Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Přišel nám do redakce zajímavý e-mail. Zajímavý je nejen svým obsahem, ale i formou. Vyjádřily se v něm totiž obě dvě zúčastněné strany: Manželé Jiří 34 a Marcela 31 řeší velice závažný problém, přímo dilema. Každý z nich jej vnímá po svém a nedaří se jim nalézt společnou řeč. Proto se na nás obrátili s prosbou o zveřejnění jejich příběhu a doufají, že jim vaše reakce, názory a pohledy pomohou v jejich rozhodování. I přes to, že řeší velmi citlivé téma a nemohou nalézt shodu, se mají velmi rádi a jeden bez druhého si život nedokáže představit.
Dítě za každou cenu, nebo nucená bezdětnost?
Marcela s Jiřím se vzali před pěti lety, společně si na hypotéku pořídili byt a plánovali založení rodiny. Asi rok po svatbě se začali pokoušet o miminko. Bezúspěšně. Když se ani po dvou letech početí nezdařilo, rozhodli se obrátit na lékaře. Respektive Marcela navštívila svého gynekologa a absolvovala poměrně dlouhodobé a náročné testy a vyšetření ohledně své plodnosti. Jiří toto vyšetření zprvu rezolutně odmítal. Až když se ukázalo, že jeho žena je po této stránce zcela v pořádku, podvolil se a i on se nechal vyšetřit. Výsledek pro něj byl zdrcující. „Viníkem“ jejich bezdětnosti se totiž ukázal být on. Dlouho se s tím nemohl vyrovnat a na téma děti se odmítal bavit. Marcela to chápala a nenaléhala na něj, jednu dobu se pokoušela smířit s tím, že tedy nikdy mít děti nebudou.
Postupem času se však vše vyvinulo jinak. Jak Marcela sama říká, bylo to silnější než ona a najednou se přistihla, že nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak moc by si přála miminko. Opatrně navedla řeč na možnost umělého oplodnění od anonymního dárce, což se u Jiřího setkalo s absolutním odmítnutím a nepochopením.
Marcela
„Jsem normální, mladá a zdravá žena. Odjakživa jsem věděla, že jednou budu mít děti. Vždycky, když jsem přemýšlela o své budoucnosti, pokaždé jsem se viděla jako matka. Děti miluji a mít svého vlastního drobečka je pro mne nesmírně důležité a čím jsem starší, tím intenzivněji tuto touhu cítím. Když se potvrdila Jirkova neplodnost, byl to pro nás pro oba velký šok. Svého muže miluji, v žádném případě bych ho nechtěla ztratit, ale zároveň si nedokážu představit, že bych neměla mít dítě, když já sama jsem po této stránce zcela v pořádku. Když jsem nadnesla téma umělé oplodnění, setkala jsem se z jeho strany s velkým odporem, řekla bych až nekompromisním. On to bere tak, že prostě děti mít nemůže, a i když to pro něj určitě nebylo lehké, dokázal se s tím smířit. A to samé vyžaduje i po mně. Jenže pro mne to není tak jednoduché, jako pro něj. Jsem žena, má touha po dítěti je zcela přirozená. Představa, že bych žádné mít nemohla, mi doslova rve srdce na kusy. Zároveň si ale nedokážu představit, že bych Jiřího měla ztratit. Myslím, že v našem případě není nutné si dítěte zříkat, při dnešních možnostech medicíny. Jiří to ale vidí jinak. Označuje mne za sobeckou, prý myslím, jen na sebe a na své touhy a potřeby. Já si naopak myslím, že sobecký je on, když po mně chce, abych v sobě udusila své mateřské city jen kvůli tomu, že on si nedokáže představit, že by měl vychovávat „cizí“ dítě, jak řekl.“
Jiří
