Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Přišel nám do redakce zajímavý e-mail. Zajímavý je nejen svým obsahem, ale i formou. Vyjádřily se v něm totiž obě dvě zúčastněné strany: Manželé Jiří 34 a Marcela 31 řeší velice závažný problém, přímo dilema. Každý z nich jej vnímá po svém a nedaří se jim nalézt společnou řeč. Proto se na nás obrátili s prosbou o zveřejnění jejich příběhu a doufají, že jim vaše reakce, názory a pohledy pomohou v jejich rozhodování. I přes to, že řeší velmi citlivé téma a nemohou nalézt shodu, se mají velmi rádi a jeden bez druhého si život nedokáže představit.
Dítě za každou cenu, nebo nucená bezdětnost?
Marcela s Jiřím se vzali před pěti lety, společně si na hypotéku pořídili byt a plánovali založení rodiny. Asi rok po svatbě se začali pokoušet o miminko. Bezúspěšně. Když se ani po dvou letech početí nezdařilo, rozhodli se obrátit na lékaře. Respektive Marcela navštívila svého gynekologa a absolvovala poměrně dlouhodobé a náročné testy a vyšetření ohledně své plodnosti. Jiří toto vyšetření zprvu rezolutně odmítal. Až když se ukázalo, že jeho žena je po této stránce zcela v pořádku, podvolil se a i on se nechal vyšetřit. Výsledek pro něj byl zdrcující. „Viníkem“ jejich bezdětnosti se totiž ukázal být on. Dlouho se s tím nemohl vyrovnat a na téma děti se odmítal bavit. Marcela to chápala a nenaléhala na něj, jednu dobu se pokoušela smířit s tím, že tedy nikdy mít děti nebudou.
Postupem času se však vše vyvinulo jinak. Jak Marcela sama říká, bylo to silnější než ona a najednou se přistihla, že nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak moc by si přála miminko. Opatrně navedla řeč na možnost umělého oplodnění od anonymního dárce, což se u Jiřího setkalo s absolutním odmítnutím a nepochopením.
Marcela
„Jsem normální, mladá a zdravá žena. Odjakživa jsem věděla, že jednou budu mít děti. Vždycky, když jsem přemýšlela o své budoucnosti, pokaždé jsem se viděla jako matka. Děti miluji a mít svého vlastního drobečka je pro mne nesmírně důležité a čím jsem starší, tím intenzivněji tuto touhu cítím. Když se potvrdila Jirkova neplodnost, byl to pro nás pro oba velký šok. Svého muže miluji, v žádném případě bych ho nechtěla ztratit, ale zároveň si nedokážu představit, že bych neměla mít dítě, když já sama jsem po této stránce zcela v pořádku. Když jsem nadnesla téma umělé oplodnění, setkala jsem se z jeho strany s velkým odporem, řekla bych až nekompromisním. On to bere tak, že prostě děti mít nemůže, a i když to pro něj určitě nebylo lehké, dokázal se s tím smířit. A to samé vyžaduje i po mně. Jenže pro mne to není tak jednoduché, jako pro něj. Jsem žena, má touha po dítěti je zcela přirozená. Představa, že bych žádné mít nemohla, mi doslova rve srdce na kusy. Zároveň si ale nedokážu představit, že bych Jiřího měla ztratit. Myslím, že v našem případě není nutné si dítěte zříkat, při dnešních možnostech medicíny. Jiří to ale vidí jinak. Označuje mne za sobeckou, prý myslím, jen na sebe a na své touhy a potřeby. Já si naopak myslím, že sobecký je on, když po mně chce, abych v sobě udusila své mateřské city jen kvůli tomu, že on si nedokáže představit, že by měl vychovávat „cizí“ dítě, jak řekl.“
Jiří
„Jsem si vědom, že na ženském serveru asi jako muž moc pochopení nedostanu. Přesto jsem souhlasil, že půjdu takto anonymně s kůží na trh, protože přiznávám, že by mne názory ostatních žen docela zajímaly. Marcela totiž 
tvrdí, že po ní chci něco zcela nemožného, v podstatě nemyslitelného, na co přece žádná normální žena nemůže dobrovolně přistoupit. Já si to nemyslím. Jsme dva, máme se rádi, já Marcelu velmi miluji, je to ta nejlepší žena, jakou jsem si mohl přát. Ano, po dítěti jsme oba velmi toužili, a když se ukázalo, že je mít nemůžeme, hodně nás to bolelo. Hlavně mne. Nikdo si neumí představit, co jsem prožíval, jak mi bylo, když se potvrdila má neplodnost. Dlouho jsem se z toho dostával, ale pak jsem se s tím vším nějak smířil a říkal si, že je přece nejdůležitější, že máme jeden druhého. Marcelin nápad s umělým oplodněním od anonymního dárce skutečně nemůžu akceptovat. Ona argumentuje tím, že by to dítě přece nebylo cizí, bylo by naše, ale já vím, že bych ho nedokázal přijmout. Věděl bych, že není moje. Ona jako žena to asi cítí jinak, ale já se přes tohle nedokážu přenést.
