Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Přišel nám do redakce zajímavý e-mail. Zajímavý je nejen svým obsahem, ale i formou. Vyjádřily se v něm totiž obě dvě zúčastněné strany: Manželé Jiří 34 a Marcela 31 řeší velice závažný problém, přímo dilema. Každý z nich jej vnímá po svém a nedaří se jim nalézt společnou řeč. Proto se na nás obrátili s prosbou o zveřejnění jejich příběhu a doufají, že jim vaše reakce, názory a pohledy pomohou v jejich rozhodování. I přes to, že řeší velmi citlivé téma a nemohou nalézt shodu, se mají velmi rádi a jeden bez druhého si život nedokáže představit.
Dítě za každou cenu, nebo nucená bezdětnost?
Marcela s Jiřím se vzali před pěti lety, společně si na hypotéku pořídili byt a plánovali založení rodiny. Asi rok po svatbě se začali pokoušet o miminko. Bezúspěšně. Když se ani po dvou letech početí nezdařilo, rozhodli se obrátit na lékaře. Respektive Marcela navštívila svého gynekologa a absolvovala poměrně dlouhodobé a náročné testy a vyšetření ohledně své plodnosti. Jiří toto vyšetření zprvu rezolutně odmítal. Až když se ukázalo, že jeho žena je po této stránce zcela v pořádku, podvolil se a i on se nechal vyšetřit. Výsledek pro něj byl zdrcující. „Viníkem“ jejich bezdětnosti se totiž ukázal být on. Dlouho se s tím nemohl vyrovnat a na téma děti se odmítal bavit. Marcela to chápala a nenaléhala na něj, jednu dobu se pokoušela smířit s tím, že tedy nikdy mít děti nebudou.
Postupem času se však vše vyvinulo jinak. Jak Marcela sama říká, bylo to silnější než ona a najednou se přistihla, že nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak moc by si přála miminko. Opatrně navedla řeč na možnost umělého oplodnění od anonymního dárce, což se u Jiřího setkalo s absolutním odmítnutím a nepochopením.
Marcela
„Jsem normální, mladá a zdravá žena. Odjakživa jsem věděla, že jednou budu mít děti. Vždycky, když jsem přemýšlela o své budoucnosti, pokaždé jsem se viděla jako matka. Děti miluji a mít svého vlastního drobečka je pro mne nesmírně důležité a čím jsem starší, tím intenzivněji tuto touhu cítím. Když se potvrdila Jirkova neplodnost, byl to pro nás pro oba velký šok. Svého muže miluji, v žádném případě bych ho nechtěla ztratit, ale zároveň si nedokážu představit, že bych neměla mít dítě, když já sama jsem po této stránce zcela v pořádku. Když jsem nadnesla téma umělé oplodnění, setkala jsem se z jeho strany s velkým odporem, řekla bych až nekompromisním. On to bere tak, že prostě děti mít nemůže, a i když to pro něj určitě nebylo lehké, dokázal se s tím smířit. A to samé vyžaduje i po mně. Jenže pro mne to není tak jednoduché, jako pro něj. Jsem žena, má touha po dítěti je zcela přirozená. Představa, že bych žádné mít nemohla, mi doslova rve srdce na kusy. Zároveň si ale nedokážu představit, že bych Jiřího měla ztratit. Myslím, že v našem případě není nutné si dítěte zříkat, při dnešních možnostech medicíny. Jiří to ale vidí jinak. Označuje mne za sobeckou, prý myslím, jen na sebe a na své touhy a potřeby. Já si naopak myslím, že sobecký je on, když po mně chce, abych v sobě udusila své mateřské city jen kvůli tomu, že on si nedokáže představit, že by měl vychovávat „cizí“ dítě, jak řekl.“
Jiří
„Jsem si vědom, že na ženském serveru asi jako muž moc pochopení nedostanu. Přesto jsem souhlasil, že půjdu takto anonymně s kůží na trh, protože přiznávám, že by mne názory ostatních žen docela zajímaly. Marcela totiž 
tvrdí, že po ní chci něco zcela nemožného, v podstatě nemyslitelného, na co přece žádná normální žena nemůže dobrovolně přistoupit. Já si to nemyslím. Jsme dva, máme se rádi, já Marcelu velmi miluji, je to ta nejlepší žena, jakou jsem si mohl přát. Ano, po dítěti jsme oba velmi toužili, a když se ukázalo, že je mít nemůžeme, hodně nás to bolelo. Hlavně mne. Nikdo si neumí představit, co jsem prožíval, jak mi bylo, když se potvrdila má neplodnost. Dlouho jsem se z toho dostával, ale pak jsem se s tím vším nějak smířil a říkal si, že je přece nejdůležitější, že máme jeden druhého. Marcelin nápad s umělým oplodněním od anonymního dárce skutečně nemůžu akceptovat. Ona argumentuje tím, že by to dítě přece nebylo cizí, bylo by naše, ale já vím, že bych ho nedokázal přijmout. Věděl bych, že není moje. Ona jako žena to asi cítí jinak, ale já se přes tohle nedokážu přenést.
