Chci žít jako člověk. Jsem proto nezodpovědná?
Je mi osmadvacet let, před dvěma lety jsem se vdala a máme roční holčičku, se kterou jsem na mateřské. Mám hodného manžela, který je skvělým otcem pro naši holčičku, akorát se nemůžeme shodnout v jedné věci. Mě totiž strašně trápí to, jak žijeme. Teda jak bydlíme. A to manžel není schopný pochopit a v poslední době se kvůli tomu čím dál více hádáme.
Po svatbě jsme měli velké štěstí, protože jsme získali od jeho babičky dvoupokojový byt. Ona už v něm sama žít nemohla, má potíže s pohyblivostí a vzala si ji k sobě dcera (manželova máma). Byt měla babička v osobním vlastnictví, ještě za dědečkova života ho odkoupili.
Samozřejmě, že jsem za tu možnost byla strašně vděčná, nemuseli jsme řešit hypotéku ani drahý pronájem. Bydlíme ve svém. Přesto úplně spokojená nejsem. Těšila jsem se, že si náš společný byt začneme zařizovat po svém, ale dosud jsem se toho nedočkala. Krátce po svatbě jsem otěhotněla a šla na rizikové těhotenství, teď jsem na mateřské a peněz nazbyt nemáme, respektive nežijeme si špatně, manžel nás v pohodě uživí, ale jak on říká, je to jen na jistotě jeho příjmu a dneska člověk nikdy neví, co přijde, že třeba může tu práci ztratit.
A tak odmítá jakoukoli možnost úvěru. Přitom bychom nepotřebovali moc, propočítávala jsem to a bohatě by nám stačilo nějakých 200 000 na splátky asi 4 000 měsíčně a měli bychom byt jako klícku. Ale on je úplně zatvrzelý a nechce o tom ani slyšet.
My totiž bydlíme docela zoufale, stydím se sem kohokoli pozvat na návštěvu. Pořídili jsme si jen pár drobností jako nové záclony a hlavně vybavení pro dcerku, jinak je tady všechno po babičce. Je to už starý nábytek, všechno vlastně původní. Kuchyňská linka stará skoro padesát let, umakartové koupelnové jádro, které jsme alespoň potapetovali, i tu linku jsme oživili tapetou, ale stejně je to vidět, že je to taková z nouze ctnost.
V obýváku je nábytek doslova z roku raz dva, skříň a nějaký prosklený sekretář ještě z padesátých let minulého století. 
Jediné, co je trochu novější, je sedačka, kterou si babička s dědou pořizovali v devadesátých letech. Takže i ta už má vlastně něco za sebou, navíc my ji každý den rozkládáme, protože na ní spíme, ten druhý pokoj jsme nechali jako dětský.
Jsem z toho vážně nešťastná, chtěla bych si byt zařídit po svém, moderně, světle, hezky. Místo toho tady od rána do večera koukám na ty staré hrůzy a nemám šanci s tím cokoli udělat.
Manžel mi vyčítá „nenažranost“, prý nemůžeme mít všechno hned, vzít si úvěr kategoricky odmítá, prý můžeme začít šetřit a postupně si kupovat to, na co budeme mít. Jenže to může trvat pěkně dlouho, než bude všechno hotové.
Nechci vypadat jako nějaká nevděčnice, je mi jasné, že zbytečně se zadlužovat je hloupost, ale tohle přece není zbytečné. Přece by mu mělo záležet na tom, v jakém prostředí vyrůstá jeho dítě.
Jak jste se zařizovali vy? Využili jste nějaké půjčky, nebo jste si na všechno postupně ušetřili? Já si totiž myslím, že bez půjčky to dneska prostě nejde.
10.1.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 240 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chci žít jako člověk. Jsem proto nezodpovědná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
škoda že se opět katka nezapojila
.jpg)
batum: Nějak nchapu tvoji poznámku,co do rodina donesla Katka???Je jí 28let,takže pokud do 26let studovala,pak otěhotněla a je na RD...tak pravděpodobně nepracovala,nebo jen chvíli a nemohla si nic našetřit
A taky to,že mají jen jeden příjem?Vždyt přeci na RD taky peníze má?
kareta: 
batum: třeba je hezká a zdobí
.jpg)
Děvče zlatý, ty jseš doma a nudíš se nééé.V dnešní době,kdy je bída o práci se ani nebojíš, co kdyby přišel 
o práci, co pak půjčka+věřitelé+exekuce, vím je to extrém by jsi řekla, takových je tu dost,ale vlastní byt-třeba starý, nábytek starý -ale vydrží a dá se opravit,ten nový škoda slov a jen proto že by návštěva řekla...., ta bude koukat, co na talíři.
