Vycinkali jsme si svobodu… A žijeme ve strachu.
.jpg)
Za dva měsíce to bude pětadvacet let, kdy u nás proběhla tak zvaná sametová revoluce. Bylo mi tehdy něco málo přes třicet, měla jsem dvě děti a byla jsem z té společenské změny opravdu šťastná. Těšila jsem se na důstojný život, na svobodu slova i cestování, na lepší podmínky pro vzdělání a život pro mé potomky.
Dnes to všechno vidím jinak. A říkám si, komu jsme tu svobodu tenkrát vlastně vycinkali? Kdo má ze současné doby skutečný prospěch, kdo se má opravdu dobře a nemusí se strachovat o vlastní existenci? Já, moje rodina a spousta lidí v mém okolí to skutečně není.
Kdybych měla tehdy, v 89. roce křišťálovou kouli, asi bych na to náměstí tak nadšeně nechodila. Vlastně bych tam nechodila vůbec. Jenže asi jen málokdo z nás si tenkrát dokázal představit, co nás čeká a čemu budeme muset čelit.
V devadesátých letech bylo ještě dobře, jezdili jsme na dovolené do ciziny k moři, do zemí, které nám do té doby byly zapovězeny. Měli jsme s manželem slušnou práci, děti chodily do školy a já byla ráda, že do nich nikdo nehustí žádnou ohlupující ideologii. V té době ještě vypadalo všechno dobře a člověk se o svou budoucnost nemusel obávat.
Jenže jak šel čas, postupně se všechno obracelo k horšímu. Dnes je mi sedmapadesát, jsem bez práce a nemám šanci nějakou najít. Dělám aspoň různé brigády, abych si vydělala trochu peněz a z věčného rozesílání životopisů a následných zamítavých odpovědí jsem už na depresivech. Manžel práci naštěstí má, ale v podstatě takovou z nouze ctnost. Místo, kde dělal před tím, už neexistuje, a tak vzal zavděk podřadnou pozicí za mrzký peníz.
Děti vystudovaly vysoké školy a nemůžou najít práci ve svém oboru, dcera je ráda za práci recepční a syn se rekvalifikoval na řemeslníka. Nějak se ty mnou vysněné lepší možnosti pro mé děti nekonají.
Celkově jsem z dnešní doby hodně rozčarovaná a zklamaná. Kam se člověk podívá, všude chudoba, nezaměstnaní a zoufalí lidé. Můžeme sice jezdit kam chceme (když na to máme) a říkat, co se nám líbí, ale k čemu nám to je? To je ta svoboda? Pro mne je svoboda pocit, že mám já a moje rodina zajištěnou existenci. To přece dělá člověka svobodného.
Dneska je to samej podvodník, který se neštítí okrádat ani seniory a když se nějaký takový případ dostane do médií, nakonec jsou ještě zpucování ti, kteří nalítli, protože jsou blbí. Kde to jsme? Kam se vytratila obyčejná lidská slušnost a empatie? Když už se dostanu na nějaký pracovní pohovor, většinou nestačím ani zírat, co se tam děje. Mladé holčiny, které sotva dodělaly nějakou školu jsou pasovány do pozic HR manažerek, což považuju skoro za obdobu kádrovaček za socialismu a hodnotí lidi, zda na určitou pozici mají či nemají předpoklady. Kladou nesmyslné otázky, ze kterých je patrné, že je vymyslel nějaký psychologický šaman a člověk se cítí jako pokusný králík, po kterém se chce, aby zastříhal ušima.
Je toho hodně, co mám na srdci, k tomuhle vypsání mne vyprovokovala včerejší událost v Klášterci, kde byla nalezena zavražděná devítiletá holčička, která se den před tím ztratila cestou ze školy. Já vím, že takové věci se děly i dřív, ale rozhodně ne v takové míře. My jako děti jsme lítaly venku bez dozoru, žádného mého spolužáka nikdy rodiče nevyprovázeli a nevyzvedávali ze školy. Dneska je to o strach. Je mi dnešních mladých líto, vůbec to nemají jednoduché. Potřebují utáhnout hypotéky, bojí se, aby neztratili práci, a do toho mají strach o své děti, které jim nemá kdo vyzvedávat ze školy a ony musí chodit samy.