Podle Marcely jsem sobec. Někdy mám pocit, že mne až citově vydírá, prý bude do smrti nešťastná, když kvůli mému egu zůstane nedobrovolně bezdětná. Vůbec ji nenapadne, že i na jejím postoji je hodně sobeckosti. Klidně by se nechala uměle oplodnit a na mne a na mé pocity by vůbec nebrala ohled.“
Problém, který Marcela a Jiří řeší, není vůbec jednoduchý. Myslím, že většina z nás dokáže pochopit každého z nich. Oba dva mají svůj pohled, své pocity, své důvody. A oba dva na ně mají právo a jejich citové rozpoložení je pochopitelné.
Jak se na celou jejich situaci díváte vy, jako „nezúčastněné osoby“? Dokážete si představit, jak byste zvládly vyřešit podobnou situaci?
7.9.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 249 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
no myslím,že názor Marcely má větší váhu a sobec v tomto případě je Jiří.
Ale dám příklad z mého velmi blízkého okolí.Už je to pár let co se poznali on a ona.Ona už měla dítě-malého chlapečka z prvního vztahu.Oba toužili po vlastním miminku,jenže stále se nedařilo u ní to bylo jasné že děti mít může a tak on šel na vyšetření.Jansně -neplodnost.Podrobil se operaci,ale mimi nepřicházelo. O umělém oplodnění nechtěl ani slyšet-přesně jako pan Jiří!!!Po nějakém čase se stal zázrak a ona mimčo čekala.Narodil se chlapec .On byl u porodu a oba byli moc šťastní.Za pár let znovu byla těhotná štěstí nebralo mezí narodila se holčička.Po nějakém čase ,ale ona sbalila kufry a utekla od něj.On nechápal proč.Nakonec se dozvěděl,že ona neunesla pocit stále tajit,že obě děti nejsou jeho,že vlastně si je pořídila tajně s jiným.Rozvedli se a on dál,jelikož děti velmi miluje platí,stará se o ně a má je velmi rád bere je na dovolené,dává jim dárky atd.Dnes je mu úplně fuk,že nejsou jeho.Kdyby tenkrád blbec souhlasil,mohlo být vše jinak.Takže pane Jiří opatrně s těmi zásadními rozhodnutími!!!!A nebuďte tak malicherný,dítě je toho kdo ho vychovává to si vtlučte do hlavy.Za pár let bude na nějaká řešení pozdě a mohl by jste litovat!!Je něco jiného,když se rozhodnou pro bezdětný život oba,než když jeden touží a druhý nedokáže usměrnit své ego a trvá na svých hloupostech.
.gif)
Almega: jasně , každá to máme jinak......já bych neměnila
Mám kamarády.....ona je neplodná on má naopak silné dravce. Ona je starší a její touha po dítěti je obrovská. On (i přes to, že má ještě dost času a své dravce) prošel všechny různé peripetie, kdy zkoušeli asi 5xdárcovská vajíčka, s ní lomcovali hormony a teď s naprostou samozřejmostí přistoupil na adopci! Teď čekají na děťátko, které jim bude říkat mami a tati!
Jiří, pokud cítíš, že by jsi to nepřenesl přes srdce, tak to vážně nemá smysl.....pokud by jsi pak při každém sebemenším problému měl používat formuli, že to dítě není tvoje, tak se na to rovnou vybodni.
Druhou variantou je, aby jste to prostě zkusili. Buď si ten vztah k dítěti najdeš a nebo se prostě rozejdete. Protože věř, že pokud to dítě mít Marcela nebude tak se určitě stejně rozejdete a čím později to bude tím víc si pokazíte život.
Btw.....přesně vidím tu situaci, kdy se za 10let s nenávistí rozejdete. Marcela už nebude mít šanci na dítě zatím co ty si nabrnkneš nějakou ženušku se 3 dětma!!!!
Nessie: jasně, když budu předpokládat, že když se každé druhé manželství rozvádí, tak i to moje se zaručeně rozpadne, tak to bude moc "moudré" si pořizovat děti. 
S tím, že dítě mi 15 let zůstane. 
A až bude chtít vypadnout z domu, tak bude poslouchat, jak se mu matinka těch 15 let obětovala.
.JPG){kind=avatar}
Jiří má štěstí, že má Marcelu. Kdybych já byla na jejím místě a tak moc toužila po dítěti a můj muž nesouhlasil s oplodněním anonymním dárcem, nepřemlouvala bych ho. To není můj styl. Provedla bych něco mnohem horšího - sama sebe bych velmi rychle přesvědčila, že jeho ješitnost je větší než jeho láska ke mně a že se tedy kvůli němu své touhy nevzdám. Rozvodovost je značná a být v padesáti sama bez muže i bez dítěte, to ani náhodou. Poohlédla bych se po někom, koho sice budu mít ráda méně, ale zato s ním budu mít ty děti, které chci. Je jen málo párů osudových, kde ti dva nemohou žít s nikým jiným. Většinou ten, kdo je schopen párového života, je schopen života s kýmkoliv, kdo má podobné parametry jako jeho stávající partner.
