Jsou malé děti skutečně uhlídatelné? A co ty starší se svými nápady?
V poslední době vycházejí v tisku čím dál častěji články informující o různých nehodách či přímo fatálních tragédiích, jejichž oběťmi jsou malé děti. Ty úplně nejmenší v batolecím či předškolním věku.
Snad každého v tu chvíli napadne, co v onu inkriminovanou chvíli dělali rodiče? Kde byli, čím tak strašně důležitým se zabývali, že nepostřehli chybějící dvouleté batole a našli ho až po dvaceti minutách utopené v zahradním jezírku? (Případ z předminulého týdne.)
Kdo je sám rodič, toho při přečtení takové zprávy zamrazí a s úlevou si oddechne, že se něco takového nestalo zrovna jemu. Vzápětí se ujistí, že jemu by se nic takového stát nemohlo, protože on je na své děti opatrný a hlídá je jako oko v hlavě.
Myslím, že své malé děti pečlivě hlídají všichni – nebo skoro všichni – rodiče. Kdo má za sebou zvídavé období svého dítěte mezi jedním a druhým rokem života, ví přesně, o čem je řeč. To je doba, kdy se skutečně dítko nesmí ani na chviličku spustit z očí. Vzpomínám si, že pro mne byl doslova svátek, když si mé batole vzal někdo na starost a já jsem mohla alespoň na hodinku, dvě vydechnout. Přesto se mé dcery nevyhnuly mnoha boulím, pádům či chirurgickému zákroku v podobě sešitého obočí.
Děti jsou děti a častokrát bývají rychlejší než naše reakce či předvídavost. A nejedná se jen o ty nejmenší, ale i o ty, u kterých již předpokládáme poněkud větší rozum a odhad možného nebezpečí. Vzpomínám si, jak jsem ve svých asi devíti letech lezla s o dva roky starším bratrem na skálu. Pojali jsme tento úchvatný nápad po zhlédnutí jednoho filmu o horolezcích a patřičně poučeni jsme se ještě „šikovně“ jistili svázanými švihadly. Myslím, že kdyby nás tehdy na té skále uviděla maminka, muselo by to s ní okamžitě šlehnout.
.jpg)
Pěkný majstrštyk jsem rovněž zrealizovala, když mi bylo šest let. Na dovolené ve Špindlerově Mlýně jsem místo způsobného čekání před obchodem vylezla na mostní oblouk, který se zde tyčí nad Labem. Pěkně po čtyřech jsem vyšplhala až nahoru a poté se usedavě rozplakala, jelikož mi nebylo jasné, jak se dostanu dolů. Vylézt pro mne musel tatínek, který mi až po letech přiznal, že měl při této záchranné akci srdce doslova v kalhotách.
Přitom mí rodiče byli velmi zodpovědní a maximálně se nám věnovali. A já jsem ve své podstatě byla docela hodná holčička, která žádné velké alotrie nevyváděla. Jenže dětský mozek funguje jinak než dospělý. Když se dnes podívám na tu skálu, na kterou jsme s bráchou lezli, tak i po čtyřiceti letech se mi sevře srdce a říkám si, že jsme tehdy měli víc štěstí než rozumu.
A tak to má možná většina z nás. Vylomeniny, které jsme ve své nevinné nevědomosti v dětství dělali, mohly častokrát skončit tragédií, která by posléze plnila rubriku Černá kronika.
Také jste dělávali různé nepřístojnosti, nad kterými vám dnes zůstává rozum stát? A co vaše vlastní děti? Hlídáte je nepřetržitě jako oko v hlavě, nebo jim od určitého věku dopřejete víc volnosti a spoléháte, že nic nebezpečného zkoušet nebudou?
22.2.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 28 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- S dětmi vstup zakázán!
- Dcerka je jako hádě. Máme ji dát na sportovní gymnastiku?
- Můj syn srazil lyžaře na sjezdovce
Diskuse ke článku - Jsou malé děti skutečně uhlídatelné? A co ty starší se svými nápady?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Myslím,že si každý musí sám projít takovými těmi běžnými nehodami v dětství-aby si je zapamatoval a příště to už nezkoušel...Syn nechtěl věřit,že žehlička pálí-přede mnou si na ní sáhl....dcera zase nevěřila,že by mohla spadnout za schodů-bác a spadla...Naštěstí se nestalo nic fatálního,jen drobnosti,ale byla jsem dětem v jejich nejhorších letech neustále za zadkem a snažili jsme se eliminovat ty nejhorší možnosti,jako opaření,snědení léků,vypití nějaké chemikálie,spadnutí z okna atd. Vzpomínám na toto období jako na jedno z nejhorších v mém životě....
