pohledy pomohou v jejich rozhodování. I přes to, že řeší velmi citlivé téma a nemohou nalézt shodu, se mají velmi rádi a jeden bez druhého si život nedokáže představit.
Dítě za každou cenu, nebo nucená bezdětnost?
Marcela s Jiřím se vzali před pěti lety, společně si na hypotéku pořídili byt a plánovali založení rodiny. Asi rok po svatbě se začali pokoušet o miminko. Bezúspěšně. Když se ani po dvou letech početí nezdařilo, rozhodli se obrátit na lékaře. Respektive Marcela navštívila svého gynekologa a absolvovala poměrně dlouhodobé a náročné testy a vyšetření ohledně své plodnosti. Jiří toto vyšetření zprvu rezolutně odmítal. Až když se ukázalo, že jeho žena je po této stránce zcela v pořádku, podvolil se a i on se nechal vyšetřit. Výsledek pro něj byl zdrcující. „Viníkem“ jejich bezdětnosti se totiž ukázal být on. Dlouho se s tím nemohl vyrovnat a na téma děti se odmítal bavit. Marcela to chápala a nenaléhala na něj, jednu dobu se pokoušela smířit s tím, že tedy nikdy mít děti nebudou.
Postupem času se však vše vyvinulo jinak. Jak Marcela sama říká, bylo to silnější než ona a najednou se přistihla, že nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak moc by si přála miminko. Opatrně navedla řeč na možnost umělého oplodnění od anonymního dárce, což se u Jiřího setkalo s absolutním odmítnutím a nepochopením.
Marcela
„Jsem normální, mladá a zdravá žena. Odjakživa jsem věděla, že jednou budu mít děti. Vždycky, když jsem přemýšlela o své budoucnosti, pokaždé jsem se viděla jako matka. Děti miluji a mít svého vlastního drobečka je pro mne nesmírně důležité a čím jsem starší, tím intenzivněji tuto touhu cítím. Když se potvrdila Jirkova neplodnost, byl to pro nás pro oba velký šok. Svého muže miluji, v žádném případě bych ho nechtěla ztratit, ale zároveň si nedokážu představit, že bych neměla mít dítě, když já sama jsem po této stránce zcela v pořádku. Když jsem nadnesla téma umělé oplodnění, setkala jsem se z jeho strany s velkým odporem, řekla bych až nekompromisním. On to bere tak, že prostě děti mít nemůže, a i když to pro něj určitě nebylo lehké, dokázal se s tím smířit. A to samé vyžaduje i po mně. Jenže pro mne to není tak jednoduché, jako pro něj. Jsem žena, má touha po dítěti je zcela přirozená. Představa, že bych žádné mít nemohla, mi doslova rve srdce na kusy. Zároveň si ale nedokážu představit, že bych Jiřího měla ztratit. Myslím, že v našem případě není nutné si dítěte zříkat, při dnešních možnostech medicíny. Jiří to ale vidí jinak. Označuje mne za sobeckou, prý myslím, jen na sebe a na své touhy a potřeby. Já si naopak myslím, že sobecký je on, když po mně chce, abych v sobě udusila své mateřské city jen kvůli tomu, že on si nedokáže představit, že by měl vychovávat „cizí“ dítě, jak řekl.“
Jiří
„Jsem si vědom, že na ženském serveru asi jako muž moc pochopení nedostanu. Přesto jsem souhlasil, že půjdu takto anonymně s kůží na trh, protože přiznávám, že by mne názory ostatních žen docela zajímaly. Marcela totiž 
tvrdí, že po ní chci něco zcela nemožného, v podstatě nemyslitelného, na co přece žádná normální žena nemůže dobrovolně přistoupit. Já si to nemyslím. Jsme dva, máme se rádi, já Marcelu velmi miluji, je to ta nejlepší žena, jakou jsem si mohl přát. Ano, po dítěti jsme oba velmi toužili, a když se ukázalo, že je mít nemůžeme, hodně nás to bolelo. Hlavně mne. Nikdo si neumí představit, co jsem prožíval, jak mi bylo, když se potvrdila má neplodnost. Dlouho jsem se z toho dostával, ale pak jsem se s tím vším nějak smířil a říkal si, že je přece nejdůležitější, že máme jeden druhého. Marcelin nápad s umělým oplodněním od anonymního dárce skutečně nemůžu akceptovat. Ona argumentuje tím, že by to dítě přece nebylo cizí, bylo by naše, ale já vím, že bych ho nedokázal přijmout. Věděl bych, že není moje. Ona jako žena to asi cítí jinak, ale já se přes tohle nedokážu přenést.
