Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Přestože jsem netrávila žádné prázdniny ani dovolené nějak přehnaně nudně, zdaleka jsem nebyla připravena a psychicky zocelena na dovolené po boku mého manžela. O jeho sportovních úchylkách jsem již zde na těchto stránkách psala, dnes tyto informace rozšířím ještě o fakt, že byl a je VODÁK.

O existenci vodáckého sportu jsem byla poměrně kvalitně informována z povedené a velice zábavné knížky Zdeňka Šmída „Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii“, kterou jsem považovala za velmi humornou a nadsázky plnou ukázku života mně naprosto nepodobných a mnou naprosto nepochopených dobrodruhů. Nabyla jsem dojmu, že na vodu se jezdí výhradně v partách či tlupách a že přežití této skupiny v plném počtu členů až do návratu z vodácké výpravy je dílem čiré náhody.

S mým budoucím manželem (budu ho pro účely tohoto článku nazývat Jack) jsme chodili již druhé léto, když se v něm začaly ozývat pradávné vodácké touhy, do té doby potlačované novým milostným poměrem a převálcované touhami zcela jiného charakteru. V těch dnech se poprvé projevil jeho smysl pro dokonale promyšlenou strategii manipulace s mým já a on naplánoval moji první životní zkušenost s Vodou. Vybral si velice fikaně nádherný víkend plný sluníčka a teplot kolem pětadvacítky a vytáhl mě na jednodenní výlet na Vltavu. Stařičkou a nejedním dobrodružstvím ošlehanou loď Vydru spustil na vodu v kempu Zlatá Koruna, posadil mě na místo háčka a vyrazili jsme na nenáročnou trasu do Boršova nad Vltavou.

Myslím, že musel provést večer předtím nějaký rituální obřad a možná i s lidskou obětí, protože vodácký bůh mu šel ve všem na ruku. Slunce svítilo jako o život, vlnky se třpytily a Vltava mi zazpívala tak nádhernou píseň, že mě to přikovalo do dřevěné sedačky a já strávila den plný jásavé radosti nad životem a přírodou (díkybohu jsem v té době už využívala všech výhod zázraku jménem antihistaminika). Nemalou měrou k tomu přispěl i přístup mého kormidelníka Jacka, který vždy zastával i hlásal názor, že háček ženského pohlaví je na lodi přítomen pouze coby ozdoba. Zvlášť začátečnice prý udělají nejlépe, neplácnou-li vůbec pádlem do vody a raději použijí přední sedačku k opalování se nahoře bez. Jelikož považování mé osoby za ozdobu čehokoliv byl jediný temný stín na kormidelníkovu smyslu pro realitu, zcela jsem se tomu poddala. Kouzelný den neměl jedinou chybu a já se stala zapálenou vodačkou-začátečnicí, čili přesně a beze zbytku jsem naplnila Jackova očekávání.

Jack nelenil a kul železo, dokud bylo žhavé. Naplánoval na srpen víkendovou jízdu, tentokrát již se stanem a v celé délce Vyšší Brod – České Budějovice, navíc ve čtyřech s přizvaným kamarádem plus mým otcem. Těšila jsem se jako blázen a téměř stříhala metr do blížícího se odjezdu.

Co jsem tušila jen tak mlhavě, bylo, že kromě lodi a stanu je neméně důležitou výbavou průměrného vodáka i zásoba kvalitního alkoholu, nejlépe rumu. Ještě jsme ani nedojeli vlakem do Vyššího Brodu a tři čtvrtiny naší čtyřčlenné skupiny již byli lehce rozostřeny neustálým připíjením na zdar výpravy. Stany jsme v kempu kupodivu zvládli postavit bleskovou rychlostí a odebrali se do vodácké hospůdky, kde po neúspěšném pokusu prodat mě na raft nějakému starému a již notně podroušenému vodákovi se Jack zpumprlíkoval tak notně, že jsem poprvé okusila tíhu vlečeného muže, a během strastiplné dvoukilometrové cesty do kempu dospěla k zajímavému poznání, že množství vypitého piva se zdaleka nerovná množství této tekutiny přefiltrované organismem.

