Chci žít jako člověk. Jsem proto nezodpovědná?
Je mi osmadvacet let, před dvěma lety jsem se vdala a máme roční holčičku, se kterou jsem na mateřské. Mám hodného manžela, který je skvělým otcem pro naši holčičku, akorát se nemůžeme shodnout v jedné věci. Mě totiž strašně trápí to, jak žijeme. Teda jak bydlíme. A to manžel není schopný pochopit a v poslední době se kvůli tomu čím dál více hádáme.
Po svatbě jsme měli velké štěstí, protože jsme získali od jeho babičky dvoupokojový byt. Ona už v něm sama žít nemohla, má potíže s pohyblivostí a vzala si ji k sobě dcera (manželova máma). Byt měla babička v osobním vlastnictví, ještě za dědečkova života ho odkoupili.
Samozřejmě, že jsem za tu možnost byla strašně vděčná, nemuseli jsme řešit hypotéku ani drahý pronájem. Bydlíme ve svém. Přesto úplně spokojená nejsem. Těšila jsem se, že si náš společný byt začneme zařizovat po svém, ale dosud jsem se toho nedočkala. Krátce po svatbě jsem otěhotněla a šla na rizikové těhotenství, teď jsem na mateřské a peněz nazbyt nemáme, respektive nežijeme si špatně, manžel nás v pohodě uživí, ale jak on říká, je to jen na jistotě jeho příjmu a dneska člověk nikdy neví, co přijde, že třeba může tu práci ztratit.
A tak odmítá jakoukoli možnost úvěru. Přitom bychom nepotřebovali moc, propočítávala jsem to a bohatě by nám stačilo nějakých 200 000 na splátky asi 4 000 měsíčně a měli bychom byt jako klícku. Ale on je úplně zatvrzelý a nechce o tom ani slyšet.
My totiž bydlíme docela zoufale, stydím se sem kohokoli pozvat na návštěvu. Pořídili jsme si jen pár drobností jako nové záclony a hlavně vybavení pro dcerku, jinak je tady všechno po babičce. Je to už starý nábytek, všechno vlastně původní. Kuchyňská linka stará skoro padesát let, umakartové koupelnové jádro, které jsme alespoň potapetovali, i tu linku jsme oživili tapetou, ale stejně je to vidět, že je to taková z nouze ctnost.
V obýváku je nábytek doslova z roku raz dva, skříň a nějaký prosklený sekretář ještě z padesátých let minulého století. 
Jediné, co je trochu novější, je sedačka, kterou si babička s dědou pořizovali v devadesátých letech. Takže i ta už má vlastně něco za sebou, navíc my ji každý den rozkládáme, protože na ní spíme, ten druhý pokoj jsme nechali jako dětský.
Jsem z toho vážně nešťastná, chtěla bych si byt zařídit po svém, moderně, světle, hezky. Místo toho tady od rána do večera koukám na ty staré hrůzy a nemám šanci s tím cokoli udělat.
Manžel mi vyčítá „nenažranost“, prý nemůžeme mít všechno hned, vzít si úvěr kategoricky odmítá, prý můžeme začít šetřit a postupně si kupovat to, na co budeme mít. Jenže to může trvat pěkně dlouho, než bude všechno hotové.
Nechci vypadat jako nějaká nevděčnice, je mi jasné, že zbytečně se zadlužovat je hloupost, ale tohle přece není zbytečné. Přece by mu mělo záležet na tom, v jakém prostředí vyrůstá jeho dítě.
Jak jste se zařizovali vy? Využili jste nějaké půjčky, nebo jste si na všechno postupně ušetřili? Já si totiž myslím, že bez půjčky to dneska prostě nejde.
10.1.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 240 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chci žít jako člověk. Jsem proto nezodpovědná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
evropka: rozhodně si vlastní bydlení bez úvěru nemůže pořídit nikdo, kdo má podprůměrné příjmy...ale tím spíš by měl uvažovat realisticky a snížit si adekvátně k příjmům nároky! Anebo máknout a pak jde vše- svépomocí si mladí staví domy i dnes. To ale předpokládá skutečně pár roků na stavbě a makat každou volnou chvilku. Mám kolem sebe dost takových lidí. Na vesnici to ještě tak funguje. .
.jpg)
kareta: a kam nosíš ty kožešiny?do výkupu?
Almega: nebuď pesimistická.....koupejte se doma všichni po sobě
záchod splachujte jednou za den a přes den posedávejte v práci nebo obchodákách,víš co ušetříte?
Almega: zpátky na stromy
Někteří to už dělají dnes...alterativci....já jsem pouze ve fázi nošení kožešin. 