.gif)
může být člověk jako ostříž a stejně se něco vyvrbí.....
absolutní souhlas s celým článkem...není co dodat......taky mám zkušeností habaděj.......třeba u syna když mu byli tak 3-4 roky.....v celým bytě v zásuvkách chrániče, jen u mé postele strčená lampička......brzo ráno kdy já podřimovala neměl nic n¨jinýho na práci, než lampičku vytáhnout a strčit do zásuvky semaforek z PIKO vláčku.....naštěstí byli dráty v bužírce, tak jen rána a blesk.....pak neměl nic pilnějšího než se snažit zakrojit nožem do citronu a rozříznul si blánu mezi palcem a ukazovákem.......v parku lítal a když objevil z odpadkového koše jen tu vidlici ve tvaru "U"..stoupl do ní a brčel jako že jede autem....a šly takový dvě hraběnky v rukavičkách a kampk jedeš chlapečku ?......a chlapeček.....do pldele.....
....a navzpomínala bych na román......
.jpg)
Podle me uhlídat nejdou! ALE sakra pouzívám rozum a snazím se zabránit nejhorsímu. Samozrejme nemuzu balit potomstvo do bavlny, ale kdyz mám doma schody postavím pred ne aspon neco co batole neodsune, pokud nejdou jinak zajistit. Kdyz mám neoplocený pozemek tak si holt díte nesmí vybehnout ven samo. Kdyz bydlím u reky / potoka / dálnice takztéz nepustím ho z domu samotné. Kdyz musím opustit místnost a nelze batole vzít sebou tak jsou ohrádky / postýlky / vezmu si aspon ten blbej hrnek s varícím kafem s sebou / varím pouze na zadních varicích kam díte nedosáhne. Vetrám kdyz jdu na procházku a nebo pokud muzu místnost zamknout (sakra kdo poleze do 10.patra aby vykradl byt v 10h dopoledne, kdyz jsem na nákupu). Proste pouzívám hlavu.
PS poprvé byla dcera sita v 13 mesících, do svých10 let nastrádala jizvy po celém tele. Mladsí na tom není o moc líp. Ale obe dve vlastní blbostí nebo neuposlechnutím, ne mojí leností.
Taky jsme jednou neuhlídali syna, byl mu tak rok a půl, manžel mu dělal kaši do misky, kluk byl zvědavý jestli už je, tak se natáhl na linku a misku převrhl, i když byla dost vzadu. Horká voda se vylila a opařila mu břicho a ruku,obličej ne, na to už byl dost vysoký. Voda naštěstí nebyla vařicí a tekla nějakou dobu po lince, kluka jsme okamžitě tak jak byl sprchovali studenou vodou,ale i tak se mu na pár místech těla sloupala kůže, pak chodil nazeleněný a zafačovaný- no nic příjemného a to se opravdu snažím úrazům předcházet, předvídat co se může stát a dávat nebezpečné věci z dosahu.
Dnes se děti hlídají víc než před 30ti lety. Mezi mé majstrštyky patřilo: vylézt na stodolu (sloupek stodoly byl z cihel cik cak), ve 3 letech se ztratit několikrát v Praze (ano našli mě jednou až u Prašné brány a podle popisu, kde je maminka mě odvedli zpět, maminka si vybírala hadry a to mě asi fakt nebavilo, pak zase u býv.vinohradského pivovaru, maminy byly zakecané, tak jsme vyrazily do ulice z hřišťátka) a vyrazit jen se psem na vsi na výlet. Nebo si ve 3 a 4 zlomit ruku - byla jsem na sídlištním hřišti naprosto sama. Dnes by to bylo zanedbání péče. Ale zase jsem byla samostatnější a rodiče pro mě nemusely 24 hodin denně vymýšlet zábavu, jako to dělají pro dnešní rozmazlence.
Lisa: ano...podobně pitomé byly i mé děti, kdyžb byly maličké
Po MD jsem měla tik a nervy nadranc.
