Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Přišel nám do redakce zajímavý e-mail. Zajímavý je nejen svým obsahem, ale i formou. Vyjádřily se v něm totiž obě dvě zúčastněné strany: Manželé Jiří 34 a Marcela 31 řeší velice závažný problém, přímo dilema. Každý z nich jej vnímá po svém a nedaří se jim nalézt společnou řeč. Proto se na nás obrátili s prosbou o zveřejnění jejich příběhu a doufají, že jim vaše reakce, názory a pohledy pomohou v jejich rozhodování. I přes to, že řeší velmi citlivé téma a nemohou nalézt shodu, se mají velmi rádi a jeden bez druhého si život nedokáže představit.
Dítě za každou cenu, nebo nucená bezdětnost?
Marcela s Jiřím se vzali před pěti lety, společně si na hypotéku pořídili byt a plánovali založení rodiny. Asi rok po svatbě se začali pokoušet o miminko. Bezúspěšně. Když se ani po dvou letech početí nezdařilo, rozhodli se obrátit na lékaře. Respektive Marcela navštívila svého gynekologa a absolvovala poměrně dlouhodobé a náročné testy a vyšetření ohledně své plodnosti. Jiří toto vyšetření zprvu rezolutně odmítal. Až když se ukázalo, že jeho žena je po této stránce zcela v pořádku, podvolil se a i on se nechal vyšetřit. Výsledek pro něj byl zdrcující. „Viníkem“ jejich bezdětnosti se totiž ukázal být on. Dlouho se s tím nemohl vyrovnat a na téma děti se odmítal bavit. Marcela to chápala a nenaléhala na něj, jednu dobu se pokoušela smířit s tím, že tedy nikdy mít děti nebudou.
Postupem času se však vše vyvinulo jinak. Jak Marcela sama říká, bylo to silnější než ona a najednou se přistihla, že nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak moc by si přála miminko. Opatrně navedla řeč na možnost umělého oplodnění od anonymního dárce, což se u Jiřího setkalo s absolutním odmítnutím a nepochopením.
Marcela
„Jsem normální, mladá a zdravá žena. Odjakživa jsem věděla, že jednou budu mít děti. Vždycky, když jsem přemýšlela o své budoucnosti, pokaždé jsem se viděla jako matka. Děti miluji a mít svého vlastního drobečka je pro mne nesmírně důležité a čím jsem starší, tím intenzivněji tuto touhu cítím. Když se potvrdila Jirkova neplodnost, byl to pro nás pro oba velký šok. Svého muže miluji, v žádném případě bych ho nechtěla ztratit, ale zároveň si nedokážu představit, že bych neměla mít dítě, když já sama jsem po této stránce zcela v pořádku. Když jsem nadnesla téma umělé oplodnění, setkala jsem se z jeho strany s velkým odporem, řekla bych až nekompromisním. On to bere tak, že prostě děti mít nemůže, a i když to pro něj určitě nebylo lehké, dokázal se s tím smířit. A to samé vyžaduje i po mně. Jenže pro mne to není tak jednoduché, jako pro něj. Jsem žena, má touha po dítěti je zcela přirozená. Představa, že bych žádné mít nemohla, mi doslova rve srdce na kusy. Zároveň si ale nedokážu představit, že bych Jiřího měla ztratit. Myslím, že v našem případě není nutné si dítěte zříkat, při dnešních možnostech medicíny. Jiří to ale vidí jinak. Označuje mne za sobeckou, prý myslím, jen na sebe a na své touhy a potřeby. Já si naopak myslím, že sobecký je on, když po mně chce, abych v sobě udusila své mateřské city jen kvůli tomu, že on si nedokáže představit, že by měl vychovávat „cizí“ dítě, jak řekl.“
Jiří
„Jsem si vědom, že na ženském serveru asi jako muž moc pochopení nedostanu. Přesto jsem souhlasil, že půjdu takto anonymně s kůží na trh, protože přiznávám, že by mne názory ostatních žen docela zajímaly. Marcela totiž 
tvrdí, že po ní chci něco zcela nemožného, v podstatě nemyslitelného, na co přece žádná normální žena nemůže dobrovolně přistoupit. Já si to nemyslím. Jsme dva, máme se rádi, já Marcelu velmi miluji, je to ta nejlepší žena, jakou jsem si mohl přát. Ano, po dítěti jsme oba velmi toužili, a když se ukázalo, že je mít nemůžeme, hodně nás to bolelo. Hlavně mne. Nikdo si neumí představit, co jsem prožíval, jak mi bylo, když se potvrdila má neplodnost. Dlouho jsem se z toho dostával, ale pak jsem se s tím vším nějak smířil a říkal si, že je přece nejdůležitější, že máme jeden druhého. Marcelin nápad s umělým oplodněním od anonymního dárce skutečně nemůžu akceptovat. Ona argumentuje tím, že by to dítě přece nebylo cizí, bylo by naše, ale já vím, že bych ho nedokázal přijmout. Věděl bych, že není moje. Ona jako žena to asi cítí jinak, ale já se přes tohle nedokážu přenést.