Podle Marcely jsem sobec. Někdy mám pocit, že mne až citově vydírá, prý bude do smrti nešťastná, když kvůli mému egu zůstane nedobrovolně bezdětná. Vůbec ji nenapadne, že i na jejím postoji je hodně sobeckosti. Klidně by se nechala uměle oplodnit a na mne a na mé pocity by vůbec nebrala ohled.“
Problém, který Marcela a Jiří řeší, není vůbec jednoduchý. Myslím, že většina z nás dokáže pochopit každého z nich. Oba dva mají svůj pohled, své pocity, své důvody. A oba dva na ně mají právo a jejich citové rozpoložení je pochopitelné.
Jak se na celou jejich situaci díváte vy, jako „nezúčastněné osoby“? Dokážete si představit, jak byste zvládly vyřešit podobnou situaci?
7.9.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 249 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Renee: ¨Tak mě by s dítětem rozhodně hůř nebylo - ani kdybych neměla toho chlapa. Jak jsem psala níže - no Bóže, chlapů je!! 
I lékaři se mohou samozřejmě mýlit a nedovedu si představit co by nastalo, když by Marcela opravdu s Jiřím otěhotněla, to by teprve byl šrumec.
.JPG)
Riki: 
konečně normální názor na chlapy. nesnáším,když se slítnou slepice a začnou nadávat na ty svoje nesvéprávný debily,co by se bez nich ani nenajedli ani neumyli....taky vedle sebe potřebuju parťáka a ne někoho s kým manipuluju...znám příklad,kdy ženská počkala,až ten její usne a pak mu ostřihala fousy,protože si je chtěl nechat narůst a jí se to nelíbilo...
.jpg)
bohužel si taky myslím že pokud Marcela na oplodnění půjde a Jiřího ty "otcovské city" pak "nepřepadnou", tak vztah nebude stát za nic, bude tam pořád takový to "moje dítě to neni, tys ho chtěla..."
no a pokud na oplodnění nepůjde, tak to zase jednou bude "kvůli tobě nemám dítě..."
Doufám že ještě není vše ztraceno, určitě, pokud to ještě neudělali bych šla do nějakého CARu ...
Hodně štěstí 
Capelucita: Ale to nevíš, že ji do toho hnal. Ona na ta vyšetření nejspíš chodila z vlastní iniciativy..... Je docela možné, že Jiří nechtěl na to svoje vyšetření jít, protože tu skutečnost ani znát nechtěl. Pravděpodobně by bral věci tak jak jsou - dítě se prostě nedaří, tak ho nemáme a tečka, život tomu tak chce 
Jestli ono by to tak nebylo lepší......
Já stejně nepochopím, jak někdo může brát bezdětnost za tragédii. Tragédie je, když člověk nevyléčitelně onemocní, když se někdo zmrzačí při autonehodě nebo když přijdete o střechu nad hlavou a musíte jít pod most, protože na jinou nemáte. To jsou tragédie, ne to, že někdo nemůže mít dítě. Moc nerozumím tomu, jak někomu může chybět něco, co nikdy neměl Já toho v životě chtěla tolik a jen malý zlomek z toho se mi povedl. Ty ostatní věci se nepodařily. Musím to brát tak, jak to je, ne všechno se dá zlomit přes koleno. Marcela to zlomit může, ale nevím, jestli to bude šťastné řešení. Aby jí pak nebylo ještě hůř.
pavlina: No a já mám pocit, že konečně od 13 let je se synkem taky rozumná řeč a užívám si to. Sice občas přidá i obvyklé puberťácké oči v sloup a koutkem utrousí "Co je zas?", ale bere to vyloženě jako legraci, že se to od něj v tomto věku čeká. Stačí, když lehce zdvihnu obočí a okamžitě nasadí vzorný výraz a řekne "Ano maminko." To jsem od něj doteď neslyšela."
Ono to asi bude individuální, mně připadal každý věk dětí zatím něčím zajímavý.
MESA a TESA a já nevím co všechno se dá použít, pokud je ve spermiogramu alespoň jedna spremie. Pokud tam není šance na nalezení alespoň jedné zdravé žijící, tak do toho lékaři nejdou. Jinak i muže mohou cvičit, dájí se stimulovat a pak je možný ten umělý odběr viz. výše.
Jak už padlo v diskuzi, dnes, když se dělá vyšetření páru na neplodnost - a píši páru, protože dnes už se ví, že to je problém páru - tak jedno z prvních, ne li úplně to nejprvnější, je vyšetření spermiogramu. Toto vyšetření je jednoduché, nenásilné a není ani časově a ani finančně (pro pojišťovnu) náročné. Teprve pak se rozbíhá kolečko dalších a dalších vyšetření.
Pokud by můj chlap odmítl postoupit vyšetření spermiogramu a honil by mne do toho všeho, aniž by on sám něco postoupil, asi bych začala hodně moc přemýšlet o tom, zda je to ten správný paťák do života.