Asi to na mě všechno nějak padlo. Zajímalo by mě, jak to vidíte vy ostatní. Žije se vám dobře a cítíte se v naší zemi bezpečně, nebo si stejně jako já říkáte, že kdyby šel vrátit čas, tak byste se před těmi pětadvaceti lety zachovaly jinak? Vy, které pamatujete minulý režim, kdy vám bylo líp? Tehdy, nebo teď?
11.9.2014 Rubrika: | Komentářů 261 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Vycinkali jsme si svobodu… A žijeme ve strachu.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Ano,v totalitě sjme měli jistoty práce,bydlení,ale zboží se shánělo...
ted-se shání marně práce,byty jsou často na hypotéku,přehršle zboží nikdo nekupuje..
jistoty jsou mizerné,hlavně pracovní a na stáří
žádný režim není ideální,jen pro někoho,ale pro obyčejné lidi moc ne
Nika1: A to ti na férovku řekli, že: byla jste v testech nejlepší, ale nevezmeme vás, protože chcete moc peněz? Nebo jak jsi se dozvěděla, že jsi ostatní převyšovala?
orinka: No nevím. Zákoník práce mám celkem načtený a připadá mi, že zaměstnanci jsou chránění celkem dost... 
Jaké paragrafy máš tedy na mysli?
Pentlička: holka, v heslech to není...tady chybí to základní: sociální jistoty. Zákoník práce, podle kterého nebude majitel zotročovat podřízené. Dovolání se práva. Podle tohoto jsou povinné májové zdravice osvěžující ranní rosa
1234-5: v našem zrušeném podniku dostal každý odstupné platy a někteří mnohonásobně vyšší než já. Zasloužili si to, nikdo kolem důchodu si již práci nenašel, takže to byla spíš taková kompenzace. Měli jsme štěstí i na vedení.
Piafka: přesně tak. Nikdo se v tom podniku kde jsem pracovala já, nenadřel. Platy byly taktéž po revoluci nadstandardní.
.jpg)
Léthé: každý nedostal tučné odstupné ....
Nika1: 
Léthé: Nikdo se nenadřel? Tak možná ve tvém okolí nebo profesi ne, ale třeba mí rodiče měli oba poměrně náročnou práci, na kterou rozhodně nevzpomínají jako na flákárnu. Nemohli si žádné prostoje dovolit. A mají to tak dodnes.
.jpg)
Linda: jak je to v Dánsku ?myslím vztahy,slušnost a tak?
ale souhlasím s tebou..
Nika1: tak to bylo výživný...bohužel i kolem mě se toto děje
Tyjo....tak tohle je téma přímo na souboj 
Přesto že jsem přišla pár let před důchodem o práci, nenadávám na režim, neb je vše v lidech, tedy v tomto případě ve mně. Nejsem ochotná dělat něco jiného, neb doba totalitní nám všem, co jsme pracovali v jednom podniku 40 a více let, doslova vymyla mozek a my neumíme nic jiného, než to co jsme dělali a přiznám se, nepředřeli jsme se nikdo a pracovní morálka ? Co to jako je ? Práci kterou dělalo třeba 5 lidí nakonec zvládla jedna blbá "fotobuňka" Takže jasně že nebyla nezaměstnanost. Nikdo se fakt nenadřel. Ale já se měla i za komančů dobře a v současné době se mám přímo božsky. Fakt že za komančů pro nás neexistovalo si koupit za hotové ani tu pitomou televizi, dnes mám za hotové třeba i nové auto. Tak nechtějte po mě nikdo, bych žehrala na kapitalismus. Navíc štěstí člověka není o penězích, ale je to stav duše....já se budu mít dobře za každého režimu, hlavně ať není válka.