Já jsem toužila po dětech asi od svých 17ti let. Někomu to přijde divné,ale já jsem na tom jako Marcela, bez dětí si život nedovedu představit. Když jsem potkala svého manžela, něco mi řeklo, že to je otec mých dětí. Ano, děti jsou starost,ale taky mnoho radosti a když jsem mateřský typ, tak ty děti mám. Chápu ženy, které děti mít nechtějí, je to každého osobní věc. Ať je raději bezdětné, než aby byla matkou z donucení a mstila se citovým chladem na dítěti.
Jiří, naprosto chápu tvoji ženu a tebe se ptám, proč děti nechceš. Jestli vůbec žádné, máš k dětem odpor nebo se ti jen příčí vychovávat dítě "neznámého původu" ? Nesnesla bys ho vedle sebe, když by bylo tvoje jen z poloviny? Ze svého života vím, jak je to krásné, když si toho drobka donesete domů, manžel k dceři ihned přilnul, koupal ji a dodnes k ní má hezký vztah. Neoblomí tě ani to, že tvoje žena by byla nevýslovně šťastná? Tvůj stav je takový, že ani operativně vy se nějaká živá mrška nenašla?
sharon: Ani já si ani na vteřinu neumím život bez dětí představit. Byl by to pro mě život prázdný a neúplný - a žádný koníčky a sport a cestování po všech čertech a chození po galeriích a kavárnách by mi to teda rozhodně nemohlo nahradit - to je pro mě jen bonus k životu s dítětem.
A to jsem prosím taky (jak tady některé píšou) měla "na hrbu" mladší sestru - takže jsem věděla co čeho jdu. A stejně je to pro mě to nejlepší a nejdůležitější na světě.
Podle mě Jíří sobec je a pořádnej a na místě Marcely bych ho pustila k vodě. Svého manžela miluju, ale děti rozhodně miluju víc (on je taky miluje samozřejmě víc než mě). A opět - jak tady někdo psal - že partner je důležitější, ten se mnou zůstane a děti odejdou - to snad nemyslíte vážně ve státě, kde se každé druhé manželství rozvádí a lidi se rozchází skzr každou pitomost????! Kde je nějaká jistota, že se mnou ten milující partner zůstane navždy, když se vzdám dítěte?? To dítě zůstane aspoŇ, dejme tomu, 15 - 16 let....
.gif)
Almega: a to já se zase na vnoučata těším
,voňucham,pomazlim,rozmazlim a hybaj k rodičům....babičkování musí být fajn,vidím to u nás
Můj starší syn třeba vážně uvažuje o tom, že se do dětí nepustí. Vzhledem k tomu, jak to vypadá s přírodou a tak vůbec na celém světě. Když jsem poslouchala jeho argumenty, naprosto ho chápu. A nebudu se na něj zlobit.
A už jsem tyhle názory vyslechla od více mladých v tom jeho, zhruba, věku ... (21 - 26).
Riki: Zcela jednoduše jsme vždy dbala na to,aby děti nemohly vzniknout,a teprve po několikaletém manželství,až dosti po třicítce,jsem se tedy nechala "ukecat" a vynechala AK....Moje děti byly přesně naplánované a ode mne to byla opravdu oběť!! Již nikdy více malé děti od 0 do cca 3 let!!!
sharon: Mě je úplně jedno,jestli budou mít moje děti nějaké potomky-asi ne,protože vidí reálně ten náš svět...Rozhodně se netřesu skákat kolem nějakých vnoučat,jsem ráda,že mám svůj řád a poklid....
Almega: taky tomu moc nerozumím. Měla jsem "na hrbu" mladší sestru, takže jsem taky věděla, zač je toho koleno, a k vlastním dětem jsem přišla neplánovaně. V 25 letech jsem měla dvě robátka, aniž bych předtím stihla nějakou touhu po dětech pocítit. Ani nikdy potom už se mi to nepřihodilo, a nebýt toho, že ty kondomy holt tenkrát nebyly spolehlivé, nejspíš bych ani žádné chtěné a plánované potomky neměla. S manželem jsme měli úplně jiné úmysly, než rozmnožování. 
.gif)
Almega: to jsou jenom pudy, kdyby je lidi neměli, lidstvo by dávno vyhynulo, na druhou stranu to ai máti příroda s tím pudem trochu přepískla.
nikdy bych bez dětí a naásledně vnoučat být nechtěla, je to pro mě naplnění života , sice spousta starostí ale hlavně radostí.....vám dvěma přeju vše vyřešit ke spokojenosti obou
Když přijdou na ženskou mateřský pudy,je jí v podstatě jedno s kým,hlavně teď hned
....vidím to ve svém okolí a i já jsem byla tak střelená,dneska nad sebou kroutím hlavou,jak jsem byla šílená po touze po dítěti
....naštěstí mě to přešlo hned po prvním dítku,ono to není jenom to růžovoučký krásňoučký voňavoučký,jsou to převážně nervy a věčný strach a já mám jenom jedny nervy,naštěstí to máme s manželem stejně,takže už se nemíníme rozmnožovat...
....