Markýza: No, tak potom bych očekávala trochu víc pochopení pro Helenu
Za mě osobně - dítě je mi mnohem víc než jakýkoli chlap, i kdybych si s ním rozumněla sebevíc a sebevíc ho milovala. To se prostě nedá srovnat - šmarjá - chlapů je jak máku!!! A pokud by se i můj manžel, se kterým si velice rozumím, k tomu stavěl jako Jiří a doporučoval mi, abych na dítě zapomněla, že si budeme žít dobře i bez něj a budeme cestovat a vyrážet za kůltůrou a sportovat a jánevímcoještě....tak pak bohužel. Dítě je prostě přednější - sporotvat a kultůrovat můžu i s dítěme a třeba nějakou kámoškou.
Dnes poprvé napíši nejdřív vlastní názor a pak teprve půjdu do diskuze.
Je mi moc líto, že Vám není souzeno mít žádné od obou vlastní miminko. První, co mě napadlo, byl příběh v mém okolí, kde manžel také odmítal vyšetření, také to dopadlo tak, že "vina" byla na jeho straně. Paní se nakonec rozhodla, že její touha je silnější než cokoli jiného a dnes má miminko se svým druhým manželem.
Co říci, jsou lidé, kteří chtějí miminko a ve Vaší fázi zvažují buď dárce nebo adopci. Nebo si pořídí pejska. Jako žena chápu Vaší paní a jako partnerka mě hodně zaráží Váš, tj. mužský postoj, že byste se nepřenesl přes pocit, že dítě je cizí. Je spousta mužů, kteří vychovávají děti své partnerky z minulého vztahu a problém s tím nemají. Takže, za sebe vidím netoleranci z mužské strany.
Na druhou stranu - toto téma je pro mne hodně citlivé a aktuální a řešení by bylo v přijmutí "cizího" vajíčka nebo jít do adopce nebo se smířit s bezdětností. Věřím, že nám 
nakonec vyjde. Přemýšlím o tom a opravdu nevím, které řešení a co je vlastně správně.
Ale vím, že je potřeba najít řešení, které bude oběma vyhovovat. Pokud jej nenajdete, ten nespokojený si bude hledat svůj další život jinde. S někým jiným. Ve Vaši situaci je lepší, že darovaného spermatu je relativně dost a dárci bývají i z geneticky zajímavých vrstev. U dárcovských vajíček je to podstatně těžší.
Treba jim priroda nechce dat mimco, protoze moc dobre vi, ze jsou oba sobci.
.jpg)
Nessie: já jsem si zakvokala v jednadvaceti - ve čtyřiadvaceti jsem měla obě děti - nikdy jsem se tím netajila a mnohokrát jsem toto spojení použila sama o sobě. No a vzhledem k tomu, že jsem si tu situaci prožila také, vím, že ti kvokání prostě zatemní mozek a nedovolí myslet na nic jiného, do okamžiku vyplnění
Bellana: starou bačkoru "s platem vajec". 
Ono by úplně stačilo brát chlapa jako rovnocenného partnera, ne jako pouhého sponzora a prostředníka k uspokojení všech potřeb ženy, který musí plnit každé její přání, protože ona je přece žena, matka, dárkyně života, ušlechtilá bytost zasluhující obdiv už jen proto, že existuje, a za to, že vůbec milostivě shlédne z piedestalu a dovolí muži, aby ji opečovával. 
Vendelina: děkuju za optání, jsou zdraví, prospívají, oba teda zatím studují, ale vzhledem k tomu, že jsem matka-herodeska mají i své povinnosti a na své zábavy si musí již teď vydělat sami. Takže z nich rostou samostatní a svéprávní jedinci, které rozhodně nedusím opičí láskou, ale nechám je růst a vyvíjet se a jen z dálky usměrňuju jejich vývoj.
Předpokládám, že tak během tří - čtyř let se zcela osamostatní.
Markýza: Ježiš, ty musíš cítit ohromné uspokojení, že jsi nikdy nepatřila k těm pitomě kvokajícím slepicím, že? To musí být žůžo, cítit se neustále tak nadřazeně nad těma pitomýma kvočnama, které chtějí děti...aspoŇ mě teda podle tvých příspěvků přijde, že se velmi často tak cítíš a nikdy neopomeneš to těm slepicím natřít...tak sis zase udělala dobře, že?
Jinak s označením Jiřího za vola taky nesouhlasím, ale sobec podle mě je. A jak dlouho se, podle tebe, ten chudáček chlap má vyrovnávat s takovou tragickou skutečností? Když 1,5 roku je ještě málo, to je ještě pořád zraněnej a potřebuje, aby mu někdo foukal na bebíčko a nevyžadoval po něm řešení?
Tak jak dlouho se bude s tím vyrovnávat? 5 let? To už by pro jeho trpělivě čekající manželku mohlo být na případné umělé oplodnění dost pozdě....