Druhý den ráno mě přivítala podmračená obloha a neméně podmračený kamarád, jenž většinu nepříliš vlídné noci prospal pod předsíňkou našeho stanu kvůli otcovu chrápání. V každém případě nebyl to ráno patrně ani jeden z mužů pořádně při smyslech, protože by mi jinak jistě rozmluvili můj bláhový nápad obléct si do lodi svetr a džíny.

No, vyjeli jsme. Teplota vzduchu byla kolem deseti stupňů a voda měla tak čtyři. Po pár metrech následoval první jez pod vyšebrodským mostem – nijak zákeřná záležitost, nicméně dole na mě čekal metrový kohout ledové vody a teprve tehdy jsem pochopila, proč jedou všichni ostatní vodáci téměř nazí. Během jediné vteřiny jsem byla od prsou po kotníky naprosto durch a mé džíny, nasáknuté deseti litry ledové vody, mě proměnily v metr sedmdesát vysoký ledový stalagmit. Před dalším jezem jsem se převlékla a s vděkem si přihnula z rumové zásoby. Do Rožmberka jsme museli ujet ještě asi deset kilometrů, které jsem strávila hlasitým cvakáním chrupu a tichým proklínáním všech vodáckých bláznů a Jacka především. Dodnes si pamatuji, jak mi důstojnou existenci zachránil asi v jedenáct dopoledne buřtguláš v rožmberské hospodě. Naštěstí zbytek víkendu už byl teplotně vydařenější a já se k rumové pomoci uchylovala méně často. V neděli dokonce vylezlo sluníčko a opět mě ukolébalo k bláhové radosti z vodáctví.

Patrně jen proto jsem se napřesrok nechala znovu ukecat. Byl to rok, kdy na Moravě proběhly velké povodně a počasí nebylo ani na jihu nijak závratné, přesto bylo vcelku teplo, a tak jsme jeli. Tentokrát Jack coby velitel výpravy rozhodl, že doplujeme do Rožmberka ještě v pátek večer, abychom se vyhnuli náporu ostatních vodáků. Nebyl to právě ten nejlepší nápad. Mrholilo a nálada na obou lodích byla opět násilně udržována před hranicí (hlavně mého) šílenství rumem.

Následoval podvečer plný zážitků jako třeba hádky mezi posádkou druhé lodě, rozdělení výpravy napůl, utopení části vybavení a následné průtrže mračen, kdy jsme s Jackem skončili sami v rožmberském kempu, ženská část smrtelně zoufalá a mužská část zaměstnaná počítáním ztrát. Netušila jsem, jak bude možné trávit v kempu noc, když naše tyčky velice chytře vezla druhá loď, a tudíž nebude možné náš stan vztyčit. Oblečená v gumovém obleku a nešťastná jak tři šafářovy dvorečky jsem stála u krbu v kempovém přístřešku a uvažovala o příjemné sebevraždě žehem, když tu za mnou přikvačil můj promočený Jack a odvedl mě do stanu, který mezitím pohotově postavil na našich pádlech.

Vždy jsem obdivovala jeho praktičnost, která byla hojivým balzámem na moji nemožnost, ale tohle byl zlomový okamžik. Tam, v teplém spacáku pod pádlovým stanem, jsem se rozhodla, že tohle je ten pravý muž pro život, a v mém podvědomí si získal věčnou gloriolu nehynoucího obdivu. Všechno nakonec dopadlo dobře, výprava byla stmelena opět dohromady, ale kvůli nekončícímu dešti byla předčasně ukončena a stejně tak i ta následující (ještě mokřejší) o rok později. Následovaly už jen krátké výlety při dobrém počasí.

Od té doby už jsem na vodě nebyla. Mně a později i Jackovi se malinko zkomplikoval zdravotní stav a také existence našeho malého syna nám příliš neumožňovala vyjet si spolu. Dnes už mě to bohužel neláká, ale docela ráda na to vzpomínám. Syn se ovšem podobným radovánkám (on plus táta Jack na jedné lodi, zkrátka pánská jízda) prozatím vzpírá, přece jen je z počítačové generace a navíc si chudák se skauty pod stanem už taky užil svoje.

A co vy? Máte zkušenosti s vodáctvím? A co stanování a kempování všeobecně?