Podle Marcely jsem sobec. Někdy mám pocit, že mne až citově vydírá, prý bude do smrti nešťastná, když kvůli mému egu zůstane nedobrovolně bezdětná. Vůbec ji nenapadne, že i na jejím postoji je hodně sobeckosti. Klidně by se nechala uměle oplodnit a na mne a na mé pocity by vůbec nebrala ohled.“
Problém, který Marcela a Jiří řeší, není vůbec jednoduchý. Myslím, že většina z nás dokáže pochopit každého z nich. Oba dva mají svůj pohled, své pocity, své důvody. A oba dva na ně mají právo a jejich citové rozpoložení je pochopitelné.
Jak se na celou jejich situaci díváte vy, jako „nezúčastněné osoby“? Dokážete si představit, jak byste zvládly vyřešit podobnou situaci?
7.9.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 249 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kadla 7:19
a Bellana
Renee:
jasně - a taky dost těch, co už dítě mají , takže až se rozejdou (protože jednou to nastane), tak bude klidně žít s úplně cizím dítětem a Marcela bude sama.
Jadvinka: no, já jsem spíš nabyla dojmu, že některé berou nemít děti jako konec všeho. 
Riki: ty máš děti
Není chlap jako chlap. Některý je báječný otec cizímu dítěti a některý, přes léta strávená s vyženěným děckem ho nesnáší do konce života.
Zrovna tak je to s ženskýma - některá ty děcka musí, jiná si najde smysl v něčem jiném.
A v tom je ta pěkná pestrost života. Představte si, jaká by to byla nuda, kdyby to měli všichni stejně. To by ani tahle ,,plodná" diskuze nebyla 
nepřikláním se ani k jednomu
Před panem Jiřím smekám, že dokáže otevřeně přiznat, že nechce vychovávat cizí dítě..Přesto mám pocit, že ani na chvilku nepřemýšlel o jiných variantách. Utápí se v lítosti že problémem je on.
Paní Marcelu chápu v tom že touha po dítěti dokáže ženě zamotat hlavu a ono se lehce řekne že může prožít plnohodnotný život bez dítěte, ale to není pravda, pokud to v sobě má, tak časem přijdou na řadu vyčitky a nenávist, ne proto že pan Jiří děti nemohl mít, ale že to s ní nikterak neřešil.
myslím že by bylo dobré vyhledat odborníky, zjistit co ještě lze podniknout a pak možná i poradnu a řešit to s mediátorem. Pokud se nedohodnou tak rozvod.
.gif)
sharon: přesně tak.nechápu proč tady některé berou narození dětí jako konec všeho.Nás děti nikdy neomezovaly.naopak nás burcovali k vymýšlení nových aktivit.A ikdyž byli dospělé my s nima chodili po zábavách,plesech.Já to nechápu jak může matka napsat že se dítěti objetuje.Ale pro boha od toho tu jsem ne?Ne pro něj otročit,ale být tady,když mně potřebuje!!