.jpg)
Nika1: Vidím že sis taky užila. kolikrát si říkám, že kdyby tyto věci někdo sepsal, byl by to neuvěřitelný román.
ale ano, souhlasím s Tebou, je to hlavně v lidech.
Mě příjde, že je to o lidech, ne režimech. Pocit inženýra, co se stal vrátným jsem víceméně zažila (Báječná léta pod psa). To že se v práci musí lhát, za každou cenu souhlasit s vedením, že se tam hraje určitá hra a role, to platí taky, že se lidi podrážejí, donášejí, vyslýchají. Nikdy nezapomenu na výslechy mé šéfové, kdo napsal negativní hodnocení v otázce 56 ze 100 do celofiremního dotazníku. Na její nehoráznosti, co vypustila z pusy. Metody měla, že by se gestapák nebo stbák za to nemusel stydět. Lži se vydávali za pravdy a čekalo se kdo se chytne. A to je dnešní doba. Nezničí tě politiky, ale ekonomicky a ve finále je to nastejno.
A na nějaké cestování, na které nejsou peníze a na banány, které byly i za komáru zvysoka kašlu. Jo ta svobodná volba asi proběhla v tom, že jsme si nyní mohli vybrat z x druhů nekvalitních obkladaček od Rako? Nebo ta svoboda byla v tom, že za 10 let na oddělení nikdo nesměl negativně vyplňovat anonymní dotazníky a když to udělal, šlo celé oddělení na kobereček? To je ta svoboda projevu? Nebo že se nesmělo nic říct proti kolegyni za kterou jsme všichni dělali, která brala plat jak vedoucí a místo práce si píchala služební cesty, na kterých se válela doma? Nebo že se projevilo, že vedoucí šikanuje a lže a vše se vždy zametlo a byl odejit postižený jedinec (případ několika bývalých kolegyň)?
Jo žilo se mi relativně dobře, než mě bývalá kolegyně po 5 letech intrikami vyštípala z dobrého místa, zažila jsem mobbing i bossing. Ať jí tu její dobrotu Pánbůh oplatí na dětech. Takže vím, co je v dnešní době hledat práci. Práci jsem našla, mizerně placenou, VŠ diplom, 10 let praxe a mezinárodní certifikace - jen pro srandu králíkům. Vlastně dělám kvalifikovanější práci za téměř poloviční plat než současní kolegové, kteří si místa vyseděli před "krizí" nebo se dostali do firmy "přes známého". Jenže když jsem si řekla při pohovorech o adekvátní částku, vždy vzali nejlevnějšího, přestože jsem v testech, kvalifikaci a zkušenostech jsem převyšovala. Když jsem snížila cenu, to byl zájem, panečku. Manžel dělá za směšnou mzdu, zbytek na černo. Jiná práce ani v okolí není než tímto způsobem. Na to, aby šel sám do podnikání chybí finance, bydlet jsme holt museli a splácíme hypotéku, která je nižší než nájem 2+kk v Praze. Dále pročítám denně nabídky, bohužel nic se nemění tj. superman za hubičku ideální kandidát. Tak nějak nevím, kde jsem udělala chybu. Dřela jsem víc než kolegyně, nakonec jsem je pozicí ohrožovala, musela jsem jít z kola ven a v novém práci dělám vše za hubičku a dozvídám se, jak si to umí zařídit jiní (přes známosti, donášení, postel). I kamarádka, nejšikovnější člověk ve financích, musela kvůli restrukturalizaci odejít a je na tom stejně. Neexistují tu pravidla ani morálka, proto jsme tam kde jsme. Jedinou útěchou je pro mě, že se vše jednou každému vrátí, to dobré i to zlé. Kdybychom teď měli dítě, tak jsme na huntě.