Podle Marcely jsem sobec. Někdy mám pocit, že mne až citově vydírá, prý bude do smrti nešťastná, když kvůli mému egu zůstane nedobrovolně bezdětná. Vůbec ji nenapadne, že i na jejím postoji je hodně sobeckosti. Klidně by se nechala uměle oplodnit a na mne a na mé pocity by vůbec nebrala ohled.“
Problém, který Marcela a Jiří řeší, není vůbec jednoduchý. Myslím, že většina z nás dokáže pochopit každého z nich. Oba dva mají svůj pohled, své pocity, své důvody. A oba dva na ně mají právo a jejich citové rozpoložení je pochopitelné.
Jak se na celou jejich situaci díváte vy, jako „nezúčastněné osoby“? Dokážete si představit, jak byste zvládly vyřešit podobnou situaci?
7.9.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 249 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jiří, rozumím Vám, ale obávám se, že u vás je ego silnější než srdce...poslouchejte ho, ne ego...až ten drobeček vás bude bezmezně milovat a bude vám říkat táto, tak nebudete věřit, jak ješitný jste byl. Ale rozhodnutí je to vaše a nikdo by vám ho neměl brát. To že jste neplodný se může brát i tak, že prostě děti mít nermáte, nejste geneticky "dobrý"(neměřit s dobrotou člověka, to jistě jste, už to, že vycházíte vstříc manželce skrz diskuzi je obdivuhodné) a tak je prostě nemějte.
Marcelu ale příroda obdařila velkým darem děti mít a já bych vás bohužel v jejím případě opustila, protože vím, jak strašně těžké je chtít dítě a nemít ho. Stejně vám to bude vyčítat pořád...nepolepšíte si vztah...bude to v ní a jednou stejně půjde za hlasem srdce a biol. hodin. Pro vás bohužel.
.jpg)
LenkaT: jo, takže jinak - vzali se před pěti lety! asi rok po svatbě začali pracovat na výrobě mimina! když se ani po DVOU! letech početí nezdařilo, obrátili se na odborníka - nevím, jak dlouho ty testy a jiné věci trvaly, ale bylo to poměrně dluhodobé - takže dejme tomu půl roku - potom se teprve nechal vyšetřit Jiří - jednoduchou matematikou dojdeme k číslu - 1,5 - tzn. že zhruba před rokem a půl se Jiří dozvěděl, že je neplodný! Dle svých slov, se s tím "dlouho" nemohl vyrovnat - podle mého s tím není vyrovnaný dosud - a ta kvokající slepice, co ji má za ženu ho žene do dalšího extrému. Tolik k tomu, že prostě odmítá - zatím - variantu umělého oplodnění! Říkám zatím, protože podle mého, prostě ještě nedospěl do stadia smíření se s problémem a hledáním východiska.