„Jsem si vědom, že na ženském serveru asi jako muž moc pochopení nedostanu. Přesto jsem souhlasil, že půjdu takto anonymně s kůží na trh, protože přiznávám, že by mne názory ostatních žen docela zajímaly. Marcela totiž 
tvrdí, že po ní chci něco zcela nemožného, v podstatě nemyslitelného, na co přece žádná normální žena nemůže dobrovolně přistoupit. Já si to nemyslím. Jsme dva, máme se rádi, já Marcelu velmi miluji, je to ta nejlepší žena, jakou jsem si mohl přát. Ano, po dítěti jsme oba velmi toužili, a když se ukázalo, že je mít nemůžeme, hodně nás to bolelo. Hlavně mne. Nikdo si neumí představit, co jsem prožíval, jak mi bylo, když se potvrdila má neplodnost. Dlouho jsem se z toho dostával, ale pak jsem se s tím vším nějak smířil a říkal si, že je přece nejdůležitější, že máme jeden druhého. Marcelin nápad s umělým oplodněním od anonymního dárce skutečně nemůžu akceptovat. Ona argumentuje tím, že by to dítě přece nebylo cizí, bylo by naše, ale já vím, že bych ho nedokázal přijmout. Věděl bych, že není moje. Ona jako žena to asi cítí jinak, ale já se přes tohle nedokážu přenést.
Podle Marcely jsem sobec. Někdy mám pocit, že mne až citově vydírá, prý bude do smrti nešťastná, když kvůli mému egu zůstane nedobrovolně bezdětná. Vůbec ji nenapadne, že i na jejím postoji je hodně sobeckosti. Klidně by se nechala uměle oplodnit a na mne a na mé pocity by vůbec nebrala ohled.“
Problém, který Marcela a Jiří řeší, není vůbec jednoduchý. Myslím, že většina z nás dokáže pochopit každého z nich. Oba dva mají svůj pohled, své pocity, své důvody. A oba dva na ně mají právo a jejich citové rozpoložení je pochopitelné.
Jak se na celou jejich situaci díváte vy, jako „nezúčastněné osoby“? Dokážete si představit, jak byste zvládly vyřešit podobnou situaci?
7.9.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 249 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Něco podobného nám kdysi hrozilo, dělali jsme si z toho s mužem legraci, že si dárce najdem sami a že nejlepší by byl kamarád, gay, moc pěknej a chytrej...tak bych asi na místě Jirky prostě zkusila překonat vlastní hrdost, v tomto případě lehce falešnou, rodiče z člověka neudělá biologická podstata plození, rodiče z člověka udělá péče o dítě!!!!!
.jpg)
presli sme si s partnerom niecim podobnym.Je ale dojimave ako dokaze byt muz "zatazeny" na svoju polodnost.Moj sa ma po obdrzani jeho vysledkov spytal "toto si chcela vidiet toto si chcela mat na papieri?" uz vtedy som to mala s nim skoncit....nie ho utesovat....napriek tomu sme spolu a dieta sa podarilo,ale vzalo nam vztah...ja by som uz nesla do takeho "skoronasilia".....radsej by som vyckala ako sa ten nas vztah bez deti vyvinie a asi by som dala ruky prec od toho po ujasneni co viac ci manzelstvo ci dieta by som sa rozhodla.
A len taka poznamocka moja svokra-cakatelka zarucene pozna ze dieta je "umele" na ulici take maju a velmi to na nom vidno je divne,vidno to na nom
!
a svoju vnucku si nepozna!
zelam vam obom aby ste sa rozhodli spravne a primerane pre vas oboch. ujasnit si co je viac ci manzelstvo bez deti ci s detmi je takza otazka ale snad ju spolu zvladnete a co najlepsie.
ja musim uznat ze mne ten "pokazeny" vztah za to dieta stal a slobodu a sama seba zas niekedy ziskam....
