Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V mém životě se toho poslední dobou událo hodně. Dva roky žiji s přítelem, stavíme dům. Přítel je chlap pro život, všechno zařídí, co neví, si zjistí, je hodný a tolerantní a nebojí se zodpovědnosti. Nehádáme se, společně se zasmějem, doma máme pohodu. Sama sebe jsem přesvědčovala, že to je to, co od života chci, jistoty a spolehnutí, ale problém je, že jsem přestala být sama sebou a jsem taková, jakou mě chce mít.

I koupě domu byla jednou z mých přesvědčovacích fází, že je všechno v pořádku, teď vím, že to byla chyba, ale zpátky své rozhodnutí vzít nemohu. Můj přítel není empatický, neumí pochválit, ke všemu má spíše kritický přístup. Víte, není ani tak podstatné, že nepochválí oběd nebo jak vypadám, neřekne, co se mu na mě vlastně líbí, a neumí říci, že mě má rád, s tímhle se člověk s postupem času dokáže smířit. Nejvíce mi vadí, že nám nefunguje sexuální život.

V podstatě nejde ani tak přímo o sex, ale něžnosti, mazlení a hlavně líbání, chybí mi to. Neustále jsem si říkala, že mám jiné priority a odsunovala to na vedlejší kolej, jenže už nemohu dál. Vždyť polibek je ta nejintimnější věc mezi dvěma lidmi. Přítel mi vysvětlil, že na to prostě není. Uběhlo půl roku a ja se půl roku nelíbala. Pusa ráno, pusa večer, takhle míjely dny, jeden jako druhý, a když už došlo na milování, nikdy to nebylo o mně a musím si přiznat, že mi to nepřináší žádnou radost, nebaví mě to. Jsem hodně vášnivá, ale všechno jsem v sobě tlumila a nepřikládala tomu důležitost.

Asi bych ještě teď žila ve zdánlivé spokojenosti, kdybych nepotkala jiného muže. Znala jsem ho delší dobu, ale až ten osudný den jsme se vnímali jako muž a žena, kolega v práci, navíc ženatý s dítětem, oba zdánlivě spokojení, ale uvnitř nešťastní lidé. Začalo to polibkem a stále to trvá, dostali jsme se do fáze, kdy spolu chceme žít, mezi námi není pouze milenecký vztah. Oba nás to překvapilo a o to víc to, že nám stačí být spolu, poslouchat toho druhého, že už to není jen o milování.

Nechci tady rozebírat jeho problémy a důvody nevěry, ale považuji za důležité zmínit, že i on postavil svůj život na podobném kompromisu, který se chystám udělat já. Hodně jsme o tom mluvili, snažili se rozebrat všechny možné situace, problémy, které přijdou, když se rozhodneme pro společný život, ale připravit se na to nemůže člověk nikdy. Nenutila jsem ho k ničemu, nejsem milenkou, která čeká, že se rozvede, a trvá na tom. Rozhodl se to řešit sám, nechce žít ve lži. Řekl o tom všem své ženě, o mně, o tom, že chce odejít.

On své dítě miluje, nechce si sbalit kufr a ze dne na den začít nový život, ani bych to nikdy nechtěla. Hledá nějaké řešení, ale bohužel nikdo z nás neví, jaká cesta by byla ta nejlepší. Největší emoce jsou již za nimi, ale jeho žena trvá na tom, že na střídavou péči v životě nepřistoupí. Nebrání se tomu, aby každý z nich měl jiného partnera, ale syn je na prvním místě, čili jinými slovy budou hrát spokojenou rodinu, to je její návrh řešení.

Nevím, co mám dělat, ale chci, aby byl šťastný. Nejsem milenkou, která čeká, až se rozvede, jsem jeho ženou, patřím mu a možná právě proto bych měla být já ta, která se sbalí a odejde. Víte, nejvíc mu ublíží to, že nebude moct být se svým synem a já ho opravdu nechci vidět nešťastného. Nechci a nebudu ho přemlouvat pro život se mnou, musí se sám rozhodnout a já jeho rozhodnutí budu akceptovat.

Jen se o něj bojím, rozhodne se pro předstírání spokojené rodiny, ale bude se trápit a zničí ho to. Jak dlouho to může vůbec fungovat? A je to opravdu dobré pro dítě? Ať už se rozhodne pro mě nebo ne, já si hlavně musím vyřešit můj život s přítelem, vím to.

Jeho žena chtěla za každou cenu mé telefonní číslo, že se chce domluvit na setkání, souhlasila jsem se smíšenými pocity. Náš rozhovor proběhl ve vší slušnosti, na setkání jsme se dohodly, chce sebou vzít i syna. Trochu se mi i ulevilo, má právo mě znát, jen nevím, co mam od toho setkání očekávat? Podle všeho mě chce přesvědčit, že je syn na manželovi zavislý, že ho potřebuje, ale já to vím.

Jen teď nevím, kterým směrem se bude můj život ubírat. Jak se mám rozhodnout?