Ono je strašně hezké hledat rady na ženských serverch - podle mě dneska holky při své emancipovanosti zapoměli na jedno - pokud chtějí, aby chlap něco udělal, musí to být jeho nápad. Pokud používá jakýkoli nátlak - najmě citové vydáírání, nesetká se s pochopením. Dosáhne jen jediného - chlap se prostě zatvrdí - buď odmítne úplně a tím podepíše rozpad vztahu, protože prostě oba půjdou za svým. Nebo se podvolí, aby "měl pokoj", ale tím v něm jen bude narůstat pocit nespokojenosti a křivdy - takže to ten vztah odrovná taky. Navíc v takovéto situaci by se s dítětem moc nesrovnal, nepřijal by jej a neustále by hledal chyby a odchylky - se slovy, kdybys byl můj tak bys... se špatně vyrůstá.
Prostě si myslím, že Marcela ve své umanutosti začala tlačit na pilu moc brzo a tím to šlo do pekel.
Zvědavka: 13:05 Verera, Riky :Chtela jsem napsat neco podobneho, ale ze bych jim ji pujcila ted. Dva ji byly pred mesicem 
A kdyz do toho prictete zarlivost na jejiho trimesicniho bratra...
Mozna by se pak Marcela nechala radsi zneplodnit 
Rdila jsem adopci, ale jak jste někteří psali, nemuseli by vzdát ani vlastní dítě z umělého oplodnění. Kdyby tam jedna zdravá spermie byla, doktoři už ji umějí najít. Co zkusit více klinik, i když je to drahé? Nemyslím upnout se na to, to je na houby, jen to zkusit.
Riki: Toto řešení nevidím v daném případě jako reálné. Když je někdo neplodný, není mu pomoci a průšvih by byl na cestě.... Ale napadá mi ještě jedna hříšná myšlenka. Je ten pán v manželství opravdu spokojen, nebojí se pouze následných finančních pravidelných alimentů....
LenkaT: dobře, v rodném listu může být cokoli a nikdo třetí nemusí nic vědět, jenže ten chlap si to z hlavy nevymaže. Jemu to vědomí zůstane a jeho to trápí už teď, když se o tom hovoří teprve v rovině teoretické. Nevěřím, že by se to změnilo, až by bylo skutečné dítě v peřince. A myslím, že pokud je teď přesvědčen, že by takové dítě nedokázal dostatečně milovat, je dobře, že to své ženě otevřeně řekne hned, dokud je čas. 
.jpg)
Kdyby to bylo obráceně a nemohla bych mít děti já a partner by je hodně chtěl, asi bych raději využila možnosti adopce, než aby měl on dítě s někým jiným. Přijde mi to tak nějak lepší. Myslím si ale, že tady v tom případě to dobře nedopadne.
Sice v takové situaci nejsem, ale dokážu si to dost dobře představit. Já sama po dítěti toužím tolik, že by mi v tom žádnej chlap nezabránil. Ať bych ho milovala sebevíc, pokud by dítě takhle opravdu nechtěl, musela bych se s ním rozejít. Ale myslím si, že by si ho zamiloval i když není jeho. Nikdo to přece nemusí vědět, že není jeho. Vždyť kolik lidí na světě je moc šťastno, že můžou mít alespoň adoptované dítě a jak ho milují, i přesto že ho sami nezplodili. Myslím si, že v tomto případě je ten větší sobec muž. Pokud svou ženu miluje, měl by se zamyslet nad její životní touhou a nad tím co ji udělá šťastnou. Já paní z mé strany naprosto chápu. Kdybych byla tou ženou já, dala bych mu jasně na výběr - buď se smíří s umělým oplodněním nebo se rozejdeme a budu mít dítě s jiným. Vím, že bych toho později moc litovala, že nemám dítě a mohla jsem mít.
Almega: no já bych řekla, že jak si ten model nastavíš ty, takový ho budeš mít, pokud budeš chtít děti podporovat na škole uděláš to, pokud třeba nebudeš chtít, tak to neuděláš. Je to jako doma, bud jste všichni parrtneři a zapojujete se do chodu domáctnosti, nebo jsi služka a posluhovačka a pak je zbytečné knučet, protože to je tvá volba a ty jsi na to přistoupila.