.gif)
Podstatou manželství by mělo být dělat se vzájemně šťastnými. Pokud dítě budete mít, bude tvoje šťastná jako blecha a ty nakonec taky pokud ji miluješ. Pokud dítě mít nebudete budete nešťastní nakonec oba. Z této rovnice mi vyplývá, žy byste měli být rádi, že medicína umožňuje takové situace řešit a ne si komplikovat život svým egem. Chápu, že pro některé muže je to nadlidský úkol překonat svoje ego, ale alespoň bych se o to pokusila
ustoupit se má kvůli vyšším zájmům. A to je určitě to dítě. Ani při normálním početí není přece záruka, že potomek splní veškerá očekávání a že se třeba geneticky "nezvrhne" po praprapředkovi, který skončil nějak špatně
Nechápu, co ten manžel řeší - já myslila, že má něco proti dětem obecně anebo že ho žena přesvědčuje, aby jí dovolil přirozeně otěhotnět s plodnějším kamarádem
. Takže jsem rozhodně pro umělé oplodnění
.gif)
Já se přikloním na stranu Jiřího. Pro mě je dítě završením vztahu, jeho smyslem.
Samozřejmě že jako žena bych takové dítě byla schopná přijmout, na to nás příroda vybavila patřičnými instinkty, ale cíleně a vědomě bych si nepořídila dítě s "kdekým".
Jiří, máte strach, že dítě nebudete milovat. Ale tento strach zažíval i můj manžel, když jsme čekali dítě, které sám zplodil. Celé mé těhotenství ignoroval a choval se chladně. Ale pak, když držel syna v náruči, zamiloval se do toho maličkého uzlíčku. Možná máte spíše strach ze změny, selhání, zodpovědnosti. Velice si vážím svého známého, jemuž žena před rozvodem řekla, že dítě není jeho. Odpověděl, že to byl on, kdo ho vypiplal, kdo k němu v noci vstával, krmil ho, koupal, přebaloval, když maminka měla poporodní psychické problémy. Že je mu jedno, kdo ho zplodil, protože tím pravým otcem je on!
Myslím si, že Jiří je sobec. Už tady mnohokrát zaznělo, že otcem není zploditel, ale ten kdo dítě vychová a dá mu ze sebe to nejlepší do života. Ale i tak není vše ztraceno. Zřejmě ještě nebyly využity všechny možnosti. Žena v touze po dítěti je ochotna absolvovat nepřeberné množstí i bolestivých vyšetření, ale pro pány tvorstva je problém si to vůbec připustit, že by chyba mohla být na jejich straně. Jiří má už našlápnuto dobře, protože si to připustil. Našla jsem článek o mužské neplodnosti a z nějaké diskuze zjistila, že zákrol v Praze u Apolináře je jen s malým doplatke. Snad můj odkaz pomůže k nějakému rozhodnutí. Držím vám oběma moc palce a nevzdávejte se. http://www.neplodnost.org/muzska-neplodnost.html
.gif)
Přikláním se k názoru vaší ženy,pane Jiří,podle mě jste sobec nezkutečnej,protože pokud berete ,,dítě vaší ženy,, jako CIZÍ a přitom tvrdíte jak jí milujete a život bez ní si neumíte představit,sory,ale nevěřím,protože kdyby jste jí tak strááášně moc miloval a věděl,jak moc touží po dítěti,sám by jste jí umělé oplodnění navrhl,aby nebyla nešťastná...asi z vaší strany to ,,toužení po dítěti,, nebylo tak horký....bohužel si myslím,že vaše manželství nevydrží,pokud se neshodnete v takhle zásadní věci,tak ty vaše hádky se budou stupňovat a půjde váš vztah do kopru
To nevidím dobře.... pokud každý z vás se bude držet neústupně svého názoru jako dosud, tak s tím dlouho nevydržíte, vztah začně chátrat a nakonec se rozejdete, jenže to již může být pro Marcelu pozdě mít dítě. Dnes se ještě milujete, ale za 10 let , kdy se budete k sobě takto vyhraněně se to podepíše na vašem vztahu.