Kamarádka je velmi pečlivá a svědomitá matka. Léky proto měla v horním dílu kuchyňské linky, tak vysoko, že i ona se musela postavit na špičky, aby krabičku, ve které je měla narovnané, vytáhla z regálu (který byl ještě za dvířky linky). Pak mi ukazovala fotku, jak si její dcera k lince přitáhla židli, na linku postavila stoličku a na ní balancovala, aby se k těm pilulím dostala( a to prosím jen během několika málo minut, kdy kamarádka musela na WC). Naštěstí jí nešla otevřít dvířka - měla magnet a holčička si dala stoličku přímo před ten díl kuchyňské linky, který chtěla otevřít. Na Té fotce nebyla dcera, tu hned sundala, ale jen ten šikovně nakupený nábytek.... Na zemi má dlažbu, hned proti lince je dřez s poměrně ostrými hranami - pro tentokrát to dobře dopadlo.
Když byly moje děti maličké, tak jsem z nich opravdu nespouštěla oči. nikdy bych nenechala dvouleté batole samotné na zahradě. Přesto se jim stalo několik nehod, typu, že běžely a rozrazily si hlavu o roh postele nebo dcera pomlela svému bráškovi prstík v mlýnku na mák. Takže jsem přesvědčena, že uhlídat úplně všecko nelze.
Když jsou děti větší a chodí už samy ven, to je ještě horší. Blbé nápady má každé dítě a když se do toho zaplete ještě nějaký dospělý se zločinnými úmysly, je na malér zaděláno. Aby se dítěti opravdu nic nestalo, je potřeba ta pověstná kapička štěstí.
sevenofnine: Taky se divím, že jsem si z dětství kromě modřin nic neodnesla. Byla jsem živé dítko a kam mě postavili, už mě nenašli. Pořád jsem někde šmejdila, lezla, nevydržela na jednom místě,.... Ale zase jsem se otrkala a nebyla takové to zakřiknuté a ublížené dítko. Ale jestli bude dítko po mě, tak to abych si šla šlehnout antidepresiv už teď jako prevenci.
hlídat děti 24hod/7dní v týdnu nejde, ale spousta nehod je naprosto zbytečných ... na jezírko jde natáhnout síť, kávu posunout na lince dozadu ... jsou věci, které opravdu uhlídat nejdou, ale otevřené okno nebo celistvý plot na zahradě, která sousedí s tratí vychytat lze a určitě můžem i dítě naučit jak se v hraničních situacích chovat (opravdu není nutné ochutnat bělidlo ani sbaštit máminy léky). A pak jsou situace při kterých musí asistovat anděl strážný, nejde žít zavřený ve vypolstrovaném bytečku ...
Když se ohlédnu na své dětství tak mám pocit, že jsme se permanentně snažili zabít :-) a nechápu, že jsme skončili jen s polámanými kostmi a odřeninami :-)
Děti pořád hlídat nemůžeme, musíme je vychovat tak, aby se hlídaly samy, tj. informovat je o možných nebezpečích a hlavně o tom , jak se jim vyhnout. Co můžou dělat a na co přitom dát pozor.
Doufám, že čím míň se jim zakazuje a čím víc se s nimi mluví, tím bude větší šance, že na sebe dají sami pozor. A pokud chtějí něco provozovat, tak nejdřív raději s námi.
Ze svého dětství si pamatuju, jak jsme vytáhli vzduchovku a stříleli po pánovi na protějším balkonu, ne přímo na něj, ale nad něj a líbilo se nám, jak se rozhlíží. jenže jsme rozbili okno a někdo nás viděl, tatínek pak strávil mnoho perných chvil na Národním výboru.
A nebo můj bratr pojal ten úžasný nápad, že pojedem o závod okruh v ulicích. Na naší koloběžce bez brzd a já že pojedu první. Začínali jsme pěkným sešupem , já jsem se řítila z kopce, (teď bych seskočila už v první čtvrtině, sjet to celé by mě nikdo nedonutil), pod kopcem jsme měla zatočit do pravého úhlu, ale byl tam písek, v té rychlosti jsme dostal smyk a rozmázla se na silnici, samozřejmě bez přilby a chráničů, v kraťasech. Byla jsem odřená skoro všude , zahodila koloběžku a šla s brekem domů.
doufám, že moje děti zkoušet budou a snažím se, aby to zkoušely už naučené a poučené. Obě děti umí plavat, vědí že na řeku (i přes to, že umí plavat) potřebují plavací vesty, na kolo a lyže helmu, na lezení úvazek a dospělého jističe, v horách se nesmí vzdáli z dohledu (máme tu pumy a medvědy, medvíďata jsme spolu už pozorovali), nemají sahat na hady (nakonec jsem to byla já, kdo málem šlápnul na chřestýše, zadržel mě až synek), mají uhasit po sobě oheň a zahrabat hovňouse... doufám, že to bude stačit 