.gif)
Renee: těžce, ale byla by to jejich volba, nikdy jsme jim do ničeho nekecaly.....naštěstí se tak nerrozhodly.....naštěstí !
a vůbec to neberu a nikdy jsem nebrala že bych se měla " obětovat"....chtěla jsem je, mám je a tak jaké pak obětování.....každá to holt máme jinak, někdo si zakládá na rodině, někoho baví střídat partnery, někoho shromažďovat majetek.....náše bohatství je rodina i když jsou v ní starosti a problémy, všechno se dá řešit a vyřešit....
sharon: A co kdyby se tvoje děti rozhodly, že děti nechtějí? Jak bys to nesla?
Renee: tak nějak. Měli jsme takovou sousedku v domě. 10 let nedělala nic jiného než lítání po doktorech, lázních, všechny možné i nemožné pokusy o mimino. Nešlo s ní rozumně mluvit, buď brečela, že se zase něco nepovedlo, nebo byla vzteklá z téhož důvodu. Peklo. Pochopitelně že se s ní manžel rozvedl a našel si jinou, se dvěma dětma. Spokojenějšího chlapa jsem snad neviděla, když se zbavil toho neustálého tlaku na splnění povinnosti a oplodnění, úplně se změnil a byl to najednou příjemný, zábavný a společenský muž. Co se stalo s jeho první ženou, netuším, a víceméně už mě to pak nezajímalo, byla jsem ráda, že mi nechodí brečet, jak je svět zlej, což takhle chodila ke všem sousedům na patře. 
Nessie: mám to stejně, naše děti a vnoučata jsou pro mě vším a to si klidně trajdám celý život po dovolených, po kavárnách as přáteli,po divadlech a kinech.... nevím proč bychom si měly něco odříkat je sousta aktivit s dětmi i bez nich......dnes už žijem sami, ale rodina je rodina a víme že je máme a oni mají nás....
píšu jak hotentot - omlouvám se
Riki: No tak když je maztinka kráva jordánská, která dítěti předhazuje, že se mu 15 let "obětovala", tak to pak ano - taková by skutečně děti neměla mít. Já beru jako naprostou samozřejmost, že dětem "obětuju" podstatnou část svého volného času a vůbec svého života a v životě nikdy by mě nenapadlo, ani bych si nedovolila jim to předhazovat. Já jsem děti chtěla, takže nepovažuju jejich výchovu za nějaké obětování se, proboha svatého!!!
A ano - radši bych zůstala sama s dětmi než sama s manželem, jen proto, že on se nafoukla a ve svém zraněném egu nepřipustil přítomnost "cizího" dítěte!
I když tady by to oplodnění šlo asi rychleji, když prý Marcele nic není...... Ale stejně. Dneska se každé druhé manželství rozvádí, co když se pak rozvedete a ty budeš platit alimenty na úplně cizí dítě 
Riki: Almega:
Jó, jak ženská začne mít místo mozku z dělohy kostku, tak je zle. Jiří, být vámi, odejdu. Žen, co vás nebudou tlačit do dítěte, je na světě dost. S touhle se postupně zblázníte, protože nejdřív se zblázní ona. Dovedu si představit, že už teď nemluví o ničem jiném a že na to stočí řeč při každé příležitosti. Měli jsme jednu takovou kolegyni v práci. S manželem se jim nedařilo dítě, léta běhali po doktorech, pak umělých oplodněních, následkem braní hormonů přibrala 30 kilo, její povaha se změnila k nepoznání, byla z ní troska, co buďto brečela nebo agresivně útočila a téma nebylo jiné než mimino, těhotenství, porod. A to bylo prosím v práci! 
Byli jsme jen její kolegové, takže úplně cizí lidé, nechtěla bych vidět, co předváděla doma manželovi a rodině celkově 
To pro něj musel být naprostý horor. A asi byl, protože po 10 letech neúspěšných pokusů o dítě se rozvedli.
Z té práce jsem pak odešla, ale po letech se mi doneslo, že si našla jiného a své vysněné dítě konečně má. Podobný průběh předpokládám i tady, takže pokud se Jiří chceš spoustu dalších let trápit...... Já bych s někým tak umanutým žít nechtěla.