Jiří, máte pravdu, že od žen asi moc pochopení nedostanete. Možná se teď na dítě od nějakého anonymního dárce díváte jako na vetřelce. Třebas je to pro chlapa těžké rozdejchat, fakt nevím. Ale věřím, že by se to změnilo ve chvíli, kdy by na Vás ten drobeček upřel svoje oči. Byl byste to Vy, komu by říkal táto, kdo by mu odpovídal na tisíc jeho "proč", učil ho jezdit na kole a spoustu dalších věcí. Vaše škoda, jestli se toho všeho chcete vzdát. Ale co bych dělala na místě Marcely, vážně nevím
.gif)
Kadla: 
pod tenhle názor s es radostí podepíšu, měla jsem na jazyku obdobně peprné hodnocení, ale předběhla si mně
.jpg)
Pane Jiří, nejste sobec, jste vůl a korunovaný. Můj nevlastní táta mě "zdědil" v mých čtyřech letech, když se oženilo s mou rozvedenou mámou a byl to ten nejlepší táta na světě. Měla jsem všechnu jeho lásku a jsem mu za to nesmírně vděčná. Promiňte, ale nečekala bych, že nějaký dospělý chlap bude mít v dnešní osvícené době názory jako nějaký arabský "macho".
.JPG)
sallie 0:11 - promiň, ale neplodnost není VINA, je to zkrátka nemoc jako kterákoliv jiná - někdo má cukrovku, někdo je neplodný...
Mj. z dob, kdy se mě téma neplodnosti tak nějak týkalo vím, že existuje nějaká operativní metoda, která "vydoluje" spermie u chlapa "zevnitř"...
No, nejsem doktor, tak to zní divně, asi už jste se sami o to zajímali, tak nejspíš víte víc.
Možná bych cvičně navštívila některé centrum - nemusíte se hned vrhat do umělého oplodnění...
Jak :" dítě by nebylo moje".... otcem a matkou je ten, kdo vychovává, ne ten kdo zplodí.
Vím, že to není tak úplně jednoduché, ale J. vidí, jak se manželka trápí tím, že dítě není a nebude, a když ji tak miluje a existuje řešení, proč ji nechce toho trápení zbavit?
Asi bych udělala kompromis stylem: zkusíme jeden pokus umělého oplodnění a pokud nevyjde, tak to tak necháme.
Možná někdo poradí adopci, ale vím, že to není po žádné stránce procházka růžovou zahradou...
Jiří by mohl trochu přehltnout jakousi ješitnost... myslím, že být "chyba" na straně jeho ženy, tak by vajíčko od dárce takový problém nebyl.
Mno - na závěr - jestli spolu zůstanete - žena bude do konce života nešťastná a bude přemýšlet "co by kdyby", možná bude oba trápit výčitkami.
Jestli spolu nezůstanete - taky možná dobře - M. si najde muže, který děti bude chtít, a J. ženu, která už děti má, nebo je nechce...
Hodně štěstí.
Promiň Jiří,ale díváš se sobecky na sebe,není otcem kdo dítě zplodí,ale kdo je vychová,miluješ-li skutečně svoji ženu,nečiň ji neštastnou po celý život,vždyť by dítě bylo z ní ,a především VAŠE!!!!Pokud nechceš přjit o ženu,kterou miluješ,pochop ji,dítě je náplň rodiny a velká radost,.......kdybych já byla Tvoji ženou,ač bych Tě milovala,časem láska přejde do normálu ,jak to bývá a touha ženy po dítěti bude tak velká,že dojde k tomu,že tě opustí,protože se najde muž,kterého bude mít ráda a založí rodinu.Pokud chceš ztratit ženu,chovej se jako sobec,pokud chcete být štastní,založte rodinu,umělé oplodnění je řešení ,stále lepší nežli adoptovat dítě,které by nebylo ani Tvé ženy ..........Pro mě jsi sobec ...promiň .ale já bych se sobcem nežila ..........