Prabába měla kadibudku,lavór,sporák na dřevo,petrolejku....my máme splachovací WC,krásnou koupelnu,ele sporák,LED žárovky....naši pravnuci budou mít opět kadibudku(aby ušetřili za vodné,stočné),lavór(aby ušetřili za vodu),kamna na dřevo(aby měli na čem vařit a vzimě se zahřáli...-dřevo půjdou shánět v každé volné chvíli,lesy budou úplně prázdné-ne jako dnes plné vývratů,větví apod.),svítit budou vlastnoručně vyrobenými lampičkami ze starých PET lahví a oleje.....jó,takový bude pokrok...
vzpomínám na novomanželskou půjčku a jak jsme za ní byli vděční
Nemám čas číst odpovědi, ale apoň krátce:
nějakou dobu se dá ve starším vydržet, pokud se to netrozpadne. Jediné, na čem bych trvala, aby bylo kvalitní a tudíž asi nové, je ten spací gauč. Jinak se vám může stát, že si pořádně zničíte záda a místo za nábytek budete utrácet za doktory.
lee: jj,jasný....já to myslela obecně
.jpg)
"A komu by můj byt nebyl dost nóbl, ať tam nechodí."
naprostý souhlas
.JPG)
evropka: nic ve zlém, ale třeba zrovna Katka...
Anahir: kdo si dnes z těch mladých bez úvěru může dovolit bydlet?
.jpg)
Ty říkáš, že dnes to bez půjčky nejde. V celém článku jsem nenašla jediný nápad od tebe, kde by jsi přišla s řešením, jak by jste úvěr spláceli, kdyby manžel přišel o práci. Raději ani nepoužívej argument, že on má práci jistou bylo by to hloupý, protože dnes ji nemá jistou nikdo. Dnes můžeš být na dlažbě z minuty na minutu ikdyž včera to vypadalo, že firma ,,jede", práce je hodně, šéf řekl,,Tebe potřebuju".....
Mohla bych ti vykládat o tom, jak mladí manželé s dítětem měli úvěr, a hle, koho by napadlo, že jeho vyhodí z práce a než si stihne najít novou, tak mu zjistí zhoubné onemocnění, které se léčí ne pár týdnů, ale třeba i rok a úvěr je potřeba splácet, dluhová past narůstá, zdraví je nenávratně zničené a život mladého muže je na konci. A dluhy zůstávají. Jo, mluvím, o svém bratrovi, není to nic smyšleného jen krutá pravda. A nemysli si, že vám se to stát nemůže.
Dnes není doba na půjčky.
Dál trochu nechápu, co děláte s penězi, když víte, že 4000 můžete obětovat ale vy je ani neodložíte a dohadujete se o půjčce. Co tedy děláte s volnými penězi????
Udělejte tedy kompromis, manžel nechce půjčku, neberte si ji, ale tu sumu co navrhuješ na splácení úvěru odkládejte. Po nějaké době tu sumu můžeš mít. Když každý měsíc uvidíš, jak sumička narůstá, bude se ti lépe čekat. A 20 let čekat fakt nebudeš. Ani 10 ne.
Manžela chápu, protože nerozumíš jeho obavám a ještě s ním manipuluješ zkrz dítě a prostředí k vyrůstání.
Už 6 let bydlíme v bytě, kde je jen polovina vybavení. Koupili jsme na co jsme ušetřili, něco průběžně. Teď na to není, takže dál máme nedokončený byt. Není to moc příjemný, ale je to prostě tak, tak to tak beru. A komu by můj byt nebyl dost nóbl, ať tam nechodí.
hlásilo mi to tu chybu a teď je to tam dvakrát 
Verera: no to neznamená a nepředpokládám. Ale pokud by je byli schopní bez problémů splácet, tak je taky můžou být schopní bez problémů ušetřit (i když sama vím jak je to těžké, protože když jsme spláceli auto cca tři tísice měsíčně a pak přestali, tak jsem si taky myslela jak se o to budeme mít líp a vidět to nějak nebylo)
sharon: Právě. Já to měla i tak, že když jsem přišla do nového podnájmu (bez spolubydlících, jenom pro nás), tak jsem nastoupila s generálním úklidem, pak se přestěhovaly věci a za pár týdnů se tam člověk už cítil jako doma. Protě když tam člověk žije mezi svými věcmi a s někým, na kom mu záleží, tak to místo za čas "přijde za své". Alespoň já to tak měla. Samozřejmě mě děsně mrzelo, že jsem se nemohla nijak realizovat, ale že bych si kvůli tomu nezvala návštěvy, to opravdu ne. Hlavní je fakt čisto, to by se člověk leda mohl stydět, i když já jsem taky docela bordelář, a pěkné věci kolem, třeba jen drobnosti, co má člověk rád.
lee: Že? U nás kolem toho bylo hodně komlikací a taky rychlé, tak jsem si to ani nestíhala uvědomit, ale teď si konečně začínám užívat ten pocit. Tak jsi si asi taky prošla ledasjakým bydlením, když ve čtytřiceti, takže víš, že si toho člověk ohromně váží. Asi o dost jinak, než se nějaká devatenáctka nakvartýruje ke staršímu příteli za vodou. Proto právě nějak nechápu Katku, jak to má ona. Já jsem o dost mladší a taky jsem k tomu bydlení přišla trochu jako slepý k houslím, což je úžasné, ale stejně si toho vážím a jsem, za ty roky v nevyhovujícím, teď už ráda. Aspoň vím, co teď mám.