Teď asi hodně přispěvatelek naštvu. Ale musím to napsat. Dnes je nesnáz v řešení dítěte, za rok může být kvůli koupi auta a příště..... Děvče zvažuj. Ještě ti několik let zbývá na pořízení vlastního dítěte. Pak pro tebe konec. A okolo manžílka se začne otáčet nějaká "pěkná" kočka s vlastním dítětem a jemu se zblázní hormˇony... Copak se asi stane. Pro tebe celoživotní dilema co jsi měla či neměla udělat a pro něho přesun do jiného hnízda , kde stejně bude vychovávat cizi dítě. Takže se především rozhoduj sama za sebe. Jinak to nevidím.V životě jsem potkala dost mužů kteří to co vyžadovali na své první ženě,naprosto nepovažovali za důležité u té druhé. Jo mají výhodu, přeci jen stárnou pomaleji a dnes obzvláště je po nich dost velká poptávka. A kdo ji vytváří? No přece všechápající ženy!!!!
v manželství je asi nutný hledat kompromisy, ale spíš asi v situacích typu: pojedeme na hory nebo k moři? koupíme si fiata nebo renaulta? v situaci, o který je článek, se podle mě kompromis udělat nedá. protože si nedovedu představit, jak by se tady mohlo najít kompromisní řešení... tady bud bude muset ustoupit on a nebo ona - ale to není kompromis (ze kterýho mají mít nějaký prospěch oba).
za sebe zcela chápu postoj toho pána. podle mě není sobec. že má žena potřebu mít dítě chápu rovněž, ale neznamená to, že se kvůli jejím hormonům začne podle ní točit svět a všichni jí budou muset vyhovět bez ohledu na sebe.
takže tady bud rozchod - a marcela dítě s někým jiným nebo zůstat spolu a prostě přijmout to, že budou bezdětnej pár. nebo to jediný, co vás spojuje, není hypotéka a neexistující dítě?! to by bylo smutný... lidský vztahy nejsou supermarket, ačkoliv si to řada lidí myslí. výběr partnera znamená i to, že s ním budu v dobrým i zlým. pokud si partnerem nejsem jistá, tak samozřejmě není co řešit (a jít hledat jinde). ale pokud vím, že lepšího nenajdu a chci s ním být, tak s ním budu v tom klišoidním dobrým a zlým. a pokud je pro tu marcelu mít dítě skutečně tak superdůležitý, tak až se rozvede. to fakt nemá jiný řešení. a taky jí to nikdo nebude moci vyčítat. prostě tahle otázka nestojí tak, jestli je větší sobec on nebo ona. prostě teď mají zkoušku, která prověřuje pevnost jejich vztahu.
Markýza: no ale Jiří píše, že po dítěti toužili oba, teda i on, a teď jenom proto, že nebude z jeho semene, tak najednou toužit přestal. Zapsaný v rodném listu bude on jako otec, nikdo to vědět nemusí, pokud to někomu nevyzvoní sami, tak nevím
.gif)
lee: to je možné,no tak redakce přiznejte se ženské...šťastné 
.JPG)
pavlina: no teď už to vím taky,že jsou miminka nejlepší
půjčuju si je občas od kamarádek
Riki: jojo,už je chudáky vidím,jak sedí u pc,čtou si diskuzi a on říká:ale Riki tady píše že...a ona na to:ale Jadvinka říkala že....nebo si teď v redakci mnou ruce,jaký se jim dnes povedl napsat dobrý článek,taková sledovanost....
všechny (až na výjimky) tepete do Jiřího - kdyby to bylo naopak a on by dítě chtěla a ona ne, pak byste tu vykřikovaly něco tom, že ona má právo rozhodnout o svém těle a o tom, jestli bude mít dítě nebo ne. A toho chudáka chlapa, který se dozvěděl, že je neplodný - už to musí být rána - a jak je napsáno v článku "dlouho" se s tím nemohl vyrovnat, sotva připustil, že to tak je, tak ho začne ta jeho otravovat a otravovat s miminkem a nedá pokoj a bude tak dlouho otravovat, až on jednoho milého dne vezme kufry a odejde někam, kde je kld - tak do toho se tu pustíte a začnete mu vyčítat, jaký je sobec a hovado a blb.