Byt se dá z útulnit doplňky néééé.
Chápu tvého muže a buď ráda, že ho máš.
Napadla mě jiná věc.....manželova babička,vše ze stranya co ty jsi přinesla do rodiny.......sebe
.jpg)
sharon:
.JPG)
sharon:
.gif)
Almega: 16:44...............právě proto se teď budou slučovat i ministerstva.....ministerstvo kultury s ministerstvem zemědělství..........ono prý v budoucnu bude UMĚNÍ se NAŽRAT..........
Nebudu číst reakce, aby mě neovlivnily. Katčiny pocity velice dobře chápu, taky jsme měli hluboko do kapsy a byli rádi, když rodiče občas finančně vypomohli. Bohužel jsme se nechali dost ovlivnit i ve výběru a když děti povyrostly, zjistila jsem, že ten nábytek nevyhovuje. Peněz nazbyt opět nebylo a my měli všechny místnosti sprskané nábytkem, který naprosto neladil a o doplňcích nemluvě. Začala anabáze našetříme -promyslíme-koupíme. Od jádra po všechny místnosti jsme postupně budovali, sledováni oběma páry rodičů jako vyhazovační nevděčníci. Bylo to dlouhé, ale stálo to zato. Po rozvodu jsem si sladěnou ložnici s obývákem nechala a bydlím v ní dodnes. Vymyslela jsem si ji, nakreslila, jsem v ní doma. Ve Vašem případě jsem Katko ale spíše na straně manžela. Nešla bych do půjčky. Hezké věci se dají koupit i levně. Buď z druhé ruky nebo ve výpordeji rušených prodejen. A na jádro nemusíte mít firmu. Stačí šikovný kamarád. Váš manžel se asi obává, že by to finančně neutáhl. Jste s děckem doma, můžete otěhotnět nanovo....co potom? Byla jsem taky taková a chtěla všechno hned. Život mě poučil, že když budu trpělivá, dočkám se. Po vyplacení manžela jsem bydlela půl roku bez kuchyně. Věřte nebo ne - vydrželo se to! S konvicí na kafe v zásuvce a papírem a tužkou v ruce, s plány na krásnou novou kuchyň na míru...která se všem návštěvám líbí...Držím Vám palce, aby to vaše čekání na nové bydlení mělo konec...Důležité je, že bydlíte ve svém...je to základ úspěchu! Zkuste si najít po večerech brigádu. Manžel dítě ohlídá....a dejte si menší cíle, než mít vše na hypotékui a hned.
Jé, tohle docela chápu, taky máme v bytě vybavení ještě po manželově babičce... co bych za to dala, kdybych mohla staré krámy vyházet a byt zgruntu předělat... ale nejsou na to peníze Postupně dokupujeme nejnutnější (postele... úložné prostory...) a jinak se snažím byt zútulnit v rámci možností. Vymalováním, dětem jsem nábytek po manželově babičce nalakovala na barevno, postupně dokoupila záclony a závěsy... zkrátka snažila jsem ho zútulnit s nízkých rozpočtem. No, ideální byt bych si představovala jinak, ale ruku na srdce - já nejsem zrovna typ, který by rád chodil někde po návštěvách, ale když se s nástupem do školy objevila nutnost společenských návštěv u spolužáků, tak jsem zjistila, že až tak nejhůř na tom nejsme. Že většina z nich je taky ráda, že BYDLÍ a co na tom, že byt není tak úplně podle jejich představ. Jinak já sama jsem až příliš velkej posera na to, abych si brala půjčku v situaci, kdy já sama nevydělávám a všechny nás musí živit manžel. V takové situaci bych k půjčce musela mít hodně velký důvod (například nutnost odkoupit byt do vlastnictví), takže manžela autorky článku plně chápu.
Almega: skoro by se dalo říct. že historie se stále opakuje
kareta: evropka: 
evropka: jasný,chápu..co myslíš, my ten domeček máme taky za stavebko...vyšlo to ale tak akorát na koupi, víc zadlužit jsme se nechtěli...takže zbytek vlastními silami...mě to ale opravdu baví, teda ale abych zas úplně nekecala, když jsem v létě míchala beton do půl třetí v noci a můjsám betonoval, tak jsme pěkně k.rvovali, jestli to máme za potřebí a jak krásně by nám bylo v bytě...
kareta: počkej aby to nebylo,gaučík,na gaučíku dečka,na dečce kožešinka a na kožešince panenka
evropka: nééé...mi děsně sluší! jsem kožešinový typ! Takový neandrtálec. Kožešiny na sedačcce, ..v šatníku..boty...
