Poporodní slzavé údolí není žádná ostuda. Jen si pěkně poplačte.
.jpg)
Ty z nás, které přivedly na svět dítě, to většinou zažily na vlastní kůži. Nějakou dobu po porodu je žena hotové slzavé údolí. Také jsem tím prošla. Dodnes si pamatuji na nekonečnou frontu u jediného telefonního automatu v porodnici. V dlouhém hadu pobledlých přízraků novopečené maminky trpělivě vyčkávaly, až na ně přijde řada a budou moci vyfňukat si do sluchátka své tři minuty. Snad každá, která od telefonu odcházela, si utírala oči.
Tento stav má různě dlouhou dobu trvání – u některé pár dní, u jiné několik týdnů, někdy i měsíců. Vždycky jsem si myslela, že příčinou poporodní „lability“ je prožitý porod a následné velké citové vzplanutí k narozenému dítěti.
V podstatě to tak je. Za ty potoky slz maminky nemůžou. Je to něco, co se nedá ovládnout vůlí, co není v jejich silách překonat. Je to totiž zcela výjimečné období. A ač těhotenství ani porod není nemoc, diagnóza to je.
To, co s námi mává nejvíce, jsou hormony. Vyplavují nám do krve látky, které pak ovlivňují naše chování.
Proč tedy maminky po porodu pláčou?
Ano, tušíte správně, mohou za to hormony. Zatímco koncem těhotenství je do krve bohatě vylučován hormon, který ženu zbavuje strachu z porodu a dodává jí jakousi vnitřní sílu, po porodu se situace dramaticky mění. Jakmile se dítko narodí, hladina „nabuzujícího“ hormonu prudce poklesne – často spadne na míru nižší, než byla před těhotenstvím. V plné síle pak nastoupí hormon, jenž je zaměřený hlavně na city, ochranitelství, schopnost starat se a také se bát o miminko.
Řečeno je to sice velmi laicky, ale v podstatě to tak funguje. Nevyváženost má za následek právě neustálý pláč na krajíčku. Po nějaké době se hladiny opět srovnají a vše je jako dřív.
Až na vás tedy po narození vašeho dítka padne plačtivá nálada, nebraňte se slzám. Jen si hezky pobrečte, vždyť máte nárok. Zadržované slzy dokáží v naší duši nadělat pořádnou paseku. A kdy jindy si může člověk tak hezky a z hloubi duše pobrečet než právě po porodu?
23.7.2012 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 26 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Poporodní slzavé údolí není žádná ostuda. Jen si pěkně poplačte.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
ani já po porodech nerečela , naopak jsem byla šťastná že jsou děti zdravé a v pořádku a v šestinedělí byly jiné starosti a práce kolem mimina...na vše sama, muž a maminka v práci tak jsem se musela otáčet.
Zato teď na starý kolena ořvu každý film a knížku a všechno mě hned dojme.......asi hormony stáří..
Teď už se tomu jen smějuale u všech tří dětí mě prvních 14 dní stačilo, aby mě někdo hezky pozdravil a už jsem řvala
ale přešlo to rychle a asi to k tomu patří
také si nepamatuji, že bych měla čas prožívat toto období v slzách. Musela jsem se ohánět, mezi kojením - máchat, vyvářet a žehlit ++ a studovat. Teskno mě bylo v 90 roce, když zprávy žádné a i dr. čučeli na TV mela v Kuvajtu.
.jpg)
oprava ráda 
taky jsem nebrečela nemohla jsem ,nebo jsem byla s manželem na vše sama Jarča*: taky tak 18, za půl roku svatba a za 11 měsíců dcera dost práce, prát plínky vyvařovat v hrnci né jak dnes se vyhodí ,ale já to dělala rád(věšet plínky prádelko bylo potěšení¨)
.JPG){kind=avatar}
Na tehdejší dobu jsem byla stará matka. Syna jsem měla v osmadvaceti. Nevzpomínám si, že bych byla slzavé údolí. Pamatuji si jen tu obrovskou úlevu, když porod skončil, bylo to, jako bych uběhla pět kilometrů (nikdy, ale vůbec nikdy neběhám, ani na tramvaj
). A pak jsem jen byla ve stavu jakéhosi stálého údivu, že to dítě je moje, že se to podařilo. U dcery už jsem nebyla ani v euforii. Jen bych pořád spala a spala a spala, protože to žravé dítě chtělo pít co dvě hodiny a nic jiného ji nezajímalo.
Rozhodně jsem po porodech nebrečela,naopak,byla to obrovská euforie,po prvním,a strašná únava po druhém...Připadala jsem si zcela normálně,až na to sezení,velice slabá a jediné,co bylo divné,že jsem v každé zásuvce elktrické viděla ksichtík dítěte.....
.gif)
rodila jsem císařem a kvůli preeklampsii jsem byla 2 dny na JIP. Tam mobily nebyly povolené a když mi zavolali naši aby se něco dozvěděli, tak jsem jim asi 10 minut jen brečela do telefonu a pak ho musela předat dál. Jo a jinak už to bude 7 měsíců a pořád bulím i u poháde
vosmajda: tak já v jednom roce zvládla osmnáctiny, svatbu, stěhování k exmanželovo rodičům, maturitu a porod. A brala jsem to v pohodě, nechápala jsem, proč všichni kolem vyšilujou Akorát po druhém porodu si pamatuju, že jsem brečela nad politickou siuací ve světě - byla osmdesátá léta, mlelo se to tenkrát někde v Africe a já měla strach, co chudáky naše děti čeká 
.JPG)
Che - "jen si něco udělej..." 
Jenže co bych za to dala, kdyby byl někdo, kdo by mi to řekl... No, nebylo lidí... 
Šestinedělí bylo hrozné... brečela jsem u čehokoliv... A to, i podle okolí, jsem rozumně uvažující, inteligentní bytost, co ji jen tak něco nerozhází...
Po porodu jsem nepoznávala samu sebe.
Teď už je to dva a půl roku a vzpomínáme na to s úsměvem.
Uááááá....děsný to STAV !!!
....za pár dnů tomu bude 8 měsíců a já tady roním 
i když si starší pustí Jen počkej zajíci...
Nooo jo, hormóny!!!
A hurá za mobilní
,alespoň se nemusí stát fronta,ale promočený polštář,hmm taky nic moc
a větu ""jen si něco pěkně udělej"" tu tedy fakt miluju!!!Grrrrr
To mi povídejte, a návratem z porodnice to teprve začne. A vůbec, dřív se třeba v jednom roce odehrál porod, svatba, stěhování, zvykání na nové příbuzné, bylo toho na dvacetileté dítě moc, bodejť by se občas nerozbrečelo. Mě třeba dokázala dojmout i písnička. Pak ty návštěvy, ty jsou zvědavé na mimino, žena, která už není těhotná, jakoby už neexistovala, přestanou jí už hýčkat a rozmazlovat. A vůbec nejlepší jsou příbuzní, co vezmou dítě na procházku, ať si mamka něco doma udělá - to je povel k práci?!
