Chci žít jako člověk. Jsem proto nezodpovědná?
Je mi osmadvacet let, před dvěma lety jsem se vdala a máme roční holčičku, se kterou jsem na mateřské. Mám hodného manžela, který je skvělým otcem pro naši holčičku, akorát se nemůžeme shodnout v jedné věci. Mě totiž strašně trápí to, jak žijeme. Teda jak bydlíme. A to manžel není schopný pochopit a v poslední době se kvůli tomu čím dál více hádáme.
Po svatbě jsme měli velké štěstí, protože jsme získali od jeho babičky dvoupokojový byt. Ona už v něm sama žít nemohla, má potíže s pohyblivostí a vzala si ji k sobě dcera (manželova máma). Byt měla babička v osobním vlastnictví, ještě za dědečkova života ho odkoupili.
Samozřejmě, že jsem za tu možnost byla strašně vděčná, nemuseli jsme řešit hypotéku ani drahý pronájem. Bydlíme ve svém. Přesto úplně spokojená nejsem. Těšila jsem se, že si náš společný byt začneme zařizovat po svém, ale dosud jsem se toho nedočkala. Krátce po svatbě jsem otěhotněla a šla na rizikové těhotenství, teď jsem na mateřské a peněz nazbyt nemáme, respektive nežijeme si špatně, manžel nás v pohodě uživí, ale jak on říká, je to jen na jistotě jeho příjmu a dneska člověk nikdy neví, co přijde, že třeba může tu práci ztratit.
A tak odmítá jakoukoli možnost úvěru. Přitom bychom nepotřebovali moc, propočítávala jsem to a bohatě by nám stačilo nějakých 200 000 na splátky asi 4 000 měsíčně a měli bychom byt jako klícku. Ale on je úplně zatvrzelý a nechce o tom ani slyšet.
My totiž bydlíme docela zoufale, stydím se sem kohokoli pozvat na návštěvu. Pořídili jsme si jen pár drobností jako nové záclony a hlavně vybavení pro dcerku, jinak je tady všechno po babičce. Je to už starý nábytek, všechno vlastně původní. Kuchyňská linka stará skoro padesát let, umakartové koupelnové jádro, které jsme alespoň potapetovali, i tu linku jsme oživili tapetou, ale stejně je to vidět, že je to taková z nouze ctnost.
V obýváku je nábytek doslova z roku raz dva, skříň a nějaký prosklený sekretář ještě z padesátých let minulého století. Jediné, co je trochu novější, je sedačka, kterou si babička s dědou pořizovali v devadesátých letech. Takže i ta už má vlastně něco za sebou, navíc my ji každý den rozkládáme, protože na ní spíme, ten druhý pokoj jsme nechali jako dětský.
Jsem z toho vážně nešťastná, chtěla bych si byt zařídit po svém, moderně, světle, hezky. Místo toho tady od rána do večera koukám na ty staré hrůzy a nemám šanci s tím cokoli udělat.
Manžel mi vyčítá „nenažranost“, prý nemůžeme mít všechno hned, vzít si úvěr kategoricky odmítá, prý můžeme začít šetřit a postupně si kupovat to, na co budeme mít. Jenže to může trvat pěkně dlouho, než bude všechno hotové.
Nechci vypadat jako nějaká nevděčnice, je mi jasné, že zbytečně se zadlužovat je hloupost, ale tohle přece není zbytečné. Přece by mu mělo záležet na tom, v jakém prostředí vyrůstá jeho dítě.
Jak jste se zařizovali vy? Využili jste nějaké půjčky, nebo jste si na všechno postupně ušetřili? Já si totiž myslím, že bez půjčky to dneska prostě nejde.
10.1.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 240 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chci žít jako člověk. Jsem proto nezodpovědná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.lee: 9:44...........mnozí nemají ani to a ani ve starším věku....
Stanik: lee:
matysek: presne tak.
Kareta: :-) a taky se jim časem říká samoživitelky ...
byli jsme ctyri roky v byte jako pani z clanku, pak dobehlo stavebko, ze ktero jsem si vzali uver na kompletni reknostrukci,splaci se castka, kterou by clovek uplatil i z podpory, nebo nedejboze materske. Ale taky to neslo hned. Dvoupokojak je navic dobry start, ale casem stejne clovek zacne hledat neco vetsiho. Takze momentalne jsme ve stadiu hledani.
Radši budu žít TEĎ A TADY se starým nábytkem (krom dobré postele,to je fakt důležité) a zajedu si na šumavu, zaplatím dcerce tábor nebo taneční kroužek, koupím si knížku nebo muziku, zajdem si na koncert... a hlavně budu mít na dceru víc času, než kdybych pořád žila s bičem nad hlavou, že musím makat, abych měla na splátky a kdyby se mi něco nedej bože stalo, tak je lepší nechat dětem hezké vzpomínky než zadlužený barák...
matysek:
lee: Myslíš u hypotéky? No ale když platíš nájem, tak máš tu oprátku na krku taky. Přijdeš o práci, nebudeš mít na nájem a půjdeš pod most. Vždyť je to úplně stejný. Ani v pronájmu tě nenechají bydlet zadarmo
lee: to máš pravdu, taky o tom něco vím....něž vrážet spousty peněz do toho co mi nepatří tak to vážně se raději zadlužit a splácet svoje vlastní bydlení........má to tak dcera a ještě oproti podnájmu penízky ušetří....
myslím si, že půjčit si 200 tis. zas není taková pálka a pokud byste za to zvládli byt nově zařídit a zrekonstruovat, tak proč ne. Ve svém okolí neznám snad jedinou mladou rodinu, která by byla bez úvěru, málokomu se poštěstí byt dostat, ostatní si je musí stavět nebo kupovat.... a na to si berou úvěry.... navíc dnes se dá úvěr pojistit pro případ ztráty zaměstnání....
lee: jsou typy věčně nespokojených paniček, co chtějí všechno hned a jsou a budou nespokojené vždy! Pokud by jí manžel vyhověl, tak bude chtít na úvěr nové spotřebiče a to ty in...značkové hadry...nové koberce...atd. Nikdy by nešly nakoupit do sekáče nebo do bazaru...potřebují k životu se chlubit, že na to mají...myslím, že se tomu říká maloměšťák
lee: Každý to má jinak, někdo se ve starém dobře necítí. Stejně jako se necítí dobře v teniskách a v oblečení s dírami
Renee: ale nemáš na krku oprátku ze strachu, že o všechno přijdeš na příštích třicet let...
Renee: jsi si jistá? Něco o tom vím...tak trochu mne tahle branže živí
na to, jestli se někde cítím dobře nebo špatně by ale asi nemělo mít vlív stáří nábytku.....