Jsem na mateřské. A v pasti.
Jsem sedm let vdaná, mám dvě děti: pětiletého syna a roční dcerku. Druhé těhotenství jsem musela být doma kvůli zdravotním problémům. Docela mne to mrzelo, protože jsem chtěla pracovat, dokud to bude možné. Ale nedalo se nic dělat. Syn chodil na dopoledne do školky, kde jsem ho po obědě vyzvedávala.
Dopoledne jsem tedy měla klid, v pohodě jsem zvládla domácnost, uvařit a obstarat všechno potřebné. Po obědě jsem vyzvedla Jiříčka ze školky a šli jsme na procházku, hráli si apod. Manžel se vrací z práce domů pravidelně kolem páté hodiny a večery jsme trávili společně celá rodina.
Všechno bylo v pořádku, ani jsem si neuvědomila, že se vlastně manžel nepodílí na žádných domácích pracích, všechno jsem bez problémů zvládala. Zlom nastal po narození Nikolky. Jako každé malé miminko vyžadovala a vyžaduje hodně péče, noční vstávání… Samozřejmě, že jsem se po několika týdnech začala cítit unavená a to, co jsem předtím stihla levou zadní, se najednou začalo hromadit a já přestala zvládat.
Bohužel, manžel si patrně na předchozí servis příliš zvyknul a ze svého pohodlí nemíní slevit. Tvrdí, že každá žena v domácnosti by ji měla komplet zastat, zatímco muž chodí do práce a vydělává peníze. Jeho nechuť se jakkoli zapojit se projevuje i v jeho chování k dětem. Nikolku ještě ani jednou nevykoupal, pochová ji jen když mu ji doslova vrazím do ruky. Jinak může plakat, jak chce a s ním to nehne. Ani Jiříkovi se nevěnuje, pořád ho od sebe odhání s tím, že nemá čas.
Nedělá nic jiného, než že po návratu z práce sedí u PC, případně zírá na televizi. Jsem unavená, přetažená, potřebovala bych v něm cítit nějakou podporu. On je snad vůči nám všem úplně imunní. Někdy mám pocit, jako když jsme mu na obtíž. Milostný život se nám smrsknul na jednou měsíčně, pusa, něha, pohlazení jen tak – to už prakticky neznám.
Jsem vyčerpaná. Když se o tom s ním snažím mluvit, nevnímá mne. Mlčí a pak řekne: „To je všechno? Už jsi skončila?“ Deptá mě to. On sice nikdy nebyl nějak zvlášť citově založený, ani se v domácnosti nepřetrhnul, ale to, co předvádí od narození Nikolky, je extrém.
Přemýšlím, co dál. Mám sice manžela, ale připadám si, jako kdybych ho neměla. Někdy se přistihnu při myšlence, že by mi bez něj bylo líp. Když o tom tak přemýšlím, tak jediný přínos, který pro nás znamená, je jeho plat. Zní to strašně, ale je to tak. To, že zaplatí nájem, nákupy a poplatky je všechno, co pro svou rodinu dělá.
Jenže i když je to podle mě na funkci otce a manžela nedostačující, moc dobře si uvědomuji, že teď, když jsem na mateřské, je to velice podstatné. Sama bych v současné době byt a dvě děti neutáhla. Připadám si jako v pasti. Mám muže, který se mnou skoro nekomunikuje, domů chodí jako do hotelu s kompletním servisem, dětí si nevšimne. Bez jeho příjmu se však neobejdu a tak mi asi nezbývá, než to nějak přežít alespoň do té doby, než se postavím na vlastní nohy. To však může trvat hodně dlouho, Nikolka je ještě hodně maličká.
Má moje situace ještě nějaké jiné řešení? Na hovory s manželem jsem už vyčerpala tolik energie a bylo to k ničemu, že si nedělám iluze, že by z jeho strany nastala nějaká změna.
z děr
22.2.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 255 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem na mateřské. A v pasti.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Stanik: nem cenu to řešit,když sama nemáš děti...sama jednou poznáš jak to je...
Ota: naprostý souhlas. Ale setkala jsem se i s extrémem, tedy když dal kamarád na facebook vyfocený hovno v nočníku, to bylo i na mě moc.
Jeřabinka: Asi jsem v něčem jako tvůj manžel.
Víš, ono pokaděný mimino, co jen papá, spí a kadí mi taky nepříjde k zulíbání, ale s většími dětmi cca od 2 let je docela prča a dá se s nima dělat spousta věcí. Co kdyby mimčo obstarával jen a jen můj manžel a já slízla až to roztomilý období od 2 let - příjde ti to spravedlivý?
.JPG){kind=avatar}
Stanik: Nevidím rozdíl mezi tím, když někdo zveřejní svoji fotku se svým dítětem a tím, že někdo zveřejní svoji fotku se svým psem, resp. když někdo mluví o pokrocích svého dítěte nebo svého psa. Myslím si, že muži, keří se věnují svým dětem, povídají si s nimi a hrají si s nimi, jsou velmi sexy. Jak jsem zjistila mezi svými známými, nejsem jediná, kdo si to myslí. Dokonce jsem vypozorovala u svých kolegů, že ti rodinně zaměření jsou výkonnější, protože se v práci neflákají, protože chtějí být brzy doma.
No to snad neni možný, některý kokoko se toho chlapa ještě zastávají. Já taky chodím do práce a po práci se tedy neválím u PC nebo televize, tak proč by on měl? Taky vařím, peru, žehlím a uklízíme společně a neválíme se jak "svinskej hnát". Přiznávám, že se kvůli uklízení někdy hádáme, protože muže vychovala kokoko, co tvrdí, že chlap v domácnosti dělat nic nemá, že jako vydělává. A já ne? A to ještě nemáme děti, na jejichž dělání jsou tedy potřeba taky oba dva, že?
>Zaffira:
jeřabinka: a ženská se strhat může, že jo? některý možná chtějí... ale paní z článku evidentně ne
Ota: ovsem, ze mi nebude vadit pejskar... a krom toho jsem nenapsala, ze mi vadi.. znovu opakuji, ale ze pro me osobne a to zduraznuji, proste takovy chla neni atraktivni a rozhodne bych nekoho takoveho nechtele coby souputnika zivotem
Ota: ja jsem nerekla, ze mi vadi, ale ze pro me nejsou zajimavy, coz je velky rozdil, darhy Otiku
.jpg)
Stanik: páč mě to zrovna od tebe přišlo jako dost účelové prohlášení.
Z tvých příspěvků zde jsem nabyl dojmu, že hájíš právo každého na jeho "jsoucnosti" a najednou ti vadí chlapi, kteří blbnou s dětima?
A jak si to vysvětlit v souvislosti s tvým " halasným antiděckózním" životním stylem ?
Bude to vadit i chlap, který se rád baví o pejsích nebo child-free klubech ?
.JPG)
Souhlasím, že by nebylo na škodu poslechnout si i manžela.
Jen mi jaksi z článku vyplynulo, že manžel nestojí o to být poslechnut, protože odmítá komunikovat.
To semi zdá být problém, ne to, ž enepřijde domů a nezačne šůrovat domácnost.
My jsme se stěhovali šest týdnů po narození druhého dítka do nedodělaného baráku, takže manžel taky neřešil domácnost.
Teď aspoň večer posbírá hračky a dojde pohlídat ratolesti do vany, já zatím setřu kuchyňo-obývák - a večer máme klid oba.
Můžu říct, že jsem ani neměla pocit, že nezvládám domácnost, ale když dodělával ten barák, tak mi nesktuečně hrabalo z dětí, protože když jsem naznačila, že by mohl pohlídat, chytal se za hlavu, co všechno nestihne.
Tak jsem povolala na pomoc hlídací agenturu a občas prchám do práce. Hned je to lepší.
jeřabinka: například? ráda se nechám poučit...
a nikdo tu neprosazuje, že se chlap má strhat...ale starat se o svoje děti je normální - nic nadstandardního
Ota: ciste subjektivne, jsou mi zvatlajici chlapi blbnouci s detma, proste prosi srsti.. jine damy to zase bavi.. snad proti gustu zadny dyspuitat, ne? .. proc hned urazky a invektiva?
Sheeni: ty jsi evidentně nepochopila víc věcí
Nestíhám pročíst diskusi, ale když něco nezvládáš, tak o tom dokola nemluv, ale prostě to nedělej - a on si manžel za chvíli uvědomí, že takhle to nepůjde - až nebude mít vyžehlenou košili, uvařenou večeři, apod.... prostě se bude muset zapojit... Nejsi přece ničí služka 
Co se týče dětí, to není o tom, na jaký si kdo zvyknul servis, ale o tom, jaký má ke svým dětem vztah - třeba můj muž chodí domů večer až v sedm - odloží tašku, umyje si ruce, shodí košili, pohladí už spícího syna a jde koupat starší dcerku... Na domácích pracech se taky moc nepodílí, na to holt nemá čas, ale děti se snaží nešidit... V tomhle se asi nedá moc převychovávat, to musí jít ze srdce...
